„Všichni čtyři hlavní protagonisté byli opravdu vynikající – pěvecky bezchybní, herecky zcela přesvědčiví.“

„Králem večera se však stal jednoznačně Daniel Matoušek, který kdykoliv se objevil na jevišti (což bylo velmi často), zcela ho ovládl.“

„Přijďte na Ples v Savoyi, je to jízda!“

Do pražské Státní opery zavítala nefalšovaná třicátá léta minulého století, a to se vší noblesou a pozlátkem, jak je známe z dobových filmů. Premiéru nejznámější operety maďarského skladatele Paula Abrahama a libretistů Fritze Löhner-Bedy a Alfreda Grünewalda „Ples v hotelu Savoy“ tam uvedlo 16. září v českém překladu Vlasty Reittererové Národní divadlo v režii Martina Čičváka po neuvěřitelných devětaosmdesáti letech. Hudebního nastudování se ujal dirigent Jan Kučera, choreografie Laco Cmorej a Silvia Beláková. Opereta je uváděna v rámci operního a koncertního cyklu Musica non grata, který je věnován hudbě skladatelů pronásledovaných režimem. Kromě Orchestru a Sboru Státní opery v inscenaci spoluúčinkuje také Balet Národního divadla. Druhou premiéru měla inscenace v neděli 18. září.

Paul Abraham se narodil v roce 1892 v rakousko-uherském Apatinu, na území dnešního Srbska. V sedmnácti letech odešel do Budapešti, kde studoval hru na violoncello a skladbu na tamní hudební akademii. V roce 1930 byla v Budapešti uvedena Abrahamova opereta Viktoria (první ze tří jeho nejslavnějších děl), která mu otevřela cestu do Berlína. Tam zaznamenala opereta mimořádný úspěch a doslova přes noc Abrahama proslavila. Díky ní také navázal velmi šťastnou spolupráci s prominentními libretisty Fritzem Löhner-Bedou a Alfredem Grünewaldem, kteří libreto Viktorie přepracovali do němčiny (pod názvem Viktoria a její husar). Osudové bylo také seznámení s významnými a vlivnými berlínskými producenty, bratry Rotterovými, kteří měli nemalý podíl na propagaci Abrahamových děl, a tím i na jeho raketově vzrůstající popularitě. Po další mimořádně úspěšné operetě Kvítek Havaje přišel konečně na řadu vrchol Abrahamova operetního triptychu – Ples v hotelu Savoy. Úspěch na premiéře byl mimořádný, psal se však rok 1933 a nad celou Evropou se začínala stahovat mračna nadcházející druhé světové války. Abraham, jakožto žid, musel uprchnout před nacisty do Ameriky, tam však už štěstí nenalezl. Jeho jazzová opereta byla v Americe už zastaralým žánrem a o Abrahamova díla nebyl zájem. Navíc se u skladatele začaly naplno projevovat známky duševní choroby a posledních čtrnáct let strávil uzavřený ve svém světě – deset let v psychiatrické léčebně v Queensu, zbylé čtyři roky díky svým podporovatelům zpátky v Německu. Až do své smrti byl však prý přesvědčen, že je stále v Americe a čeká na slavnostní uvedení svého Plesu v hotelu Savoy…

Premiérovému představení nově nastudované Abrahamovy nejslavnější operety předcházela atmosféra napjatého očekávání. Propagační upoutávky slibovaly velkolepou podívanou s hudebně dobovým pojetím a scénicky nadčasovým provedením. Navíc opereta dlouhou dobu nepatřila k oblíbeným žánrům Národního divadla – naposledy zde byl uváděn Straussův Netopýr v roce 2009. Vše tedy nasvědčovalo tomu, že nově uváděná inscenace, protkaná taneční a jazzovou hudbou, musí být něčím mimořádným. Není divu, že prostředí v překrásném hledišti Státní opery bylo prodchnuté přímo dychtivým napětím. A nutno říct, že všechna očekávání se naplnila – Ples v hotelu Savoy byl skutečně nezapomenutelným zážitkem.

První dějství otvírala orchestrální předehra, která přímo vtahovala diváka do doby o devadesát let nazpět – zlatá a bezstarostná třicátá léta, doba rozkvětu, filmová éra Oldřicha Nového, Adiny Mandlové, Nataši Gollové a dalších… Dav lidí se schází před oponou a vyhlíží loď se svými přáteli, kteří se mají vracet ze svatební cesty. Opona se zvedá a za jevištěm se rozezní sbor, komentující úvodní scénu – Markýz Aristide de Faublas (Jiří Hájek) a jeho novomanželka Madeleine (Doubravka Součková) si užívají poslední dny svých už rok trvajících líbánek v Benátkách. Počáteční sborový zpěv působil zvukově malinko rozostřeně, ale tento drobný nedostatek byl velmi rychle zažehnán nástupem obou sólistů v líbezném milostném duetu. Romantiku scény se vznášející se gondolou, vezoucí zamilované novomanžele, umocňoval průhledný stříbřitý závoj, který nepatrně zastíral pohled na jeviště a dodával výjevu ještě větší intimitu.

Po něžné introdukci se zdvihá i závoj a jiskrná energická zábava může začít. Příběh je, jak už to u tohoto žánru bývá, jednoduchý až naivní. Láska, žárlivost, domnělá nevěra, intriky, pomsta a závěrečné odpuštění. To vše je umístěno do téměř aristokratického prostředí noblesní francouzské riviéry, kde je bohatství a přepych samozřejmostí, přesto se v něm najde místo i pro nejpřirozenější lidské city a pohnutky. Krásné kostýmy návrháře Georgese Vafiase vychází z francouzské módy a podtrhují eleganci a nonšalantnost, která z jeviště přímo čiší.

Kromě Aristida a Madeleine se na jevišti představují další dvě ústřední postavy – turecký atašé Mustafa Baj (Daniel Matoušek), který je dobrým přítelem Aristida, a americká sestřenice Madeleine, Daisy Parker (Barbora Řeřichová), ukrývající svůj skladatelský um pod pseudonymem José Pasodoble (což samozřejmě skrývá živnou půdu pro zápletku). Všichni čtyři hlavní protagonisté byli opravdu vynikající – pěvecky bezchybní, herecky zcela přesvědčiví. Když vezmeme v úvahu, že velká část této operety je v podstatě činohra, předvedli skutečně mimořádné výkony.

Doubravka Součková jako Madeleine byla naprosto okouzlující. Především ve druhém dějství, kde dostala velký prostor v sólových áriích (Toujours l‘amour, Já líbám stejně jako Tangolita), ukázala svůj mocný hlasový fond s obrovským rozsahem a nádhernou tónovou kulturou. Právě její projev se nejvíce blížil půvabu doby, ve které se děj odehrává – pravá dáma ze třicátých let.

Jiří Hájek v roli Aristida se svojí role zhostil velmi dobře, jeho postava sebevědomého pána domu s divočejší minulostí byla velice uvěřitelná s jistým a samozřejmým pěveckým projevem.

Barbora Řeřichová měla v operetě roli přímo „na tělo“. Daisy v jejím podání působila maximálně přirozeně, byla vtipná, energická, „americky“ nevázaná, přesto dobrosrdečná. Po pěvecké stránce nebylo co vytknout, vše bylo technicky i výrazově naprosto přesvědčivé. Tato role Řeřichové prostě „sedla“.

Králem večera se však stal jednoznačně Daniel Matoušek, který kdykoliv se objevil na jevišti (což bylo velmi často), zcela ho ovládl. Jeho Mustafa byl neskutečně vtipný, energický, charismatický, pěvecky i herecky proveden s maximálním nasazením. Právem byl nadšeným publikem oceňován bouřlivým, hlasitým aplausem nejen při závěrečné děkovačce, ale i v průběhu představení.

V menších, ale neméně důležitých rolích zářili Vladimír Kratina jako komorník Archibald, Elena Trčková jako komorná Bebé, Jakub Svojanovský jako nesmělý právník Célestin, Zbyněk Šporc jako pařížský módní návrhář Monsieur Albert a Petr Jeřábek jako René. Jako svůdná exotická tanečnice Tangolita, ze které ve druhém dějství sex-appeal doslova jiskřil, se představila Linda Caridad Fernandez Saez. Její excelentní taneční čísla patřila k vrcholům večera.

Ve druhém dějství se konečně ocitáme na plese. Okázale noblesní a nablýskanou atmosféru podtrhuje hudba v elegantním rytmu waltzu, zdvihající se opona odhaluje nádherně bohaté prostory luxusního hotelového tanečního sálu. Evidentně zámožné osazenstvo ve vybraných plesových róbách je právě v nejlepší zábavě. Zde mně osobně trochu kazila dojem zvolená taneční choreografie. Chápu režijní záměr provádět operetu nadčasově a nenechávat se svazovat ustálenými konvencemi, nicméně pro vytvoření honosné atmosféry plesu pro vybranou společnost by se alespoň v úvodu dějství hodil mnohem lépe tradiční waltz než (byť současné) téměř „diskotékové“ kreace bujarých tanečníků na parketu… Vše bylo rázem napraveno se vstupem krásné Tangolity, která opět rozzářila jeviště svým strhujícím tanečním vystoupením ve stylu vášnivého tanga. Celé druhé dějství mělo úžasný spád, množství tanečních rytmů a kreací bylo ohromující, děj se stupňoval ke svému vrcholu a eskalovala i úroveň pěveckých výstupů. Plesovou atmosféru prostupovaly hojně i pikantnější scény, které zejména pro puritánštější publikum mohly občas působit už nepatrně za hranou, nicméně dnešní doba si asi žádá posouvání hranic i v klasických uměleckých žánrech.

Humornou stránku zde představovali především Daisy a Mustafa, kteří v rytmu foxtrotu předváděli kromě perfektního pěveckého i tanečního projevu také svůj bravurní komediální talent. V písních Když chce Turek lásku, Jak je to krásné kráčet jen tak nebo Proč jen miluju jen tebe se jim skvělým způsobem dařilo bavit a často i hlasitě rozesmát celý sál. Zajímavostí je, že Daisina píseň Niagara Fox na původní premiéře v Berlíně vůbec nezazněla, Abraham ji totiž zkomponoval až dodatečně pro filmovou verzi operety.

Třetí dějství už slouží především k rozuzlením zápletky, vše se vysvětluje a spěje ke šťastnému konci. Závěrečné sborové finále je pak skvělou tečkou za úchvatným představením.

Ples v hotelu Savoy je strhující mix zpěvu, tance a herectví a klade tak na všechny protagonisty opravdu vysoké nároky. Co však vyzdvihuje tuto inscenaci mezi skutečně vrcholná díla, je její hudební složka. Paul Abraham byl na svou dobu neuvěřitelně moderním a pokrokovým skladatelem, který se nebál v klasickém operetním žánru hojně využívat smyslné taneční a jazzové prvky. Bohatou orchestraci doplňují neobvyklé nástroje jako banjo, mandolína, vibrafon a podobně, nechybí ani jazzový klavír. Kromě klasických tanců jako foxtrot, tango, paso doble nebo waltz se v operetě objevují i prvky arabské hudby (symbolizující postavu tureckého velvyslance Mustafy), v písni Jak je to krásné kráčet jen tak se objevuje dokonce recitační vsuvka, která už předznamenává základy rapu. Na tomto místě je potřeba vyzdvihnout naprosto excelentní výkon dirigenta Jana Kučery, jehož práce s orchestrem včetně celkového hudebního nastudování byla zkrátka famózní. Je vidět, že Kučerovi je jazzová hudba blízká, sám se mimo jiné aktivně věnuje kompozicím v crossoverovém a jazzovém stylu a tento žánr mu vyloženě sedí. Kučerovo hudební pojetí se stalo jednoznačně nejsilnější a nejúchvatnější stránkou celé inscenace.

Premiérový večer s operetou byl krásný a jedinečný. Představení plné humoru, vášně i romantiky bylo poutavé a zábavné od začátku do konce. Skvělý tah a gradaci celé inscenace nenarušila ani krátká nucená pauza, vyvolaná nečekaným spuštěním falešného požárního hlášení v polovině představení. Všichni protagonisté i tvůrci odvedli mimořádně skvělý kus práce, který byl při závěrečné děkovačce oceněn nekončícími bouřlivými ovacemi. Opereta sice nepatří mezi závažné divadelní žánry, o to příjemnější překvapení pak je, když i v uvolněné atmosféře odlehčeného stylu si posluchač může užít vysoce kvalitní hudebně-dramatické představení, u kterého se zároveň i skvěle pobaví. V závěrečné pozvánce si vypůjčím slova režiséra Martina Čičváka: Přijďte na Ples v Savoyi, je to jízda!

Foto: Zdeněk Sokol