„Královéhradecká filharmonie se úkolu ujala se zjevným nadšením a potřebnou dávkou zdravé živelnosti. Ostatně právě interpretace pozdně romantických děl tomuto tělesu opravdu svědčí.“

„Brilantní technika Victorie Vassilenko respektovala stylovou čistotu, přičemž zvuk velkého křídla Petrof vyžadoval i odpovídající větší zvuk orchestru.“

„Provedení bylo strhující, barevné, energické, plné napětí. Filharmonie Hradec Králové i ve své 45. sezóně stále působí svěže, hraje s očividným nadšením. Lepší vstup do nové sezóny si ani nelze představit.“

V posledních letech se stalo už téměř pravidlem, že program jednotlivých koncertů abonentních řad je sestavován dle určitého dramaturgického konceptu, čemuž pak odpovídá i společné motto celého programu. Nejinak tomu bylo i na zahajovacím koncertu takzvané „Bílé řady“, tedy velkého symfonického cyklu Filharmonie Hradec Králové ve čtvrtek 15. 9. 2022 v přívětivém koncertním sále tohoto tělesa, pod vedením jeho šéfdirigenta Kaspara Zehndera. Jako sólistka večera vystoupila bulharská klavíristka Victoria Vassilenko.

Motto koncertu „La Valse“ bylo dostatečně výmluvné a odkazovalo především k první a závěrečné položce programu, což byly valčíky Richarda Strausse a Maurice Ravela. Pokud by však návštěvník koncertu předpokládal, že se bude jednat o nějaký „odlehčený“ program, pak především zařazení Mahlerova Adagia z Desáté symfonie ho vyvedlo z omylu. Ostatně i Ravelův La Valse, psaný už pod dojmem hrůz první světové války, má rovněž daleko k nějaké povrchní zábavě. V Mozartově Klavírním koncertu B dur bychom sice marně hledali valčík (třídobé metrum užil Mozart pouze ve druhé, pomalé větě), ale jistým pocitovým svorníkem se světem vídeňských valčíků je noblesnost a elegance tohoto skvělého Mozartova díla.

Doslova radostný vstup do nové sezóny zajistil Valčík z opery Růžový kavalír Richarda Strausse, op. 59, který patří vedle úvodu k jeho „Zarathustrovi“, tak často zneužívanému v komerčním marketingu, k jeho obecně nejznámějším dílům. Opera měla premiéru v roce 1911, tedy v době, kdy si hudební veřejnost pomalu zvykala na hudbu takových novátorů, jakými byli například Stravinskij nebo Schönberg. V tomto roce ovšem umírá i Straussův dobrý přítel Gustav Mahler, což jako by předznamenalo konec vrcholné romantické éry. Dlužno dodat, že všeobecný obdiv a respekt ke Straussovi v této době vrcholil, jeho pozdější tvorba byla už podrobena, často neprávem, občasné nevybíravé kritice.

Asi je pouhá historická náhoda, že ve stejném roce, tedy 1911, dokončil svůj cyklus klavírních valčíků pod názvem Valses nobles et sentimentales i Maurice Ravel (inspirace Franzem Schubertem) a vytvořil tak jakýsi moderní pandán k Chopinovým valčíkům. Není úplně jasné, zda valčíkovou svitu z Růžového kavalíra vytvořil sám Richard Strauss, na jejích úpravách se podílelo více dirigentů (například Rudolf Kempe). Z průvodní informace k programu vyplynulo, že hradecká filharmonie použila úpravu Karla Marka Chichona. Dílo rozhodně vídeňský valčík nekarikuje, ale vtipně využívá jeho tradičních postupů s typicky straussovskými modulačními „schválnostmi“, přičemž nabourává i příznačné rytmické a tempové konvence. Hudba zůstává přes to všechno stále sdělná a zábavná. Královéhradecká filharmonie se úkolu ujala se zjevným nadšením a potřebnou dávkou zdravé živelnosti. Ostatně právě interpretace pozdně romantických děl tomuto tělesu opravdu svědčí. Jak jsem už zmínil výše, dramaturgie nemohla vybrat lépe pro svěží a optimistický vstup do nové koncertní sezóny.

Mladá bulharská klavíristka Victoria Vassilenko se už pevně etablovala na mezinárodní hudební scéně. Klavírní koncert B dur č. 15, KV 450 Wolfganga Amadea Mozarta přednesla s jiskrnou technickou bravurou, ale i s citlivým vcítěním v pomalé větě. Jistým překvapením byl fakt, že interpretka hrála z not, které si sama obracela, což stihla i v nejtechničtějších pasážích. Maně mě napadlo, že v Mozartových dobách tomu nemohlo být jinak, tedy opravdu „poučená“ interpretace. Mozart komponoval tento koncert ve velmi plodném období. Mezi lety 1782 a 1786 dokázal napsat kromě jiného i čtrnáct klavírních koncertů (tento v pořadí pátý), přičemž absolvoval navíc neuvěřitelné množství veřejných akademií. Vzhledem k předešlým deseti klavírním koncertům je tak Koncert B dur číslován jako patnáctý. Jak jsem už zmínil výše, je toto dílo naplněno jistou lehkou elegancí, což platí především o obou krajních větách, rámujících pomalou třídobou variační větu. Brilantní technika Victorie Vassilenko respektovala stylovou čistotu, přičemž zvuk velkého křídla Petrof (jak jinak v Hradci Králové) vyžadoval i odpovídající větší zvuk orchestru, což je ovšem vedle historizujících přístupů zcela legitimní. Po velkém aplausu přidala interpretka Preludio č. 3 (druhý díl) „La Puerta del Vino“ Clauda Debussyho, což nechtěně vytvořilo vhodný přechod k dalšímu programu.

Adagio z nedokončené Desáté symfonie Fis dur Gustava Mahlera není tak proslavené jako jeho Adagietto z Páté symfonie. Je zřejmé, že hloubkou sdělení, temnou naléhavostí i historickými okolnostmi nelze tato dvě Adagia srovnávat. Přiznávám, že k psaní o Mahlerově hudbě přistupuji s velkým respektem. Slovy lze těžko vyjádřit sugestivně-intimní umělcovo sdělení, ve kterém dokázal mistrně propojit pozemsky profánní s nejvyšší duchovností, navíc naplněné i přírodní inspirací. Podobně jako mnoho jeho děl, i toto vzniklo v prostředí alpské přírody, tentokrát v Schluderbachu u Toblachu, kde trávil poslední dny svého života (měl jsem možnost zažít v tomto místě provedení jeho Šesté symfonie na tradičních Gustav Mahler musikwochen a pochopitelně navštívit jeho proslulý dřevěný domeček – místo zrodu fragmentu Desáté symfonie).

Adagio je dialogem dvou rozsáhlých témat, první přináší unisono violy bez dalšího doprovodu, druhé, brucknerovsky mystické, vyvažuje neurčité harmonické zakotvení prvního. Proslulý je vrchol gradace před závěrečnou dlouhou smířlivou codou, kdy zazní disonantní shluk devíti tónů, snad jako vyjádření manželského nesouladu. Hudba končí dlouhým smířením v pianissimu, nástroje využívají čím dál vyšších poloh a končí poměrně interpretačně obtížným flažoletem houslí. Filharmonie Hradec Králové se interpretace ujala s velkou pokorou, ostatně jinak k dílu ani nelze přistoupit. Znovu jsem si potvrdil, že hradecký koncertní sál dává skvělé akustické možnosti od podpory masivního orchestrálního zvuku až po nejjemnější dynamické nuance, což těleso pod vedením Kaspara Zehndera dokázalo beze zbytku využít.

Proslulá kompozice Maurice Ravela La Valse z roku 1919 uzavřela tento dramaturgicky zajímavý večer. Forma valčíku se z původního lidového ländleru transformovala do nejrůznějších poloh a stylů od klasicismu přes autora typicky tanečních „Vídeňských valčíků“ Johanna Strausse až například k Bergovi v jeho proslulé opeře Vojcek. Maurice Ravel charakterizoval svůj La Valse (1919) jako „poéme choréographique“, jistě i pod vlivem styků se Sergejem Ďagilevem, pro kterého už sedm let předtím zkomponoval proslulý balet Dafnis a Chloe. Z jeho vlastních slov vyplývá obdiv a respekt k tvorbě Johanna Strausse mladšího, což by možná někoho překvapilo. Kromě typického valčíkového rytmu si cenil především jeho radostného životního optimismu. Prolínání jásavého vídeňského valčíku s chaosem a jistou „trýznivostí“ byl jistě autorův záměr, snad jako reakce na nedávné hrůzy první světové války, která tak citelně zasáhla a ovlivnila další politický vývoj Vídně (jako vojenský řidič se v roce 1916 dostal až do frontových linií). Po temném úvodu lze vystopovat jakousi časovou osu od nezávazné vídeňské zábavy až k chaoticky-dramatickému vyvrcholení. Přes neustálé narušování konvenčních skladebných postupů, rozrušovaných vpády harmonicko-rytmických „provokací“, nelze dílo chápat jako parodii, což vyplývá z vlastních Ravelových slov.

Provedení bylo strhující, barevné, energické, plné napětí, tak jak si to ostatně Ravelova partitura žádá. Filharmonie Hradec Králové i ve své pětačtyřicáté sezóně stále působí svěže, hraje s očividným nadšením, jistě také díky svému sympatickému šéfdirigentovi Kasparu Zehnderovi. Lepší vstup do nové sezóny, která už doufejme nebude narušena žádnými omezeními, si ani nelze představit.

Foto: Patrick Marek