„Úvod patřil předehře k opeře Únos ze Serailu, která vyzněla bystře, vzletně, hráči předvedli křišťálový zvuk, dynamicky bylo dílo skvěle vystavěno a odstíněno.“

„Ailyn Pérez má ohromný cit pro detail, s každým slůvkem a frází si doslova pohrávala, zkrátka předvedla to, co na našich koncertních pódiích slýcháme výjimečně.“

„Mám za to, že střídání stylů tak od sebe odlišných v jednom večeru jednoduše nemůže v absolutní kvalitě zvládnout žádný orchestr na světě.“

Ve středu 7. září v pražském Rudolfinu zahájil svou devětadvacátou koncertní sezónu orchestr PKF – Prague Philharmonia, a to s šéfdirigentem a hudebním ředitelem Emmanuelem Villaumem. Hvězdným hostem byla americká sopranistka s hispánskými kořeny Ailyn Pérez, která nadchla úžasným, intimním projevem a překrásnou barvou hlasu. Dramaturgie koncertu šla proti hráčům orchestru. Více níže.

Na Zahajovacím koncertě PKF – Prague Philharmonia zazněla hudba trojice francouzských autorů orámovaná skladbami Wolfganga Amadea Mozarta. Úvod patřil jeho předehře k opeře Únos ze Serailu, která vyzněla bystře, vzletně, hráči předvedli křišťálový zvuk, dynamicky bylo dílo skvěle vystavěno a odstíněno. Hlasité nádechy Emmanuela Villauma provázely celý koncert, rozhodl jsem se jimi pokud možno nenechat vyrušovat – patří to k němu, jiné to už nebude, ale musím zmínit, že reakce na tuto skutečnost a na teatrální způsob dirigování byla vidět a slyšet i u publika, místy se kdosi i „uchechtl“.

Na řadu přišla méně známá árie Dis-moi que je suis belle z romantické Massenetovy opery Thaïs. V ní se skvěle představila sopranistka Ailyn Pérez. Ukázala hlas v celé kráse – mladistvý, přesto vyzrálý, měkký, přitom pevný. Má ohromný cit pro detail, s každým slůvkem a frází si doslova pohrávala, zkrátka předvedla to, co na našich koncertních pódiích slýcháme výjimečně. Absolutní technická jistota jí umožňuje vyjádřit emoce od meditativních poloh až k vypjatým finesám. Navíc, její francouzština byla dokonalá! Orchestr pěvkyni doprovodil citlivě, krásně. Až na ta přehnaná gesta pana dirigenta… občas skutečně rušila, zvláště, když se obracel přímo na pěvkyni, kdy jí vstupoval i do jejího osobního prostoru. Je mi líto, ale je to tak.

Následovala Bakchanálie z opery Samson a Dalila Camilla Saint-Saënse – orchestrální číslo/balet ze třetího dějství. Skladba vyzněla skvěle, jednotlivá orchestrální sóla připomněla publiku, že v orchestru hrají opravdu vynikající hráči a Emmanuel Villaume i přes mé výtky vystavěl a vyburcoval těleso k mohutnému „symfonickému“ závěru.

Závěr první poloviny večera patřil písňovému cyklu Šeherezáda Maurice Ravela, ve kterém opět zazářila sopranistka Ailyn Pérez. Všechny tři části cyklu zazpívala snivě, mysteriózně s potřebným důrazem na výslovnost. V tomto díle posluchač nenachází doslovné melodické krásy, spíše se nechává vést tokem impresionistické hudby, ve které je lidský hlas součástí zvukomalby celého díla. Proto je důležité, aby pěvkyně byla vyzrálou umělkyní a pracovala s minimalistickými detaily. Ailyn Pérez to umí!

Ravelem začala i druhá polovina koncertu, a to jeho skladbou Antický menuet. Hudební teoretička a publicistka Lucia Maloveská v tištěném programu uvádí, že i v tomto díle se Ravel projevil jako mistr orchestrace. Původně menuet zhudebnil v roce 1895 jako klavírní skladbu, orchestrální verzi pak až v roce 1929. Dal dílu pompézní charakter, je orchestrálně zahuštěné, zejména ve dřevech a v žestích, a nepřipadá mi, že je to šťastná úprava. Určitě je to i otázka interpretace, ale PKF – Prague Philharmonia je zvyklá na detail, nemyslím si tedy, že by skladba byla přednesena nepatřičně. Bohužel, musím k orchestrální verzi menuetu říci, že působí neuroticky, je místy až drásavý a, čtenář mi snad odpustí, působí jako „hudba pro hudbu“.

Dostáváme se k poslední skladbě večera a také k mé poznámce z úvodu, že dramaturgie šla proti hráčům orchestru. Šla! Závěr patřil notoricky známé Mozartově Symfonii č. 40 g moll, KV 550. Už úvod naznačoval jistou neodlehčenost a nevzletnost, opravdový Mozart byl slyšet až od třetí věty – Menuettu a v závěru. Proč? Mám za to, že střídání stylů tak od sebe odlišných v jednom večeru jednoduše nemůže v absolutní kvalitě zvládnout žádný orchestr na světě. Stavět od začátku od klasicismu přes romantismus k impresionismu až k expresi – to dává logiku. Nejen po stránce historického vývoje hudby, ale i po stránce změn samotného technického hraní. Expresivní a zahuštěný Ravelův menuet svalově i sluchově odlákal hráče daleko od klasicistních vod, proto byl úvod Mozartovy symfonie poznamenán. Je to škoda. Publikum však výkon orchestru ocenilo. Lze jen popřát, aby nadcházející sezóna PKF – Prague Philharmonia byla plodná a těšila nadále obě strany – pódium i posluchačský sál.

Foto: Ivan Malý