„Už prvním kusem předvedl svou brilantní techniku, která mísila prvky klavírní a varhanní hry.“

„Touto skladbou jako by se interpret teprve pomalu sžíval s prostorem.“

„Použitím hřmotných zvukových efektů, barevného přelévání a clusterů dokonale vyjádřil hořící a dýmící chvějivou horu, pod níž se Izrael nemohl než celým tělem bát Hospodina.“

Pátý zářijový den uvítala olomoucká katedrála svatého Václava jednoho z nejvýraznějších světových představitelů mladé varhanické generace, Francouze polského původu Karola Mossakowského. V pořadí druhý koncert Mezinárodního varhanního festivalu Olomouc nesl titul Mystérium varhanní improvizace.

První polovina koncertu patřila interpretaci varhanních romantiků. Felix Mendelssohn-Bartholdy sice napsal své Preludium a fugu h moll (op. 35, č. 3) původně pro klavír, ale adaptace této skladby pro varhany se přímo nabízí, a to nejen svým formálním odkazem na velkého Johanna Sebastiana, ale i samotnou sazbou. Úpravu realizoval sám interpret, který už prvním kusem předvedl svou brilantní techniku, která mísila prvky klavírní a varhanní hry. Preludium však bylo předneseno tempem překračujícím možnosti katedrální akustiky a slévalo se posluchačům v nekonkrétní masu zvuku.

Stejně jako předchozí ročníky Mezinárodního varhanního festivalu, připomíná i tento významné výročí varhanního skladatele. Každý koncert tak má letos na programu letošního jubilanta Césara Francka. Pastorale e moll (op. 19) mělo v Mossakowského podání svá specifika. Registrace se vyhnula francouzsky typickému stálému použití jazykového rejstříku a místo něj využila výrazného smyku. Jinak byla barevnost skladby převážně flétnová, jemná, kulatá a plynulá. Při pohledu na živý obraz interpreta, přenášený projekcí do lodi chrámu, byla až nápadná podobnost rukou Karola Mossakowského dlouhým a štíhlým prstům dominujícím vyobrazení samotného Césara. Touto skladbou jako by se interpret teprve pomalu sžíval s prostorem a nechával akustice prostor pro dotvoření agogicky výrazně podané, přesto však plynule tažené Franckovy skladby.

Poslední skladbou první půle bylo Preludium a fuga B-A-C-H Franze Liszta. Technicky dokonalé podání registračně ani výrazově nevybočovalo z evropské interpretační tradice. Mossakowski si z předchozí skladby přenesl legatissimovou techniku, při které se prsty jen zvolna odlepovaly od kláves. To tvořilo ozvláštňující prvek v pomalých částech, ale neprospělo to srozumitelnosti nejrychlejších pasáží zejména v jinak registračně pečlivě vygradované fuze.

Druhou část koncertu tvořily texty Starého zákona o vyvedení Izraelitů z Egypta. Důstojný, a přitom naléhavý přednes olomouckého recitátora Pavla Hekely zhudebnil Mossakowski jako vyhlášený světový improvizátor. Úvodní fantazie udala ráz celému cyklu sedmi improvizací, kde se mísily prvky messiaenovské modality, témbrovosti, mixturových postupů a občasné vystoupení čisté harmonie v postupech chromatické terciové příbuznosti.

Dlouhá cesta z Egypta byla znázorněna další částí s kráčejícím basem, který dlouze a neúnavně vyjádřil pomalé, ale nezastavující putování Izraelitů. Ještě názornější byly clusterové vlny basové polohy varhan rozestoupivší se v jasný a lehký flétnový přechod Mojžíšova národa Rudým mořem a poté se navracející nad egyptským vojskem.

Po úderu Mojžíšovy hole do skály se z varhan ozval jemný pramínek vody znázorněný několika barevně odlišnými čtyřstopými rejstříky. Ostřejším kontrastem znázornil improvizátor boj s Amalekem, kde pěti- až sedmidobé metrum pevného basu gradovalo ve válečnou vřavu polnic, trub a rohů. Dynamickým vyvrcholením improvizovaného cyklu byl moment sestoupení Hospodina na horu Sinaj. Zde Karol Mossakowski nedbal harmonie, formy ani v klasickém posluchačově uchu nad vším povýšené melodie. Přesto, nebo právě díky tomu použitím hřmotných zvukových efektů, barevného přelévání a clusterů dokonale vyjádřil hořící a dýmící chvějivou horu, pod níž se Izrael podobně jako posluchač nemohl než celým tělem bát Hospodina.

Dokonalý zlom se udál ve zhudebnění Mojžíšova chvalozpěvu. Návrat k harmonickým postupům, imitace flétnové mixtury v hluboké poloze a neochorální melodikou se předchozí bytostný strach prostupující celým prostorem postupně vyjasnil v nebesky harmonický, klidný a tichý závěr celého koncertu.

Přidaný Bachův chorál Liebster Jesu, wir sind hier (pětihlasá verze BWV 730) pak umocnil v odcházejících posluchačích čerstvě nabytý klid.

Interpretační část koncertu se tak zpětně jevila jako technicky a výrazově dokonalá, registračně spíše úsporná a nesoucí se v duchu tradiční interpretační roviny. Improvizační cyklus oproti tomu dovedl přidat i zapojení posluchače do děje příběhu, nutil k zamyšlení a nakonec dovedl olomoucké posluchače přes útrapy pronásledování, válek, žízně a nejistoty do Země zaslíbené.

Foto: Filip Jančo