„Všichni přítomní na podiu svou citlivostí a muzikantstvím přispěli a přispívají plnou měrou k faktu, že máme skvěle a pestře obsazenou scénu barokní a renesanční hudby.“

 „Sólistka předvedla schopnosti precizních legat, briskní techniky, nemluvě o velkém rozsahu, který autor požaduje.“

„Elektrizující tvořivost, kterou vyrovnává zemitá energie, působily dojmem, že vše vyrovnaně plyne a zná své místo.“

Skutečně hladivým zážitkem se stal včerejší koncert jednoho z našich předních souborů, věnujícího se nejen barokní a renesanční hudbě. Ensemble Inégal se svým uměleckým vedoucím, varhaníkem a neúnavným hledačem Adamem Viktorou představili v Rudolfinu v cyklu Českého spolku pro komorní hudbu duchovní díla raného a pozdějšího baroka. Skladatelský triptych ve složení Claudio Monteverdi, Giovanni Antonio Rigatti a z Čech pocházející Samuel Capricornus se na zlatém podnose, který nám interpreti podali, skvěl s elegancí a pozoruhodnou hudební fantazií.

Večer otevřelo responsorium prvního z uvedených autorů, Domine ad adiuvandum ze sbírky Mariánských nešporů pro šest vokálních hlasů, šest nástrojů a continuo. Jeho myšlenka byla mimochodem použita v úvodu Monteverdiho první opery Orfeo. Zde ve zhuštěné sazbě zaznělo epicky se sborem, který po většinu této drobotiny drží a nepustí jeden akord. Jemným, avšak znělým barokním smyčcům dodaly majestátnost tři pozouny. Za altovým Stanislav Penk, za tenorem Lukáš Moťka a basový obstaral Aleš Vopelka.

Giovanni Antonio Rigatti, benátský rodák, který působil i pod Monteverdiho vedením, komponoval především duchovní hudbu. Jeho osmihlasé Dixit Dominus ze sbírky Messa e salmi, věnované císaři Ferdinandovi III., je zhudebněním Davidova žalmu 110. Pracuje zde střídavě s vokální a instrumentální složkou. Mohli jsme postřehnout vliv Monteverdiho a jeho stylu kompozice, co do zvuku a charakteru instrumentace, i schopnost vytvořit majestátní náladu a vykreslit velkolepost žalmů. Při jejich čtení člověku kolikrát běhá mráz po zádech, když ho však slyšíme zhudebněný starým mistrem, jako by se o slovo přihlásila pouze pokora a úcta k většímu…

Nádherné moteto pro sólový hlas, dvoje housle a continuo Confitebor tibi, Domine z Monteverdiho pera a posmrtně tištěné sbírky Messa quatro voci e salmi jako by naznačovalo příchod operní árie o století (ne-li dvě) později. Sopranistka a spoluzakladatelka souboru Gabriela Eibenová si zde zejména v závěrečném úseku kouzelně povídala se smyčcovou složkou v podání koncertní mistryně Lenky Torgersen a její houslové kolegyně Magdaleny Malé. Sólistka předvedla své schopnosti precizních legat, briskní techniky, nemluvě o velkém rozsahu, který autor požaduje a tady v provedení dostal. Zhudebnění 111. žalmu jako by symbolizovalo Monteverdiho „okénka do budoucna“, vizionářství, korespondující s činností Ensemblu Inégal, který vlastně uzavírá kruh svým uměním ohlédnout se po bohatství dob minulých a vdechnout život polozapomenutému…

Pompézní Rigattiho Magnificat nabídlo prostor pro „rozhovor“ sboru se sólisty a ve střední části vyzdvižený mužský hlas. V závěru mohli posluchači postřehnout ukázku kontrapunktické práce a imitace ve vokálním osazenstvu ensemblu. 

Samuel Capricornus, skladatel od Mladé Boleslavi, je u nás údajně a paradoxně méně hraný než za našimi hranicemi. Po všem tom, co jsme z jeho tvorby vyslechli na začátku druhé poloviny koncertu, jsme snad všichni museli uznat, že neprávem. Působil zejména v Bratislavě a ve Stuttgartu, byl autorem především protestantské hudby, inspirován hudebním jazykem Italů a hlavně Heinricha Schütze. Ukázku z jeho počinů otevřela instrumentální Sonata á 8 in a a imitační hříčky. V Exaudi me, Domine zaujaly party sopránu a basu v kontrastním hlasovém prolínání. Něčím melancholickým působilo moteto O Felix Jucunditas pro tři mužské hlasy- alt, tenor a bas, nesoucím se nad neoblomným ostinátním tepem basové linky v doprovodu. V Judica Domine, Judica nocentes me si vyhrály především dámy sopranistky, třpytivě zde i Lenka Cafourková a ostatní nástroje, citlivě doprovázející a partnersky odpovídající hlasům sólistek. 

Jako poslední skladba večera zaznělo Monteverdiho Laetatus sum. Uvedly jej roztomilé theorbové tóny Jana Čižmáře. Zhudebněný Žalm č. 121 ze sbírky Messa a quatro voci e salmi se rozehrává celkem nenápadně a komorně, postupně se však objeví vokální sóla, dvoje housle, tři pozouny a continuo. Vše slavnostně zakončila sborová část Gloria Patri, která jako by se vrátila k sakrálnímu zvuku a zahladila tendence „světského“ znění sólových hlasů.

Za varhanami působil Lukáš Vendl, v sekci smyčců hráli František Kuncl a Ivo Anýž na violy, Petr Hamouz na gambu a Ondřej Štajnochr na kontrabas. Sólisty večera byli také Daniela Čermáková a Jan Mikušek, v altové poloze dále s nimi Nadia Ladkany a Marta Fadljevičová. Tenor obstarali Virgil Hartinger a Hasan El Dunia, basové hlasy Marián Krejčík, Martin Blaževič a Aleš Procházka. Ze sboru jmenujme ještě Yvettu Fendrichovou, Stanislavu Mihalcovou, Martina Javorského, Stanislava Mistra a Petra Svobodu. Ti všichni svou citlivostí a muzikantstvím přispěli a přispívají plnou měrou k faktu, že máme skvěle a pestře obsazenou scénu barokní a renesanční hudby. V jistém smyslu uhrančivá osobnost Adama Viktory má nepochybně schopnost strhnout muzikanty a zpěváky, kteří se chtějí podílet na objevování a uvádění známého i neznámého, tradičního i netradičního.

Soubor nezná hranic, nedává si je, hraje v různém obsazení a kvalitní hudba je zjevně to, čemu přizpůsobí vše. Jeho elektrizující tvořivost, kterou vyrovnává zemitá energie, na mě působily dojmem, že vše vyrovnaně plyne a zná své místo. Členové si váží odkazu a přitom jdou vpřed. Ensemble Inégal je v tomto silně inspirující do života nejen uměleckého a…Inégal je prostě „iný“!

Foto Zdeněk Chrapek