„Doprovod cinku Haně Blažíkové a barvě jejího hlasu vysloveně konvenoval.“

„Ve vzduchu se vznášela zvláštní atmosféra duchovního lyrična a název programu Na dechu andělů dával velký smysl.“

„Hana Blažíková nic nešidila a vydala silový výkon, který ovšem nepostrádal ladnost a upřímný projev.“

Nedělní podvečer byl ve znamení pokračování letošního ročníku festivalu Lípa Musica. Během něj se publikum na zámku v Děčíně mohlo poprvé těšit z projektu letošního uměleckého garanta festivalu, sopranistky Hany Blažíkové. Pro tento večer nazvaný Na dechu andělů si ke spolupráci přizvala mezinárodní seskupení muzikantů pracující pod názvem The Breathtaking Collective, a především avizovanou hvězdu večera a hráče na cink Bruce Dickeyho.

Program doznal ze zdravotních důvodů jistých změn. Hana Blažíková ve velmi nedávné době prodělala covid a po přestálé nemoci se dosud necítila ve stoprocentní pěvecké kondici. Proto bylo několik vokálních čísel v programu nahrazeno kusy instrumentálními. Ve hře ale bylo i to, že koncert bude pouze instrumentální, což by byla, jak ukázaly následující okamžiky, obrovská škoda.

Kromě zmíněného cinku byli koncertními partnery Hany Blažíkové vynikající instrumentalisté na housle, violu da gamba a theorbu. Jednalo se tedy o spojení pro provozování čistokrevné staré hudby, došlo ale i na kousky soudobé.

Program načaly ukázky z nedávno objeveného rukopisu signovaného Carlo G. Hana Blažíková v Panis Angelicus a v Mater Hierusalem otevřela zpívanou část programu. Zpočátku to vypadalo, jako by chtěla šetřit hlas, protože s ním bylo třeba vystačit do konce, z toho pramenila jistá počáteční nejistota. Zakrátko ale zpívala na hraně pro ten večer možného.

Následovala instrumentální skladba Giovanniho Pierluigiho da Palestriny pro varhany a cink, která umožňovala bližší poznání a oposlouchání tohoto dnes už nezvyklého dechového křížence. Nato bylo uvedeno číslo docela moderní, a sice píseň O archandělech a andělech od soudobého autora Ivana Moodyho. Zde už rozezpívaná a odhodlaná Hana Blažíková předvedla sugestivní výkon. Její part byl de facto duetem pro lidský hlas a cink, oba tyto hlasy si dobře naslouchaly a odpovídaly si, i promlouvaly společně. Oporou jim byl violista da gamba Matthias Müller. Hrál jaksi zezadu, jeho partitura nabízela až neevropsky znějící intervaly, oběma muzikantům byl ale ve svém rámci skromnou a nesobeckou, přesto pevnou oporou.

Dalším instrumentálním kusem byla sonáta pro dvoje housle a violu da gamba od Francesca Cavalliho. Smyčce prokazovaly krásnou souhru, ladnost a dostatečný výraz, který byl až překvapivě silný, zejména to platí o viole da gamba, která byla skutečně velmi dobře slyšet. Zezadu trio smyčců jistily varhany, ale nikoliv na úkor tohoto především smyčcového čísla.

Ve vzduchu se vznášela zvláštní atmosféra duchovního lyrična a nejednou, platí to i v souvislosti s dalšími uvedenými díly, dával název programu Na dechu andělů velký smysl. Jednalo se o čísla křehká a neinvazivní, ale přesto se silným duchovním základem. Jemností kypící program se odvíjel i dále v obdobném duchu. Poněkud tedy překvapila další soudobá skladba, tentokrát The Vision of Archangels od Juliana Wachnera. Její řádně protemperovaný doprovod na violu da gamba byl skvostný a také zde byl výrazný prostor vymezen cinku výborně hrajícího Bruce Dickeyho. Ten s Hanou Blažíkovou vytvářel skvostný dvojhlas. Tyto moderní kusy byly v rámci večera něčím výjimečným a možná nečekaným, zároveň se ale jednalo o chvíle absolutní přidané hodnoty.

Večer se stával stále lepším a stále lepší byla také Hana Blažíková, která s každou další odzpívanou skladbou věděla, že svou ještě nedávnou covidovou indispozici porazí a dovede koncert do zdárného konce. Doprovod cinku Haně Blažíkové a barvě jejího hlasu vysloveně konvenoval. V tomto duchu andělský večer či spíše večer o andělech pokračoval i po přestávce.

Druhou část večera načala Hana Blažíková skladbou Les anges od Erika Satieho provedenou společně s theorbistou Jakobem Lindbergem. Theorbě, a sice sólové, byla věnována i další část, která uvedla takové, řekl bych, cvičné kusy od Giovanniho Girolama Kapspergera. Bylo nasnadě, že právě tyto skladby byly zřejmě těmi, které se na programu objevily, aby daly ulevit hlasivkám Hany Blažíkové. Byly to vlastně tři skici, které měly rehabilitovat sólové možnosti tohoto často silou souboru upozaděného nástroje. U diváků se ale setkaly s velmi živou odezvou.

Záhy nastal čas na Sonatu A dur Giovanniho Marii Bononciniho. V ní už zpoza cembala, a nikoliv varhan soubor řídila a pojišťovala Kris Verhelst. Jinak ale nejzásadnější part držely ladně hrající housle a hutná viola da gamba. Ke svému finále program spěl přes Alessandra Scarlattiho, respektive dvě árie z opery Il comodo Antonino. Hana Blažíková nic nešidila a zejména v druhé árii Coronata di lauri ze sebe vydala silový výkon, který ovšem nepostrádal ladnost a upřímný projev. Je z těch, na kterých je vidět, jak mají rádi povolání, které provozují. Program završil Bononcini a instrumentální i zpívané ukázky z opery Il trionfo di Camilla. Nejdříve šlo o už takřka klasicistní Sinfonii a potom o dvě árie Prenesta a Camilly.

Celkově vzato byl program po všech stránkách velmi objevný. Poprvé letos uvedl uměleckou garantku Hanu Blažíkovou, která se svým mezinárodním kolegiem provedla v podstatě málo známý repertoár. Navíc byla většina publika poprvé konfrontována s cinkem, který ukazoval své překvapivě široké možnosti sahající od druhého hlasu podporujícího zpěvačku až po sólový, zvučný, fanfárový nástroj.

*******

Foto: Lukáš Marhoul Photography