„Olomoucký varhanní festival vznikl roku 1969 z popudu významné osobnosti zdejšího hudebního života, Antonína Schindlera.“

„První skladbu recitálu představovalo rozsáhlé Offertorium ze Mše pro farnosti Françoise Couperina.“

„Závěr patřil Improvizované mši na Salve Regina, stěžejní mariánské antifoně, vytvořené na půdorysu mešního propria.“

S prvním zářím byl zahájen Mezinárodní varhanní festival Olomouc. V katedrále svatého Václava se prvního recitálu zhostil zdejší regenschori, varhaník a dramaturg Karel Martínek, který se specializuje na francouzskou varhanní tvorbu a také na improvizaci, kterou předvedl na závěr svého vystoupení. Olomoucký dóm byl takřka zaplněn návštěvníky, což není pro tento festival nic neobvyklého. Vyhledávají ho posluchači všech věkových skupin.

Mezinárodní varhanní festival Olomouc se letos dostal do svého čtyřiapadesátého ročníku, který je zasvěcen dvoustému výročí narození Césara Francka, ústřední osobnosti francouzské hudby 19. století. Jedná se o nejstarší událost tohoto druhu u nás, následuje ji Brněnský varhanní festival. I letos ho tvoří pět koncertů, pokaždé s jiným interpretem. Z důvodu rekonstrukce Englerových varhan v místním chrámu svatého Mořice, se kterým je od počátku festival těsně spjatý, se koná jinde. Letos pouze v katedrále svatého Václava, kde budou umělci rozeznívat výjimečný nástroj Bratří Riegrů z roku 1886, který stojí na hlavním kůru.

Olomoucký varhanní festival vznikl roku 1969 z popudu významné osobnosti zdejšího hudebního života, Antonína Schindlera. Za ty roky se zde představily špičky světového formátu – opakovaně například notredamský varhaník Olivier Latry, Jean Guillou či Günther Kaunzinger. Hrají zde pravidelně i čeští hráči, například Jaroslav Tůma, Aleš Bárta či Pavel Svoboda. Stejně jako na dalších festivalech je pohled na varhaníka zprostředkováván skrze plátno několika kamerami, které jsou umístěné na kůru. To se nachází dole před posluchači. Protože je zdejší historický nástroj plně mechanický, musí při hře asistovat dva registrátoři, kteří zapínají a vypínají rejstříky a obracejí listy. Bez nich by byl výsledný dojem zvukově chudší.

Večer zahájil ředitel Moravské filharmonie Olomouc Jonáš Harman svým úvodním slovem společně s Karlem Martínkem. Promluvil i hejtman Olomouckého kraje, primátor města a olomoucký biskup. Všechny proslovy byly vkusné, až na ten pana primátora Žbánka. Ten hraničil až s politickou sebeprezentací, která se k dané události nehodila. První skladbu recitálu představovalo rozsáhlé Offertorium (Offertoire sur les grands jeux) ze Mše pro farnosti Françoise Couperina, francouzského barokního clavecinisty a skladatele. Jeho varhanní kompozice tvoří především manuálová hra s občasnou pedálovou linkou. Martínkovi se dobře dařilo registračně napodobit zvuk starých francouzských varhan a vyhovět tak pokynům autora. Celá věta působila svěžím dojmem i díky kontrastnosti jednotlivých dílů.

V následujícím Boleru na téma Charlesa Racqueta pro varhany a bicí od Pierra Cochereaua, notredamského varhaníka, se představili i otec a syn Bilanovi. Skladba nezapře inspiraci slavným Ravelovým Bolerem. Po úvodním čtyřtaktovém sólu malého bubnu, který ostinátně hraje charakteristický rytmus španělského lidového tance, se přidá pedál a celá skladba postupně graduje do vrcholu, kde nějakou dobu setrvává, aby posléze postupně zeslabovala až do tichého konce. V podstatě se jedná o moderní passacaglii plnou bohatých harmonií. Je pozoruhodné, jak velký efekt dovede vytvořit jednoduché rytmické ostinato, které prochází celým dílem. Původně se jednalo o improvizaci, kterou údajně jako jedinou svolil Pierre Cochereau zapsat svému synovi.

Tři preludia a fugy, op. 7 Marcela Duprého patří k často hraným dílům, kde interpreti předvádí svou technickou zdatnost. On sám je složil ještě za studií. Karel Martínek si vybral první z nich a skvěle zazářil jako schopný hráč. Nejinak tomu bylo v Cantabile a Hrdinském kusu ze Tří skladeb Césara Francka, mistrovských dílech varhanního repertoáru. Ač zdejší katedrální varhany neoplývají žaluziovým strojem, který umožňuje dynamické změny celého jednoho manuálu, interpret stylově přednášel jednotlivé fráze a užíval vhodné barevné kombinace a dynamiku. Franck sám údajně nenáviděl metronom a své skladby hrál s velkou agogikou.

Závěr patřil Improvizované mši na Salve Regina, stěžejní mariánské antifoně, sestavené na půdorysu mešního propria. Tvořil ji Introit, Alleluia, Offertorium, Communio a Ite, Missa est. Martínek tak v podstatě navázal na Couperinovu Mši pro farnosti z úvodu koncertu, ale pojal ji zcela moderně. Posluchači vyslechli kromě hlavního gregoriánského tématu i další motivy nápaditě spájené v jednotlivé kontrastní improvizační obrazy. Na závěr přidal ještě krátkou, asi tříminutovou dohru. Je s podivem, jak málo varhaníků se improvizaci koncertně věnuje. Existuje také mylný a zažitý usus, že se jedná o spontánní, tedy zcela nepřipravenou hru, což je ve skutečnosti málokdy pravda. Jak by se pak mohla improvizace vyučovat? Proč by existovaly její učebnice? Například Franz Josef Stoiber tvrdí, že se lze naučit improvizovat, ale je třeba to cvičit. V praxi to ale často nevidíme.

Na dalších koncertech se v pondělky a čtvrtky představí Karol Mossakowski, Markéta Schley Reindlová, Gunnar Idenstam a Ben van Oosten.

Foto: Moravská filharmonie Olomouc