„Hlavním dílem celého večera byla Glagolská mše Leoše Janáčka. Koncepce Semjona Byčkova je doslova unikátní.“

„Nenaléhal, nechal proudit hudbu, zkrátka dal skladbě potřebnou energii a nechal umělce hrát, znít a zpívat… Pro demokraticky míněný večer bych nenašel lepší ekvivalent.“

„Barva hlasu Dobračevy je výjimečná. Tón vede zcela tělesně, naprosto přesně ví, co dělá a jak to má udělat. Dlouho jsem nezažil takový výkon sopranistky.“

Pořadatelé Mezinárodního hudebního festivalu Prague Sounds připravili ve spolupráci s několika organizacemi v Praze na řece Vltavě koncert, který se absolutně vymykal běžným kulturním akcím. Koncert se konal u příležitosti českého předsednictví v Radě EU a na začátku se rozezněl památeční Zvon #9801, který měl připomenout zvony, které za druhé světové války přetavili nacisté na zbraně. Premiér ČR Petr Fiala připomněl kvalitu českých skladatelů, kteří v dobách, kdy u nás nebyla demokracie, přesahovali rámec politiky, a i přesto oslovovali celý svět. Kromě Martinů jmenoval autory, jejichž hudba 2. září zazněla – Smetana, Dvořák a Janáček. Úvod v podání České filharmonie s jejím šéfdirigentem Semjonem Byčkovem a Pražským filharmonickým sborem patřil české hymně a hymně Evropské unie – Ódě na radost z Beethovenovy Deváté symfonie. Přímý přenos zprostředkovala Česká televize. Dále zazněl Dvořákův Karneval, Smetanova symfonická báseň Vltava a hlavním dílem večera byla Janáčkova Glagolská mše.

Během esotericky působivého zvuku zmíněného zvonu připlul k pódiu šéfdirigent České filharmonie Semjon Byčkov, aby oddirigoval naši hymnu a hymnu EU, ve kterých se ukázal ve skvělé formě i Pražský filharmonický sbor, který pro celý projekt připravil jeho hlavní sbormistr Lukáš Vasilek.

Na pozici koncertních mistrů České filharmonie se vystřídali Jiří Vodička a Jan Mráček, který, dle mého názoru, působil klidněji a „muzicíroval“, zatímco Jiří Vodička v první polovině koncertu spíše „tvořil“.

Mistrně zvládnutá Dvořákova koncertní předehra Karneval publikum připravila na skvěle odprezentovanou symfonickou báseň Vltava ze Smetanova cyklu Má vlast. Už během těchto dvou skladeb jsem si všiml sounáležitosti orchestru s dirigentem Byčkovem, který působil pozitivně, sebevědomě a přátelsky.

Hlavním dílem celého večera však byla Glagolská mše Leoše Janáčka. Koncepce Semjona Byčkova je doslova unikátní. Našel si k dílu svou vlastní cestu a od začátku bylo znát, že Janáčka respektuje, ale dal na svůj instinkt a ztvárnil ho duchovněji, než je ho obvyklé slýchat. Partituru vnímal jako obraz, který právě pozoruje… ale není tomu tak zcela, protože Byčkov Janáčka dobře zná a nedávno se s Českou filharmonií i sólisty vrátil ze zájezdu po Evropě, kde toto dílo pod jeho vedením zaznělo několikrát. Prostě se mu podařilo v Janáčkovi objevit něco nového. Zemitost a krev skladatele nezmizely, ale Byčkov odhalil naléhavost, intenzitu a vroucnost. Ano, jsou to atributy Janáčka, ale většinou se dirigenti orientují pouze na tu jakousi „tvrdost“.

Dovolím si jednu vzpomínku: Kdysi, když jsem ještě byl členem Pražského filharmonického sboru, jsme zpívali Beethovenovu Devátou několikrát v Izraeli na různých místech pod taktovkou Zubina Mehty. Semjon Byčkov mi ho připomněl. Nenaléhal, nechal proudit hudbu, zkrátka dal skladbě potřebnou energii a nechal umělce hrát, znít a zpívat… Pro demokraticky míněný večer bych nenašel lepší ekvivalent. Působil skvěle, pozitivně a umělci byli úplně nadšení… to bylo zkrátka vidět a slyšet.

Ze své pozice pozorovatele a milovníka hudby se nechci pouštět do nedokonalostí hudebních složek. Naopak vyzdvihnu krásy: Už úvod Glagolské mše se České filharmonii, a hlavně Pražskému filharmonickému povedl krásně. Sbor do hudby doslova „vtekl“ a tenorová skupina zaladila na jedničku! Tak krásné! Byčkov zvolil tempo, které dovolilo artikulaci, srozumitelnost hudební i textovou. Sopranistka Evelina Dobračeva svým nástupem úplně vymazala pocit, že kromě pěvkyň Beňačkové a Hajóssyové už nikdo Glagolskou mši nezazpívá tak krásně. Každá z nich má v historii své místo. Každá z nich má právo užívat pomyslnou korunu této skladby. Barva hlasu Dobračevy je výjimečná. Je to hlas vyzrálý, pevný a zároveň měkký – absolutně hodící se na Janáčka, úplně ji slyším i ve Wagnerovi či Mahlerovi a ve veristech. Její Tosca a možná časem i Turandot by musely být absolutní. Tón vede zcela tělesně, naprosto přesně ví, co dělá a jak to má udělat. Dlouho jsem nezažil takový výkon sopranistky. A navíc, má v sobě hudebnost, která se jen tak nevidí a neslyší!

V Glagolské mši si vedli dobře všichni sóloví pěvci. Tenorista Aleš Briscein svým hlasem obsáhl celý svůj part velmi zdařile. Je to kovaný pěvec, který má i nadhled a techniku osvojenou. Basista Jan Martiník má krásnou barvu hlasu, ale ještě by to chtělo part dopilovat a usadit se v něm, každopádně předvedl krásný výkon. A nyní k výkonu mezzosopranistky Lucie Hilscherové: Když se jedná o Janáčka, tak tedy ji – a případně ještě rád zmíním Elišku Weissovou, byť už je sopranistkou. Lucie Hilscherová vládne krásným tmavým a zvučným hlasem, který je ale vhodný univerzálně. Ona může a zpívá i Bacha, romantismus a i moderní skladby! V Glagolské mši neměla dosti prostoru, ale své kvality ukázala v plné míře!

Zmíním ještě dvě důležité věci:

Varhaníci mi snad odpustí, že jejich nástroji nerozumím dokonale, ale miluji ho a vnímám jeho krásu. Daniela Valtová Kosinová zahrála první i druhé – hlavní sólo v „Glagolské“ tak, jak jsem je v životě neslyšel. Takový nadhled a filozofický rozměr. Nešlo jí o rychlost, byť hrála i rychle. Ale to sdělení… ona prostě hrála hudbu a jenom ji. Tu hudbu… Umělkyně na nejvyšší úrovni!

A poslední superlativy patří organizátorům a České televizi, neboť přímý přenos byl dokonalý, perfektně zorganizovaný, během hudby byla vidět krásná místa Prahy – Národní divadlo, Pražský hrad, ale byly zobrazeny záběry i z výšky – patrně z dronů. Každopádně, byl to umělecký zážitek, který nemá obdoby!

*******

Foto: Petra Hajská