„Letní večery na Špilberku dýchají dobrodružstvím a romantikou a dají se spojit s předchozí návštěvou hradu a obdivováním výhledů na město.“

„To, co se těsně před zahájením představení Toscy dělo na Špilberku, předčilo i ty největší škarohlídské představy.“

„Lazebník sevillský je pohodová komedie, která se v prostředí hradu výtvarně skvěle vyjímala. Pěvci si rozšířili hrací prostor na celé nádvoří.“

Národní divadlo Brno jako každý rok připravilo několik oper pro scénu na hradě Špilberk. Zkraje prázdnin se hrály Nápoj lásky a Bohéma, na konci srpna byla v plánu Tosca, kterou však překazilo počasí, a Lazebník sevillský.

Pódium, které je v letní sezóně umístěno stabilně na nádvoří Špilberku, hostí různorodé soubory. Zní tu Shakespeare, stejně jako rock, ale dobře se tu daří i klasické hudbě. Proč by se tu tedy nemohla hrát opera?

Národní divadlo v Brně už po mnoho let tuhle možnost využívá a dokáže postavit scénu tak, že jako horizont je použita zadní stěna hradu a vedlejší průchod na druhé nádvoří, což tvoří působivou kulisu. V levé části dvora je u pódia postaven stan, ve kterém hraje orchestr, a dirigent řídí představení i na dálku. Akustika na nádvoří sice není špatná, ale přesto je i při opeře vše přizvučeno. Zvukaři jsou každým rokem zkušenější a zvuk orchestru, a dokonce i akustického zpěvu působí přirozeně a příjemně.

Letní večery na Špilberku dýchají dobrodružstvím a romantikou a dají se spojit s předchozí návštěvou hradu a obdivováním výhledů na město. Ke konci léta je nutné počítat s tím, že se k večeru ochlazuje a na nádvoří fouká. Pokud by na to někdo pozapomněl, jsou u personálu k dispozici deky.

První dvě představení, 30. června Nápoj lásky a 2. července Bohéma pohladily po duši a proběhly v příjemné atmosféře. To se však nedalo říct o Tosce, která byla naplánována na 27. srpna, kdy už se počasí chýlí k podzimu a nebývá stálé. Dokonce ani jednotlivé modely předpovědi počasí se nedokázaly shodnout, jak toho večera bude. Optimismus velel publiku i pořadatelům věřit tomu příznivějšímu modelu, ale to, co se těsně před zahájením představení dělo na Špilberku, předčilo i ty největší škarohlídské představy. Déšť postupně sílil a zahnal čekající publikum do podchodů hradu. Vítr se zvedal a točil a lehké kulisy mu nemohly odolat. Dokonce zvládl rozlámat i velké „sádrové“ sochy postavené na jevišti. Voda se hrnula dolů přes všechna nádvoří, vzala to přes kavárnu u vchodu do hradu a řítila se dolů parkem z kopce. Nevadilo jí, že je to národní kulturní památka. Když se vše trochu uklidnilo, bylo jasné, že představení nebude. Návštěvníkům bylo oznámeno, že si mohou vstupenky vyměnit na jakékoli představení, i mimo Špilberk. Zůstal jen smutek nad zkaženým večerem.

Druhého dne, 28. srpna, bylo vše jinak, byla to klidná a pohodová neděle, i když večer jako vždy na kopci foukalo, ale to nijak nenarušilo romantiku na hradě. Na programu byla poslední opera této letní sezóny, Lazebník sevillský Gioacchina Rossiniho. Pohodová komedie, která baví publikum už od roku 1816, se v prostředí hradu výtvarně skvěle vyjímala. Pěvci si rozšířili hrací prostor na celé nádvoří, včetně publika, které tím více vtahovali do děje.

Tato hravá opera s perlivou a svižnou hudbou a se zápletkami hodnými commedie dell´arte má libreto podle Beaumarchaisovy komedie, které napsal Césare Sterbini. Banální zápletka o starém doktorovi, který si chce vzít svoji mladičkou schovanku a je obelstěn mladým nápadníkem, ze kterého se vyklube bohatý hrabě, je kořeněna postavou Figara, lazebníka, který je autorem všech taškařic v komedii. K tomu napsal Rossini brilantní hudbu, která se valí jako divoký potok a je prošpikována koloraturami a mistrnými ansámbly. Je to přehlídka mistrovského pěveckého umění, kterou využili protagonisté opery víc než dokonale.

Hraběte Almavivu zpíval Ondřej Koplík, jehož tenor zněl lehce a vyšly mu všechny koloratury i efektní výšky. Rosinou byla sopranistka Andrea Široká, která zvládala všechna úskalí partu i přes to, že je psán pro mezzosoprán. Zněla jí i střední poloha, výšky zářily a koloratury byly přesné a perlivé. Bartolem byl Jiří Sulženko, který se tu vyřádil herecky a pěvecký part mu umožnil odlehčení hlasu a zajistil pohyblivost. Basiliem byl David Nykl, který překvapil pevným, i když užším basem i komikou. Postava služebné Berty je po celou operu ve stínu ostatních, má zde jen jednu árii, které se Daniela Šedrlová-Straková zhostila příjemným kulatým sopránem. Spiritus agens příběhu je postava Figara, vychytralého lazebníka, který režíruje zápletky děje a kterého je všude plno. Figarem byl Roman Hoza, který ho vykreslil jako dobromyslného rošťáka. Jeho baryton je poněkud světlejší a part Figara zpíval měkce a odlehčeně, s příjemnou barvou. Jeho bratr Tadeáš Hoza si v zahrál menší roli Fiorella, důstojníkem byl Martin Novotný.

Obdiv patří dirigentovi opery Ondreji Olosovi, který celou operu řídil na dálku, ve velkém stanu vedle pódia, kde byl umístěn orchestr. Občas se rozverní pěvci chtěli utrhnout z řetězu při pádících ansámblech, které mají vražedné tempo a je nutné je precizně nejen zazpívat, ale také vyslovovat, což se zdálo, že snad není v silách mluvidel. Díky přesnosti a soustředění všech se vždy podařilo hudební tryskající proud zvládnout. Uznání patří i Daše Karasové, která z orchestřiště umravňovala rozdováděné pěvce od cembala při recitativech. Je to o to obdivuhodnější, že Lazebník sevillský je na repertoáru už od roku 2007, kdy byla premiéra v Mahenově divadle, ale nasazován je velmi zřídka, jen pro potřeby Silvestru či letní zábavy. Je to škoda, protože publikum se chce dozajista bavit i v ostatních částech roku a častější reprízy by udržovaly operní kus i zpěváky v kondici.

Operní sezóna na Špilberku skončila, soubor se ale ještě posune do Mikulova, kde v tamějším amfiteátru odehraje ještě Traviatu a Carmen, bude-li milosrdné počasí. A pak už se hlásí otevření sezóny na piazzettě 7. září slavnostním koncertem a 4. září se otevře Janáčkovo divadlo Straussovým Růžovým kavalírem. A navíc se mohou diváci v listopadu těšit na festival Janáček Brno!

Foto: Marek Olbrzymek, Karla Hofmannová