„Na jejich souhře bylo patrné, že jsou zběhlými komorními hráči, ale také že program byl poctivě nazkoušený a každé číslo interpretačně promyšlené.“

„Ondřej Šindelář provázel celý program mluveným slovem. Jeho kultivovaný, barvitý a vtipný projev byl rozhodně příjemným oživením programu a orientačním vodítkem pro posluchače.“

„Intimita koncertu byla právě jeho největší devízou a povedla se ve všech ohledech.“

Historické lázeňské městečko Oybin (česky Ojvín) v hornolužickém Žitavsku je už několik let součástí mezinárodního festivalu Lípa Musica. Tento podzimní hudební svátek s centrem v České Lípě oživuje každoročně známá i zapomenutá místa Libereckého kraje, s cíleným přeshraničním přesahem do blízkého Německa. V sobotu 27. září se v oybinském Horském kostele (Bergkirche) rozezněly dechové úpravy operních čísel Wolfganga Amadea Mozarta v podání souboru SESTO.

Oybin je vděčným a vždy hojně navštíveným místem. Koncerty jsou plánovány pod širým nebem, v ruinách fascinující zříceniny hradu a kláštera, tyčících se na neméně impozantním skalním masivu. Klášter celestinů zde založil Karel IV. a hrad byl jeho oblíbeným útočištěm. Slavná éra kláštera skončila už husitskými válkami, pustnoucí komplex se stal podruhé významným až pro německé romantiky – malíře, literáty, kteří sem jezdili pro inspiraci, a nyní je k dispozici turistům.

Za pozornost ale stojí i luterský farní kostel z počátku 18. století. U skály hned pod zříceninou dotváří malebnou scenérii, zvenčí je poměrně prostý a to hlavní se nachází uvnitř. Originálně dochovaný dřevěný interiér se dvěma řadami empor s malovaným zábradlím, biblickými motivy na malovaném kazetovém stropě, původními varhanami a také pro koncerty naprosto ideální původní „elevací“ lavic kopírující stavební terén.

Zmínka o kostele je cílená – v sobotu 27. srpna se totiž festivalový koncert kvůli nepřízni počasí přesunul právě sem. Nebylo to poprvé, festival s touto „mokrou variantou“ počítá a kromě chybějícího čerstvého vzduchu nemá přesunutí do kostela další negativní dopad. Lze předpokládat, že program akusticky spíše získal, a navíc oybinský kostel dokreslil i jeho dramaturgii. Právě protestantské uspořádání – dvě patra dřevěných empor připomínající lóže historických divadel – mohlo vytvořit dojem, že posluchači sedí na operním představení. Čekáte zmínku o zpěvácích, orchestru, kulisách? Nedočkáte se. Pro 18. století tak důležitá dimenze iluze se zde rozjela na plné obrátky. Operu zde totiž zastoupilo sedm nástrojů, její příběhy mluvené slovo – a právě tento zdánlivý minimalismus a prostředí kostela vytvořily kouzlo celého večera.

Hudební soubor SESTO si pro své festivalové vystoupení připravil instrumentální úpravy předeher, árií a sborů ze tří oper Wolfganga Amadea Mozarta – buffy Figarova svatba, korunovační opery La clemenza di Tito a opery serie Don Giovanni. Transkripce z baletů a oper byly v Mozartově době i později běžnou praxí, hrály se při různých příležitostech – sloužily k propagaci originálních děl, která tak mohla zahrát menší a jinak sestavená tělesa. Autorem úpravy pro šest dechových nástrojů a kontrabas je Mozartův německý současník Kaspar Georg Sartorius. Právě taková instrumentace dokládá jeho angažmá v prostředí vojenské dechové kapely, ale také dobovou oblibu dechových souborů i v civilním prostředí.

Německy se tento žánr, nejoblíbenější právě v 18. století, nazývá Harmoniemusik a na něj se orientuje i soubor SESTO. Jeho uměleckým vedoucím je fagotista Ondřej Šindelář, který je rozkročen mezi angažmá v České filharmonii a českou i mezinárodní scénou zaměřenou na historickou hudební interpretaci. Právě z ní přizval spoluhráče do SESTA. Na klasicistní klarinety hrály Ludmila Peterková a Marjolein de Roos, na historický fagot spolu se Šindelářem Kryštof Lada, na důmyslně přelaďované barokně-klasicistní lesní rohy Jiří Tarantík a Petr Šálek a basovou linku podporoval kontrabasista Lukáš Verner.

Vesměs skvělí hudebníci, špičky ve svém oboru s mezinárodním přesahem, zahráli své party bez výhrad profesionálně. Na jejich souhře bylo patrné, že jsou zběhlými komorními hráči, ale také že program byl poctivě nazkoušený a každé číslo interpretačně promyšlené (snad volba temp mohla být v rámci jednolitě působícího programu rozmanitější). Zvlášť party prvního klarinetu a prvního fagotu byly obtížné až virtuózní – oba totiž zastupovaly ženské a mužské sólové zpěvní party z původních operních čísel. Ludmila Peterková i Ondřej Šindelář ve svých „rolích“ předvedli mistrné výkony, muzikantsky přiměřeně a citlivě sekundovaní druhým klarinetem a fagotem. Party hornistů, kteří oživovali pauzy mezi čísly výměnami takzvaných přelaďovacích kotoučů vhodných pro jednotlivé tóniny, fungovaly především jako zvukové pojivo, barevně nádherně mnohovrstevnaté, přiměřeně dynamické, ale také na mnoha místech vynikly krátkou „sólovou“ frází. Nejméně nápadně mohl působit centrálně postavený dobový kontrabas Lukáše Vernera. Zdání nenápadnosti byl určitě záměr, jeho part nebyl sólový, ale basový, podpůrný – v tom však tkvěla jeho síla a nezastupitelnost. Přiměřeně a zkušeně držel ostatní hráče pohromadě v tempu i rytmu a skvěle frázoval. Vyplatilo se občas sledovat jemné nuance jeho výkonu.

Ondřej Šindelář provázel celý program mluveným slovem, vysvětloval synopse dějů jednotlivých oper a hudebních čísel. Jeho kultivovaný, barvitý a vtipný projev byl rozhodně příjemným oživením programu a orientačním vodítkem pro posluchače. Vzhledem k (pohotovému a bravurnímu) překládání jeho slov tlumočnicí do němčiny se ovšem tato nehudební součást večera možná příliš protáhla a někteří posluchači předčasně odcházeli. Je velmi obtížné odhadnout balanc mezi všemi složkami večera a sám Šindelář evidentně k závěru programu své proslovy zkracoval. Nic to nemění na skutečnosti, že uvádění takto specifického programu bylo zcela na místě a že mu jako moderátorovi a vůdčímu hudebníkovi v jednom patří velký obdiv.

Závěrečný zasloužený aplaus ocenil nejen přednesení známých mozartovských melodií, které i v úpravě potvrdily genialitu svého autora, ale především profesionální, poctivý výkon ansámblu SESTO, jehož zaměření je u nás ojedinělé. Hráčské kvality jeho členů dokázal i fakt, že v prostředí podpořeném venkovním deštivým počasím a přeplněným kostelem dokázali bez zaváhání ukočírovat ladění a funkčnost svých nástrojů.

Koncert, který oybinský kostel i festivaloví posluchači zažili, nebyl a neměl být náhražkou opulentního operního představení. Jeho intimita byla právě jeho největší devízou a povedla se ve všech ohledech.

Foto: Jasmína Živcová