„První skladbou byla Žárlivost, Leoš Janáček tu dal průchod své sršatosti a úsečnosti víc než melodické lince. V podání dirigenta Daviese se ale provedení s emočním podtextem skladby příliš nepotkalo.“

„Dirigent vsadil na romantiku, zvolil poněkud pomalejší tempo, dával důraz na dynamické kontrasty a plasticitu a použil rubata i tam, kde bychom je nehledali.“

„Festival Špilberk byl ukončen důstojně a radostně a publikum si odnášelo výjimečný zážitek.“

Festival Špilberk se dostal do finále, které ukončilo letošní hudební hody v brněnské pevnosti, kde v minulosti zněly jen povely, střelba a nářek vězňů v kasematech. To vše je bohudík dávnou minulostí a dnešní návštěvníci už pevnost nad Brnem vnímají jen jako romantickou kulisu k pohodovému letnímu večeru. Ve čtvrtek 25. srpna se na posledním letním hudebním večeru představila publiku domácí Filharmonie Brno se svým šéfdirigentem Dennisem Russellem Daviesem a přinesla lákavý program s podtitulem Z Brna do Nového světa.

Však také bylo vyprodáno i na stání a krásná letní noc byla jako stvořená pro hudební zážitky. V publiku bylo překvapivě hodně mladých a nebylo to klasické filharmonické publikum. Už proto, že tleskali mezi větami prostě proto, že byli nadšeni a netušili, že tím umělce ruší ze soustředění a že se tleská až na konci skladby. Ale co je podstatnější – že narušovali řád, nebo že se jim to prostě líbilo?

Koncert začal jako vždy trochou oficialit, které obstarali domácí politici, kteří festival zaštítili. Došlo i na lidská gesta, když se následně ředitelka filharmonie loučila s hudebníky, kteří po více jak čtyřicetileté službě v tomto orchestru odcházejí do důchodu. Dana Suková a Vladimír Lžičař, oba hráči prvních houslí, trošku zaslzeli, když slyšeli před všemi poděkování za dobrou práci a dostali každý velkou kytici za potlesku auditoria. A pak už nic nebránilo, aby krásná hudba vpadla na nádvoří.

První skladbou byla Žárlivost, jednovětá skladba, kterou Leoš Janáček napsal původně pro čtyřruční klavír, poté ji přepracoval pro orchestr, jako motto k opeře Její pastorkyňa, a skladba už potom s operou měla jen tematickou souvislost. S energickými a úsečnými částmi se střídá bolestná melodika ve smyčcích, aby opět vyvřela ostrá bolest, ústící do hněvu. Leoš Janáček tu dal průchod své sršatosti a úsečnosti víc než melodické lince. V podání dirigenta Daviese se ale provedení s emočním podtextem skladby příliš nepotkalo. Nejenže melodika postrádala bolestnou touhu, ale výbuchy vzteku nebyly janáčkovsky úsečné a ostré, jako by si tu Janáček s dirigentem příliš nerozuměli.

Další skladbou byl Houslový koncert D dur op. 35 Ericha Wolfganga Korngolda. Brněnský rodák, který vyrůstal a hudebně zrál ve Vídni, aby zazářil jako oscarová hvězda v Hollywoodu, se na českých pódiích ani jevištích příliš nevyskytuje a je to škoda. V tomto případě se skladba do prostředí letního hradu skvěle hodila. Ve třívětém koncertu, 1. Moderato nobile, 2. Romance, 3. Allegro assai vivace, jsou použity melodie, které se objevily v amerických filmech, pro které byly napsány.

Nejprve to je vstupní melodie z filmu Another Down, kontrastní téma zaznělo ve filmu Juarez. Ve druhé větě zaznívá melodie z filmu Anthony Adverse a v poslední, virtuózní větě je použito téma z filmu Princ a chuďas. Filmy byly natočeny před válkou, houslový koncert napsal Korngold už v roce 1945 a věnoval ho Almě Mahlerové, manželce Gustava Mahlera.

Houslové sólo měla původně hrát britská houslistka Chloë Hanslip, po její ohlášené nemoci se úkolu ujal fenomenální slovenský houslista, žijící v Brně, Milan Paľa. Přistoupil k dílu s energií sobě vlastní a dal do něho maximum expresivního výrazu a muzikantského citu, ve stylu uherských cikánských primášů. Výkon podpořil virtuozitou, za kterou by se nemusel stydět ani Niccolò Paganini. Orchestr ho citlivě doprovázel a podepíral jímavý tón houslí, který se vznášel nad hlavami publika. To odměnilo sólistu i orchestr nadšenými ovacemi.

Po přestávce byla na programu ikonická skladba české hudby, Symfonie č. 9 e moll „Z Nového světa“, op. 95 Antonína Dvořáka, na kterou se všichni bez rozdílu těšili. Ale dirigent razantně pokynul orchestru a ozvala se hudba zcela jiná, energická a disonantní, žádný melodický Dvořák to nebyl! Rychlé hledání v programu, co že se to ještě má hrát před tím Dvořákem… ale to už vběhla na pódium ředitelka filharmonie Marie Kučerová s voláním „Stop! Stopping! Tihle všichni přece přišli na Novosvětskou!“ Dirigent zastavil a teatrálně se bušil do hlavy… Střih… a ředitelka přiznala publiku, že šlo o malý hudební vtípek. Ten měl upozornit na nový počin orchestru, a to vydání nového CD, které obsahuje tři skladby brněnského skladatele Jana Nováka, Filharmonické tance, Elegance valčíků a Symfonické hry. Dirigent přitom vytáhl papír, ze kterého četl český text s úsměvným přízvukem. Vyznal se při tom, že o existenci Jana Nováka neměl dřív ponětí, ale že je tato hudba pro něho objevem. A byla vyhlášena autogramiáda po koncertě. Pak už nic nebránilo pokračovat v ohlášeném programu.

Dílo o čtyřech větách bylo inspirováno prudce se rozvíjejícím americkým prostředím, které přinášelo světu tolik podivuhodných věcí. „Dal bych všechny své symfonie za lokomotivu,“ prohlašoval prý Antonín Dvořák, který lokomotivy miloval a údajně se v Americe na ně chodil každý den dívat. Byl to srdcař, především v komponování, ale nebyl to romantik za každou cenu. Jeho hudba je melodická a líbezná, ale je upřímná a logická. A v této symfonii se vyznal především z obdivu všemu racionálnímu a technickému, co Amerika přinášela, a z víry, že to přinese dobré věci.

Dirigent Dennis Russell Davies spíše ale vsadil na romantiku, zvolil poněkud pomalejší tempo, dával důraz na dynamické kontrasty a plasticitu a použil rubata i tam, kde bychom je nehledali. Dělalo to potíže, zejména dechům, které musely pomalejší tempo udýchat, což někdy vnášelo do interpretace neklid. I když byli hudebníci nazvučeni, nebyl celkový dojem zvuku zcela kompaktní a vtíral se nepříjemný elektronický témbr. I přes tyto překážky je potřeba vyzvednout výkony sólových hráčů, zejména Zdeňka Nádeníčka, který udýchal pomalejší tempo ve druhé větě Largo a dokázal dát do něho cit a výraz, Pavla Wallingera u prvních houslí, flétnistku Martinu Venc Matušínskou, hobojistku Anikó Kovarikné Hegedűs, klarinetistu Lukáše Daňhela, trumpetistu Ondřeje Jurčeku i hornistu Karla Hofmanna, který se svými kolegy hornisty vnášel do symfonie pevné a varovné téma a ukotvoval ji v realitě. Trombónům se příliš nedařilo prosazovat, snad to bylo nazvučením a upozaděním na pódiu, možná i pomalejším tempem, ale jejich vstupy, zejména ve čtvrté větě Allegro con fuoco, neměly takovou razanci, jaká by jim slušela. Přesto vyzněl závěr velebně a široce a orchestru i dirigentovi se dostalo ovací a uznání za poctivý a profesionálně odvedený výkon. Festival Špilberk byl ukončen důstojně a radostně a publikum si odnášelo výjimečný zážitek.

*******

Foto: Vojtěch Kába