„Akční herecké scénky daly operní inscenaci místy až cimrmanovský ráz, projekce libretisty a skladatele do děje byla rovněž trefou do černého.“

„Osobní zkušenost se Škroupovou hudbou ve vynikající režii Kateřiny Křivánkové a minuciózním hudebním nastudování Marka Čermáka je nesmírně příjemná.“

„Režisérka Kateřina Křivánková usoudila, že inscenovat Dráteníka v původním rozsahu zavání uměleckou sebevraždou.“

Na festivalu Olomoucké barokní slavnosti zazněla nová inscenace komické opery Dráteník skladatele Františka Škroupa. Režie první původní české opery psané na české libreto se ujala Kateřina Křivánková, kostýmy a scénu připravila Sylva Marková. Hudební nastudování zajistil dirigent Marek Čermák, jehož vytříbené interpretace hudby starších slohových období jsou obvykle na vysoké úrovni. Premiéra nového nastudování Dráteníka se konala ve čtvrtek 18. srpna v olomouckém Domu u parku. Hlavní role ztvárnili Matúš Šimko, Lenka Cafourková Ďuricová, Vincenc Ignác Novotný, Zuzana Badárová, Aleš Janiga, Jiří Miroslav Procházka, Martin Vodrážka a Martin Mihál. Spoluúčinkoval Orchestr Volantes pod taktovkou Marka Čermáka.

Představme si hodinu hudební výchovy někde na gymnáziu. Učitelka právě hovoří o Františku Škroupovi, že je radno pamatovat si ho jako autora hudby české státní hymny. Pokud bude akurátní, zdůrazní ještě Škroupa jako autora první původní české opery Dráteník psané na české libreto. Jak moc toho víme o tomto skladateli, jehož melodie je už více než sto let symbolem české státnosti?

Škroup nebyl žádný revolucionář, stylově čerpal z trendů své doby a většinového vkusu, dokázal však obratně spojit konvenční hudbu a lidové prvky s komickou veselohrou na české motivy. Vlastenectvím zabarvené libreto Chmelenského zabilo dvě mouchy jednou ranou. Dokázalo pobavit, ale i jasně vytyčit národnostní mantinely. Připomeňme, že Škroup napsal Dráteníka v pouhých čtyřiadvaceti letech. Byť jeho opera má charakter průkopnické práce bez dramatické narace, jde o spektakulární počin, kterému přes občasné nánosy sentimentu nelze upřít svěží invenci a spolehlivé řemeslo. Zejména bravurně střiženými pěveckými party (Škroup byl velmi slušný zpěvák) a uhrančivou melodikou jeho díla převyšují dobový průměr.

Ačkoli Dráteník konvenuje zejména opeře typu německého romantického singspielu, nelze v něm přeslechnout dudácké motivy a rytmické finesy ovlivněné českým lidovým folklorem. Lidový charakter hudby je traktován v postavě dráteníka; pro pořádek uveďme, že šlo v podstatě o opraváře rozbitého nádobí. Materiální situace tehdy jaksi neumožňovala praxi „použij a za rok kup nové“. Libreto Chmelenského sází na banální, leč oblíbenou zápletku: Dráteník přišel ze Slovenska do Čech za prací. Kupec Květenský chce provdat svou dceru Růženu za syna svého nového obchodního partnera, kterého ona sama dosud ani nezná. To se jí nechce líbit, navíc už její srdce zahořelo pro mládence Vojtěcha… Dráteník pomůže mladému Vojtěchovi, když mu půjčí své šaty, aby se v přestrojení vloudil do domu své milé…

Klišoidní příběh, chce se podotknout, ovšem záleží na tom, jak se to vezme. Režisérka Kateřina Křivánková usoudila, že inscenovat Dráteníka v původním rozsahu zavání uměleckou sebevraždou. Rozhodla se tedy libreto zestručnit a okořenit vyprávění. V praxi to vypadalo zajímavě. Ještě před úvodní předehrou se na scéně objevili autoři inscenace, libretista Josef Krasoslav Chmelenský a František Škroup. Jejich dialog naznačil, že inscenační tým rozhodně netouží posadit Škroupa na domnělý piedestal české národní hudby. Křivánková naopak vypíchla humor. Nezdráhala se usmát se ani onomu překotnému vlastenčení. Nešlo samozřejmě o povrchní výsměch, nýbrž o aktualizační snahu podívat se na věc současnou optikou. Tento záměr se náramně dobře vydařil.

Akční herecké scénky daly operní inscenaci místy až cimrmanovský ráz, projekce libretisty a skladatele do děje byla rovněž trefou do černého. Z dialogů mezi egocentrickým Chmelenským Martina Mihála a introvertním Škroupem-Dráteníkem Matúše Šimka pramenilo mnoho skvělých bonmotů.

Musím říct, že jsem se dlouho tak dobře na operním představení nepobavil. Některé hlášky jako „To byl doják, co?“ nebo „Kde že je ta značka? – Františku, vykašli se na značku a běž domů…“ patří k nezapomenutelným. Režie myslela i na takové detaily, jako jsou titulky, protože inscenace v obrozenecké češtině by mohla být svým slovníkem pro posluchače jistým problémem. Povedly se také kostýmy a scéna Sylvy Markové, která spojila historizující pohled s všudypřítomnou uměřeností a decentním vkusem.

Podstatné je, že v Olomouci vsadili nejen na humor, ale i na kvalitu. Hudební nastudování Marka Čermáka bylo stylové, vkusné, tempově i dynamicky naprosto vyvážené. Volantes Orchestra hrající na dobové nástroje neměl lehkou situaci, v sále bylo vedro k zalknutí a ladění povolovalo, přesto se hráčům zdařil výkon svěží, solidní po technické i výrazové stránce. Precizní instrumentální party Škroup napsal pro sólové housle, další klíčové melodie svěřil také flétně, hoboji, violoncellu a dalším nástrojům. Sluší se říci, že dotyční hráči zahráli znamenitě.

Obsazení sólových rolí bylo rovněž velmi kvalitní. Dráteník Matúše Šimka ztvárnil svou postavu úspornými hereckými prostředky. Tím hezky vynikla jeho přirozenost. Jeho árie V tej zemi len miluškej vyzněla s vroucností a líbeznou kantilénou, které dal Šimko ideální výrazové prostředky. Opět to nepřeháněl se sentimentem, zpíval citlivě, ale ne přecitlivěle. Růženu ztvárnila Lenka Cafourková Ďuricová. Její zpěv můžeme označit za referenční. Vyznačoval se příjemnou srozumitelností artikulace, elegantní dynamikou a dokonalou intonací. Árie Jak radost mi růžné pásky i arieta Co ňadra láme bolno byly příkladem dokonalého pochopení a ztvárnění role.

Hezké výkony byly slyšet také u Vojtěcha Vincence Ignáce Novotného, který je vedle kvalitního hlasového fondu naprosto nadstandardně disponován i herecky. Jeho mimika a pohybové ztvárnění neměly chybu. Jako obvykle svou roli brilantně zvládl i Jiří Miroslav Procházka, který sehrál roli Lány. Sestavu velmi dobře zvolených sólistů uzavírali Zuzana Badárová jako Liduška a Martin Vodrážka jako sluha Kůl. Na závěr jsem si ponechal Martina Mihála, jehož dvojrole Hranatého/Chmelenského byla ryze herecká. Mihál dal inscenaci takový šmrnc a drajv – hlavně díky jeho hyperaktivnímu nasazení a neutuchající energii byl Dráteník zábavnou podívanou plnou legrace a dynamiky.

Vraťme se do hodiny hudební výchovy na gymnáziu. Učitelka právě hovoří o Škroupovi, ale nějaký Dráteník pochopitelně nikoho nezajímá. Jsem ale přesvědčen, že pokud by se našel dostatečně akční pedagog, který by na tuto operu vzal své studenty, jejich názor by byl odlišný. Osobní zkušenost se Škroupovou hudbou ve vynikající režii Kateřiny Křivánkové a minuciózním hudebním nastudování Marka Čermáka je nesmírně příjemná. Rozhodně jde o dílo, které stojí za to objev.

Když navíc dostali diváci jako přídavek melodii české hymny z frašky Fidlovačka aneb… poslouchalo se vestoje a ovace byly posléze vskutku velkolepé. A to věru nebyl žádný unylý a utahaný cajdák, jak jsme často nuceni poslouchat. Svižné, perlivé tempo, nádherně střižený šestiosminový rytmus a elegance, jakou by člověk pohledal. Takto zahranou českou státní hymnu bych si dokázal představit napořád…

*******

Foto: Daniel Berka