„Aleš Nosek je jistým a technicky zdatným hráčem. Byl velice dobře připraven, prokázal pevné nervy a jasný interpretační názor.“

„Svůj program zvolil velmi vhodně k romantickému zvuku svatovítských varhan. A připomněl záslužně u nás trochu opomíjeného Josefa Kličku provedením jeho Legendy.“

„Pavel Svoboda oslnil technicky neomylnou hrou, vynikajícím rytmickým cítěním a v neposlední řadě naprostým přizpůsobením chrámové akustice.“

Na čtvrtém koncertě mezinárodního festivalu „Svatovítské varhanní večery“ vystoupil regenschori a varhaník biskupského kostela v Plzni Aleš Nosek. O týden později, 2. srpna, převzal závěrečný koncert festivalu jeden z nejúspěšnějších varhaníků mladé generace Pavel Svoboda. Ten dělí svoji činnost na koncertní, pedagogickou, organizační – je ředitelem Komorní filharmonie Pardubice – a veřejnou: je poslancem Parlamentu České republiky.

Aleš Nosek si po studiích na Konzervatoři v Českých Budějovicích a pražské AMU doplnil ještě vzdělání v oboru na Hochschule für Katholische Kirchenmusik v bavorském Regensburgu. Působí pedagogicky v Plzni i jako energický organizátor varhanních koncertů v Rakovníku na Plzeňském mezinárodním varhanním festivalu. Je jistým a technicky zdatným hráčem. Byl velice dobře připravený, prokázal pevné nervy a jasný interpretační názor. Jeho výkon na koncertě jednoznačně přesvědčil a je příslibem do budoucnosti.

Svůj program zvolil velmi vhodně k romantickému zvuku Melzerových varhan s převahou skladeb francouzského symfonického varhanního stylu. Pečlivě a nápaditě narejstříkovaný pořad dal vyniknout všem jemným barvám nástroje a jejich kombinacím. Varhanním plenem ke škodě četných posluchačů trochu šetřil. S výjimkou úvodního Allegra z Šesté symfonie Charlesa Marii Widora, zahraného s neobyčejným zaujetím a temperamentem, zazněly i skladby, které své autory příliš nereprezentovaly. Z díla Louise Vierna provedl nepříliš nápadité Tři improvizace, natočené skladatelem na desky ve dvacátých letech minulého století a zapsané podle nahrávky jeho žákem Mauricem Duruflém až v roce 1964.

Škoda, že nezvolil třeba výběr z jeho čtyř suit nebo některou z jeho symfonií. Podobné to bylo také při výběru z díla Marcela Duprého, jehož převážně lyricky náladová Bretaňská suita nepatří ke stěžejním skladbám svého autora. K ní ještě připojil na závěr svého vystoupení Fugu H dur z op. 7, překvapivě bez předchozího Preludia, které tvoří s fugou vyvážený celek. Na doplnění programu zahrál drobnější skladby německé pozdní romantiky Sigfrida Karg-Elerta a Josefa Schmida. K nim ještě záslužně přiřadil u nás trochu opomíjeného prvního českého varhanního virtuosa devatenáctého a prvních let dvacátého století, profesora Pražské konzervatoře a její mistrovské školy Josefa Kličku. Z jeho drobnějších Tří legend zvolil vznikem poslední Legendu h moll a podařilo se skloubit její uvolněnější lisztovskou formu do zajímavého a soudržnějšího tvaru.

Pavel Svoboda o týden později oslnil technicky neomylnou hrou, vynikajícím rytmickým cítěním a v neposlední řadě naprostým přizpůsobením chrámové akustice, ve které mu šlo především o naprostou zřetelnost a srozumitelnost interpretovaných skladeb, což není u svatého Víta jednoduchou záležitostí. Projevil se také jako velice citlivý doprovazeč spoluúčinkujícího trompetisty.

Pro své sólové vystoupení zvolil Svoboda vzhledem k romantickému charakteru svatovítských varhan velmi vhodně První sonátu d moll Alexandra Guilmanta, jejíž krajní věty – první a Final byly rozděleny mezi trompetový vstup. Oplývaly brilancí, spojenou s naprostou srozumitelností a romantickým vzletem.

Jednou ze skladatelských osobností české hudby minulého století, který věnoval pozornost královskému nástroji, byl Miloslav Kabeláč. Především jeho Dvě fantasie, op. 32 patří k základnímu repertoáru našich varhaníků. Pavel Svoboda zvolil virtuózní Fantasii d moll. Nikde nepotlačil její virtuózní výbušný charakter, ale v pomalejším pohybu v osminách dal vyniknout zajímavým intervalovým postupům, které při závratném tempu, ke kterému Fantasie svádí, naprosto zanikají. Zde se jednalo o objev a důkaz naprosto samostatného přístupu interpreta k dílu.

Jiří Houdek vystudoval Pražskou konzervatoř a AMU a je vítězem Concertina Praga. Působí jako první trompetista v SOČRu a v orchestru ND v Praze a spolupracuje i s dalšími orchestry.

Jako sólista se na festivalu uplatnil ve dvou skladbách z období baroka a jedné raně romantické, ovšem žádná z nich nebyla vytvořena původně pro trompetu. Oba umělci zahájili slavnostně Trumpet Voluntary Johna Stanleyho. Jedná se původně o dvouhlasou varhanní skladbu komorního charakteru, kde horní hlas hraje na rejstřík Trompetu a spodní basový hlas je určen pro doprovod. Skladba se provozuje ve všech možných i nemožných úpravách. Houdkova trompeta vpadla do začátku koncertu jako polnice na bitevním poli a Pavel Svoboda jí statečně sekundoval bombastickým plenem. O poučenou barokní interpretaci samozřejmě zde nešlo.

Po tomto počátečním extempore byla dalším číslem programu s trompetou čtyřvětá, patrně původně flétnová Sonáta g moll Jeana-Baptista Loeilleta, Vláma rodem, působícího ve francouzském Lyonu. Zde se projevil Houdek zcela jinak. Bezvadnou a neselhávající techniku doplnil zvlášť v obou pomalých větách stříbřitě čistý tón, který jen při silnější dynamice možná zbytečně mohutněl, což chrámová akustika ani nepotřebovala.

Vincenzo Bellini byl především operním skladatelem. Napsal ale také Koncert pro hoboj a orchestr, kterého se ujali trompetisté a patří spíš k jejich repertoáru. Zde varhany smysluplně nahrazovaly orchestr. Na závěr koncertu zazněla skladba skutečně komponovaná pro trompetu a varhany. Petr Eben napsal čtyřvětý cyklus Okna. Z něho zazněla závěrečná část Zlaté okno. Škoda, že počáteční, skladatelem použitý pravoslavný chorál nezazněl vícekrát, než začíná trompeta, protože uvádí velmi vhodně do atmosféry skladby. Po začátku ovšem oba interpreti vystupňovali dílo do strhujícího závěru.

Jedenáctý ročník „Svatovítských varhanních večerů“ zaznamenal velký zájem obecenstva, které by si zasloužilo možná větší pozornost při sestavování jednotlivých programů cyklu od hudební dramaturgie. Na dvou koncertech po týdnu zazněla Widorova Šestá symfonie. Jednou celá, jednou její první věta, což se dalo s předstihem změnit, aby se skladba v jednom cyklu koncertů neopakovala. Také chybný rok úmrtí Petra Ebena mohla pozorná korektura opravit.

Foto: Ilustrační: Facebokové stránky Ahmada Hammada, Pavla Svobody a SOČRu, Pixabay, archiv KlasikyPlus