„Bachovu suitu na kytaru rozezněl s pravou loutnovou dikcí ve velmi jemné dynamice a dechberoucích tempech.“

„Jednotlivé tance tvaroval spíš jako malíř fresek než architekt katedrál.“

„Jeho přístup ke skladbě je víc kreativní než interpretační.“

Jedenatřicátý Mezinárodní kytarový festival Brno probíhá ve dnech 31. 7. až 6. 8. V pondělí na tomto prestižní kytarovém svátku vystoupil světově proslulý bosenský kytarista Edin Karamazov. Slavný hráč na kytaru a loutnu se představil s reprezentativním programem z kompozic Johanna Sebastiana Bacha, Fernanda Sora i současných skladatelů. Jeho koncert byl ukázkou vytříbené brilance, okouzlující lehkosti a fenomenální muzikality.

Karamazovův pohled na hudbu ovlivnil jeden z nejvýznamnějších dirigentů 20. století Sergiu Celibidache, u něhož měl možnost studovat. Ke kytaře později přidal také hru na loutnu u dvou světových legend Hopkinsona Smithe a Juliana Breama. Odtud už vedla Karamazovova cesta k realizacím pro nahrávací společnost Decca, koncertům na nejslavnějších adresách a vystoupením s Berlínskými filharmoniky a podobně. Nahrával dokonce se Stingem, jehož učil hře na loutnu. Hříčkou osudu Sting vstupoval jen o den dřív ve Slavkově u Brna.

Karamazov se představil v sále Nové radnice nejprve Suitou pro violoncello č. 2, d moll, BWV 1008 Johanna Sebastiana Bacha. Už samotný styl jeho hry stojí za zmínku. Žádná přísavka a další moderní výdobytky techniky, ale klasická podnožka, kterou měl Karamazov nastavenou hodně vysoko. Přitom se o ni opíral tak lehce, že ji občas jeho noha zvedla na přední opěrku, až jsem se bál, že se mu převáží na druhou stranu a spadne. Bylo však zřejmé, že Karamazov je během hry nesmírně uvolněný. Bachovu suitu na kytaru rozezněl s pravou loutnovou dikcí ve velmi jemné dynamice a v dechberoucích tempech. Jednotlivé tance tvaroval spíš jako malíř fresek než architekt katedrál. Během hry Karamazov upoutal lehkostí své interpretace. Zejména jeho levá ruka hudbu spíše kreslila, než malovala, naznačovala, než přesně určovala. Místy se podobala improvizaci, bylo však zřejmé, že kytarista ví přesně, co dělá. I v obrysech a stínování se totiž prostírá velké mistrovství.

Zážitkem byla i další kompozice Variace na Mozartovo téma, op. 9 od španělského mistra Fernanda Sora. Oblíbenou koncertní trvalku Karamazov zahrál neopakovatelným způsobem. Vzdušně, mazlivě a lehce, jako by se teprve rozcvičoval. Sorovy variace se obvykle hrají s mohutnou dynamickou gradací, ale Karamazov jim přisoudil opět hlavně elegantní lehkost a decentní dynamiku. Spíše jimi vzdušně, občas v neuvěřitelných tempech protančil. Jeho hra spoléhala více na náznak než na důraznou doslovnost. Namísto avizovaného Rachmaninova pak zahrál Karamazov ještě tři kusy významného brazilského skladatele Francisca Mignoneho.

Jestliže byla první polovina koncertu přehlídkou klasického kytarového repertoáru slohových epoch baroka, klasicismu a 20. století, druhá půle se stala reprezentativním profilem současného kytarového umění. V úvodu zazněla Maranoa lullaby Petera Sculthorpa. Tato ukolébavka měla v sobě uhrančivé napětí a barevné kouzlo dané zvláštním laděním s hlubokými basy. Chaconnitsu jednoho z nejuznávanějších rumunských skladatelů současnosti Atanase Ourkouzounova zahrál Karamazov ve světové premiéře. Skladba mu byla přímo věnována a tuším, že si ji v budoucnu příliš interpretů nezahraje. Je totiž nesmírně obtížná a posluchačsky náročná. Inspirace chaconnou je slyšet v pohyblivém base. Ourkouzounov ovšem využil barokní formu pouze parciálně a naplnil skladbu progresivní harmonií, která směřuje víc k zvukové objevnosti než tradici. Prstolamy, které občas Karamazov musel zahrát, ukázaly, že jeho technická vybavenost je bez hranic.

Na závěr Karamazov potěšil posluchače dvěma větami slavného triptychu El Decameron Negro žijícího kubánského génia Lea Brouwera. Před touto kompozicí Karamazov změnil svůj klasický způsob hry a dal si kytaru na pravé koleno ve stylu hráčů flamenca. Jeho hra byla opět neskutečně lehká a barevná, tolik jemnosti a zvukových poloh jsem v této kompozici ještě neslyšel. Karamazov se rozloučil několika přídavky. Zejména třetí větou ikonické skladby La Catedral Agustína Barriose Mangorého ukázal, že patří skutečně mezi výjimečné interprety dneška.

Karamazov mne svým výkonem přivedl ještě k jedné otázce, a sice jak důležitou roli hrají v hudbě emoce. Jeho interpretace se po celý koncert vyznačovala spíše jemnou dynamickou hladinou. Do forte zabrousil v podstatě jen výjimečně několika akcenty. Z těchto důvodů byla jeho kytara decentně přizvučena mikrofonem, který byl propojen s akustickým kombem AER. Přestože jsem seděl ve druhé řadě, měl jsem občas co dělat, abych zřetelně slyšel všechny detaily. Nechci zde obviňovat Karamazova z nějaké umělecké manýry, jen mám pocit, že by občas posluchači ocenili trochu víc razance a dynamiky, kterou kytara (už tak ve skromné míře proti jiným nástrojům) nabízí. Zdálo se, jako by Karamazov loutnovou techniku aplikoval i na kytaru.

To by bylo ovšem jen půl pravdy, neboť Karamazov se soustředil hlavně na témbrovou složku hry a naprostou uvolněnost. Jeho přístup ke skladbě je víc kreativní než interpretační. Měl jsem pocit, že během hry spíš tvoří a hledá, než přehrává a popisuje. Kreativita jeho kytarového tónu, neuvěřitelná hbitost, a přitom lehkost jsou největšími dary jeho hry a inspirací všem dalším interpretům.

Foto: Zbyněk Maděryč