„Koncert věnovaný Marku Kopelentovi posluchače seznámil s mnoha polohami skladatelovy tvorby, která oslovuje dosud, protože je nadčasová.“

„Večer otevřel hobojista Vilém Veverka, Kopelentovi blízký interpret, který skladatelovým dílům rozumí.“

„Čtvrtý kvartet předneslo Kvarteto FAMA Quartet s velkou emocionální silou a hráčskou erudicí, v posluchačích přetrval znepokojující až drtivý pocit…“

Patří k nejrespektovanějším a nejpozoruhodnějším českým skladatelům. Marek Kopelent se letos 28. dubna dožil devadesáti let. Na oslavu tohoto jubilea se v Anežském klášteře v Praze uskutečnil před prázdninami koncert, jehož dramaturgie přinesla to nejzajímavější z komorní a sólové skladatelovy tvorby. Gratulační večer, ke kterému se s odstupem vracíme, uspořádali Kopelentovi přátelé ze sdružení Ateliér 90 s vydatnou pomocí Jarmily Tauerové.

Umělec, jemuž osobní integrita nedovolila zpronevěřit se vštípeným zásadám, který patřil k nejvýraznějším hudebním skladatelům v Československu a byl uznáván i v zahraničí (mimo jiné měl úzké styky s Německem), prožil normalizační léta po vyhazovu ze Supraphonu jako korepetitor tanečního oddělení v Lidové škole umění v Radotíně. Marek Kopelent říká, že „když je člověk vychován tak nešikovně – v masarykovském duchu –, pak se to za vámi táhne po celý život“. Socialistické tvůrčí šablony ležely jinde než v rozvíjení moderního hudebního jazyka. Tvorba Marka Kopelenta obsáhne většinu hudebních žánrů – hudbu orchestrální, komorní, sborovou i dvě oratoria. Často byli inspirací pro vznik díla konkrétní interpreti (Jiří Stivín, německá sopranistka Sigune vom Osten, Marie Hřebíčková, Irena Troupová a jiní) či básníci (Jan Skácel, Vladimír Holan, Josef Hora).

Jak píše autor Kopelentovy monografie Michal Matzner, „…jako redaktorovi notové literatury mu ve Státním nakladatelství krásné literatury, hudby a umění přišly do ruky rozmanité partitury, což mělo klíčový vliv na jeho tvůrčí uvažování“. A tam se také seznámil s budoucími autory okruhu Nové hudby. Tady přišel do styku i s názorově vyhraněnými osobnostmi, jako byla vnučka prvního prezidenta Herberta Masaryková. Počátkem šedesátých let se pozvolna lámalo informační vakuum kolem některých směrů soudobé hudby, do Prahy přijížděli Witold Lutosławski či Krzysztof Penderecki, čeští autoři se mohli účastnit zahraničních festivalů Nové hudby… S přáteli obdobného uměleckého kréda – Rudolfem Komorousem, Zbyňkem Vostřákem, Janem Klusákem a dalšími – založili v roce 1965 Pražskou skupinu Nové hudby. Podle Michala Matznera „absorbování skladebných principů Nové hudby znamenalo pro Marka Kopelenta nalezení dlouho postrádaného kompozičního řádu“. Jak se Kopelentův kompoziční řád, netradiční nástrojové obsazení, duchovní obsah, ovšem také expresivita, hravost a vtip odrazily ve skladbách uvedených na červnovém koncertě v Anežském klášteře a jak ho posluchači přijali?

Večer otevřel hobojista Vilém Veverka, Kopelentovi blízký interpret, který skladatelovým dílům rozumí. Zazněla improvizace (s milým Happy Birthday) na Kopelentovu skladbu napsanou pro Veverku před deseti lety, na kterou navázal komorní ženský sbor Ensemble Coccinelle s uměleckým vedoucím Janem Rybářem dílem Prostý zpěv (1982). Síla pramenící ze zhudebnění latinského textu Otčenáše se přirozeně přelila i do následujícího 4. smyčcového kvartetu (1967), interpretovaného souborem FAMA Quartet, který tvoří hráči PKF – Prague Philharmonia David Danel, Roman Hranička, Ondřej Martinovský a Balász Adorján. Kvartet původně interpretovaný Novákovým kvartetem je plný úzkosti ve vysokých tónech houslí, v souzvuku drtivý. Soubor FAMA Quartet ho přednesl s velkou emocionální silou a hráčskou erudicí, v posluchačích přetrval znepokojující až drtivý pocit…

Lyrická komorní kantáta na slova Marka Chagalla Mon amour je zajímavá propojením ženského hlasu (výtečná Marie Hřebíčková), hudebních nástrojů a dalších hlasů (za všechny zmiňme klarinetistu Kamila Doležala, jemuž Marek Kopelent věnoval v roce 1993 proslulou skladbu Canto espansivo). Opačný pól tvorby oscilující mezi performancí, tancem, zpěvem a recitací představovaly progresivní Black and White Tears. Marek Kopelent v programu vzpomíná na objednávku této skladby vydavatelstvím Gerig Verlag Köln a její premiéru německou zpěvačkou Sigune von Osten v roce 1971. U nás ji pak zpívala Marie Hřebíčková, na koncertě se zaujaté interpretace, která zrovnoprávňuje zpěv, řeč a pohyb, ujala výborná a této hudbě oddaná Michaela Palová.

Úvodní skladba druhé poloviny programu donutila posluchače zamyslet se, zastavit, vstoje se obrátit ke svému nitru. Na cestě zpět do hlavního sálu je v presbytáři sv. Salvátora překvapila modlitba, sedmá část z oratoria Lux mirandae sanctitatis, ve srozuměné interpretaci výjimečné sopranistky Ireny Troupové, kterou doprovodil Ensemble Coccinelle s Janem Rybářem. Oratorium napsané k poctě sv. Anežky České v roce 1994 zaznělo v úplnosti – a ve všech prostorách Anežského kláštera v roce 2001. Fenomén prostoru a jeho důležitost v Kopelentových tvůrčích postupech se na červnovém koncertě odrazil alespoň v jednom výstupu.

Vynalézavá dramaturgie, kterou osobními poznámkami v neotřele graficky zpracovaném programovém listu doprovodil svým komentářem sám autor, kulminovala Sonatou (Veroničinou rouškou) z roku 1973 pro jedenáct smyčcových nástrojů (řídil Jan Rybář), sarkastickou Nostalgickou konstrukcí původně ze šedesátých let, ale s později připojeným vokálním partem (jehož se ujala Kristýna Valoušková) a Zjitřeným zpěvem, který zazpíval spolehlivý a všestranný Roman Janál. Part původního písňového cyklu napsaného pro Jindřicha Jindráka doznal také změn, inspirace verši Josefa Hory se přelila i do hudební roviny – a zpěváka doprovodilo žesťové kvinteto.

Večer věnovaný Marku Kopelentovi byl po všech stránkách povedený – jednak posluchače seznámil (či jim je připomněl) s mnoha polohami skladatelovy tvorby, která oslovuje dosud, protože je nadčasová. A jednak upozornil na to, kolik výborných interpretů současné hudby máme, byť jsou mnohá jména známá jen určitému okruhu posluchačů. V kontextu tohoto večera jsem si uvědomila, že na poli soudobé hudby se toho děje v Praze (ale také v Ostravě či Hradci Králové) poměrně dost. Jsou tu festivaly Contempuls, nově Prague Offspring v rámci Pražského jara, cykly Orchestru Berg, PKF – Prague Philharmonia, můžeme se těšit z koncertů Ostravské bandy s Petrem Kotíkem… A nemyslím si, že by tyto hudební události neměly své posluchače.

——–

Marek Kopelent

Narodil se 28. dubna 1932 v Praze do rodiny advokáta. Maminka byla učitelkou francouzštiny, jemu i jeho sestře se dostalo francouzského vzdělání (od mateřské školy po gymnázium). Rodiče ho v zájmu o hudbu podporovali, na AMU studoval u Jaroslava Řídkého. Po studiích nastoupil jako redaktor do Státního nakladatelství krásné literatury, hudby a umění (SNKLHU). Na konci padesátých let se jeho tvorba začíná ubírat cestou Nové hudby. S přáteli založil Pražský spolek Nové hudby, byl spoluzakladatelem (s Petrem Kotíkem) souboru Musica viva Pragensis, který interpretoval hudbu okruhu skladatelů Nové hudby. Díky opakovaným návštěvám festivalů ve Varšavě, Donauschingenu či Wittenu se jeho tvorba stala známou a uznávanou i v zahraničí. V roce 1969 získal roční stipendium v tehdejším Západním Berlíně. V době normalizace upadl do nemilosti, dostal výpověď ze zaměstnání a nikde se nemohl uplatnit. Posléze dostal místo korepetitora na tanečním oddělení LŠU v Praze-Radotíně, kde působil až do roku 1991. Po listopadu 1989 učil skladbu na pražské AMU, založil skladatelské sdružení Ateliér 90, vedl mezinárodní skladatelské kurzy v Českém Krumlově. V roce 2012 mu prezident Václav Klaus propůjčil Medaili Za zásluhy.

Marek Kopelent má napsané memoáry. Psaní mu trvalo dvanáct let, jsou dokončené, ale dosud se nenašel nakladatel, který by je vydal.

*******

Marek Kopelent a vnučka Juliane Kopelentova

Foto: Ondřej Melecký, Juliane Kopelentová, Vojtěch Havlík