„Do roku 2022 vydali celkem tři alba a s několika programy procestovali Evropu, Ameriku a Asii. Koncert v Chambord byl jejich devadesátý.“

„Když napíšu, že Cassardův klavír po celý večer ‚dýchá‘ a hraje tak, jak dýchá a zpívá Natalie Dessay, není to ani nadsázka, ani floskule.“

„Je to příležitost si uvědomit, že Dessay umí zpodobnit každý odstín zoufalství, aniž by sklouzla do sentimentality.“

Sopranistka Natalie Dessay s klavíristou Philippem Cassardem uvedli 5. července na zámku v Chambord program s názvem Slova žen. První polovinu koncertu vyplnily skladby Mozarta, tu druhou výhradně francouzští skladatelé: Chausson, Poulenc, Debussy, Massenet a Gounod se svými vhledy do ženských duší.

Zámek Chambord, kde se 5. července 2022 konal recitál sopranistky Natalie Dessay a pianisty Philippa Cassarda s názvem „Slova žen“, je jedna z největších a nejkrásnějších renesančních staveb ve Francii. Čtyři sta čtyřicet zámeckých místností, osmdesát schodišť, rozlehlý park a gastronomické lahůdky v přilehlých restauracích každého turistu bohatě zabaví na celý den. Turista-meloman si však šetří síly na večer, na hudební festival. Pořadatelé vždy přichystají krásný a eklektický program a ani letošní, jedenáctý ročník nebyl výjimkou. Například Olivier Baumont (cembalo) a Denis Podalydès (mluvené slovo) zavedli posluchače do světa Marcela Prousta, kvarteto hudebníků Jean Boucault, Johnny Rasse, Lidija Bizjak a Geneviève Laurenceau spojilo klasický repertoár a ptačí zpěv z pěti kontinentů, Vanessa Wagner, zakladatelka a umělecká ředitelka festivalu, připravila „tichý“ koncert. Na pianu vybaveném zařízením Yamaha SILENT™ hrála ukázky ze svého minimalistického alba Study Of The Invisible a publikum – procházející se v části prostor zámku – tyto skladby poslouchalo ve sluchátkách. I na vystoupení Natalie Dessay a Philippa Cassarda se hodí slova „krásné“ a „eklektické“, ale zároveň také „premiéra“ a „jubileum“.

Začněme slovem „jubileum“. Spolupráci Dessay a Cassarda odstartovala před lety šťastná příhoda. Philippe Cassard, který je nejen pianistou, ale rovněž dlouholetým redaktorem France Musique s vlastním programem Portraits de famille, od jedné z posluchaček svého pořadu dostal jako dar neznámé rukopisy několika písní Clauda Debussyho. Komu svěřit provedení takového pokladu? Rozhodl se pro Natalii Dessay. Jenže Dessay byla v té době ještě plně ve službách opery a po smrti svého profesora a pianisty Rubena Lifschitze se písním věnovat nehodlala. Cassardovu nabídku odmítla. Až po jeho vytrvalém naléhání souhlasila s nahrávkou CD Debussyho písní ke skladatelovu výročí v roce 2012. 5. prosince 2010 – za tento údaj vděčím přesné evidenci, kterou si Philippe Cassard vede – se uskutečnila jejich první zkouška. V roce 2011 nahráli první album (Debussy: Clair de lune), které bylo na jaře 2012 nominováno na cenu časopisu Gramophone. To už si umělecky i lidsky rozuměli natolik, že naplánovali i turné a 18. února 2012 vystoupili na prvním recitálu v Montpellier. Do roku 2022 vydali celkem tři alba a s několika programy procestovali Evropu, Ameriku a Asii. Koncert v Chambord byl jejich devadesátý.

Spolu podevadesáté? Ať je tedy něco poprvé! A ať je to Mozart, a to nejen co do množství árií (celá první polovina recitálu), ale i co do výběru. Dessay přitom nesoutěží se svou dřívější hlasovou pyrotechnikou. Prezentuje střízlivější, ale stále působivou podobu svého umění. Mimo jiné se tak může aspoň dotknout operních postav, a to nejen Mozartových, s nimiž se na jevišti nepotkala. Na zámku Chambord si jich dopřála vrchovatě a mnoho pro to udělala. Jak mi řekla po koncertu, během dvouročního covidového lockdownu všechno velmi pomalu budovala a na svém hlase hodně pracovala.

Vraťme se však na začátek koncertu. Oba umělci vstupují na pódium pod stanem postaveným na nádvoří a diváci je vítají vřele a s očividnou zvědavostí. Vlahý letní večer a půvabné detaily zámecké architektury v pozadí jsou ideální kulisou pro úvodní skladbu: recitativ a árii Zuzanky z Figarovy svatby „Giunse alfin il momento… Deh vieni, non tardar…“. O představu zurčícího potůčku se už postará hlas zpěvačky a klavíristovy prsty. Na tomto místě je třeba zmínit jedno ze specifik Natalie Dessay. V hudbě ji nikdy nezajímaly popisy přírody jako takové, nejsou pro ni pohnutkou k líbivé „krajinomalbě“ hlasem. Takže v jejím podání potůček zurčí a vánek vane proto a tak, aby v kontrastu s jejich svižností a hravostí vynikla v pomalém a vroucném vyklenutí všechna roztouženost závěrečných slov a tónů árie.

Pak Barbarina hledá špendlík – což je krátká připomínka jedné z jejích prvních operních rolí, jak Dessay glosuje – a hned poté následuje koncertantní árie „Ch’io mi scordi di te?“. Pozornost publika patří po zásluze Dessay, ale já bych v této souvislosti chtěla vyzdvihnout roli Philippa Cassarda. Svou hrou teď nahrazuje zvuk celého orchestru a on sám přitom zůstává zpěvačce bezpečnou a vnímavou oporou při pečlivě vystavěné interpretaci této nesnadné skladby. Jeho podíl na celkovém vyznění jejich společných recitálů je nezastupitelný. Když napíšu, že Cassardův klavír po celý večer „dýchá“ a hraje tak, jak dýchá a zpívá Natalie Dessay, není to ani nadsázka, ani floskule.

Nyní konečně přichází slíbená premiéra: dvě árie hraběnky z Figarovy svatby. Po „Porgi, amor“ je to recitativ a árie „Dove sono“. Vydařenější je „Dove sono“, nepochybně i proto, že je významově bohatší. Hraběnčin pocit pokoření, smutek, odhodlání i touhu Natalie Dessay ztvárňuje výtečně a její dlouhé, čisté legato naplňuje posluchače opravdovým dojetím.

Na řadě je Paminina árie „Ach, ich fühl’s“. Dessay ji na recitálech uvádí už několik let a v tomto neoperním kontextu je vždy dobře patrné, co zpěvačka dokáže přímo mistrovsky: dosáhnout maximálního účinku prostřednictvím minimálního počtu vybraných elementů. Opět v citlivé součinnosti s Cassardem (doprovází ji na klavír tak, jako by kolem ní decentně našlapoval). Dessay „Ach, ich fühl’s“ vydestilovala do podoby neobyčejně subtilní intimní písně. Zpívá prostě, bez pohnutí, zcela pohroužena do sebe. Krystalický zármutek Paminy je vrcholem první půlky večera.

Program „Slova žen“ jsem slyšela už před dvěma lety v Dijonu a pak znovu v Bordeaux. Tehdy však jeho první polovinu tvořily německé písně skladatelek Fanny Hensel-Mendelssohn, Clary Schumann a Almy Mahler. S touto diváckou zkušeností musím zalitovat, že se zmíněné dámy nyní k Mozartovi vůbec „nevešly“. Slova žen by pak byla rozmanitější. Například „Porgi, amor“ bych oželela ve prospěch skladby Almy Mahler „In meines Vaters Garten“. Kolik rozkošnické smyslnosti dokázala Dessay do této písně vložit! Ale není všem dnům konec. Natalie Dessay zachází s programy svých recitálů pružně.

A teď už zpátky na Chambord! Je po přestávce, pomalu se stmívá a nastává francouzská „nuit“. Chausson, Poulenc, Debussy, Massenet a Gounod slibují i jiné vhledy do ženských duší, než jaké nám zatím poskytl Mozart.

Píseň Ernesta Chaussona „La Chanson perpétuelle“, zhudebněná poéma Charlesa Crose, je elegií o lásce a smrti, o lásce zrazené a smrti vítané. Mollový tón, jímž utkvívá v čase ztraceného štěstí, Natalie Dessay vystřídá naléhavostí, která je o to působivější, že je podložena věcností. Je to příležitost si uvědomit, že Dessay umí zpodobnit každý odstín zoufalství, aniž by sklouzla do sentimentality.

Temnou perlou recitálu je Poulencova „La Dame de Monte Carlo“ s textem Jeana Cocteaua, a že to bude mimořádné, je zřejmé ještě před tím, než zazní první tón. K talentu Natalie Dessay patří i to, že pokaždé předem odhadneme, o čem bude zpívat. Typ její osobnosti jí vlastně asi ani nedovolí pustit se do zpěvu, aniž by předtím nezaujala výraz a postoj adekvátní obsahu písně či árie. Takže kdo je ta žena před našima očima? Bytost bez budoucnosti, „mrtvá mezi mrtvými“. A Dessay pak předvede její životní prázdnotu vyplněnou hazardem, udělá brilantní etudu znuděnosti, hysterie, zlosti, zoufalství a pošetilosti. V osmiminutovém monologu vyzpívá tragédii dámy z Monte Carla tak, že ji i ironicky komentuje, a to nejen v závěrečném přepjatém výkřiku před její sebevraždou.

Kontrast k oběma předešlým skladbám vytvoří krátká árie Mélisandy „Mes longs cheveux“, krásná svou jednoduchostí a tajemností, a část Massenetovy „Elegie“, kterou zahraje Philippe Cassard.

Po elegickém oddechu diváky čeká opět drama a další operní postava, v níž se Natalii Dessay zalíbilo, Chimène z Massenetova Cida. Árie „Pleurez mes yeux“ Dessay evidentně vyhovuje. Žal nebohé Chimène a její dilema v osudové scéně zprostředkuje publiku vášnivým a plným hlasem.

Na závěr něco efektního, samozřejmě. Je to Gounodova árie „Ah, je ris de me voir si belle“. Nikoli však pro efekt prvoplánový. I v koncertním provedení Dessay věrně zachová to, že nejde o žádné sebeobdivné prohlížení šperků. Pár gest a její hlas podporovaný energickým klavírem Philippa Cassarda nikoho nenechají na pochybách, že Markétka zešílela. Skoro by se chtělo říct, že v Markétčině horečnatosti bez radosti, excitovanosti a výbušnosti zahlédneme extrakt Lucie di Lammermoor.

Bouřlivý aplaus propuká okamžitě. Diváci tleskají ve stoje. Dostane se jim dvou přídavků. Píseň „Après un rêve“ (Gabriel Fauré) a závěrečná árie Lakmé „Tu m’as donné le plus doux rêve“ (Léo Delibes) se z pódia jemně snášejí vskutku jako sladký sen. Nevšední večer končí, spokojení diváci odcházejí parkem a za zády nechávají tmavou siluetu pohádkového zámku.

Tento způsob léta zdá se mi mimořádně šťastným!

P. S.: Neodpustím si malý dodatek. Kam po koncertě odjeli oba umělci? Do lesa. Opravdu. Další z francouzských letních festivalů, festival v Saoû, je totiž situován do rozlehlého lesoparku. Philippe Cassard a Nathanaël Gouin tady 11. července na lesním palouku v sedm hodin ráno vítali slunce Mozartovými skladbami. Večer patřil Natalii Dessay a její talentované dceři Neïmě Naouri. Za doprovodu skladatele, aranžéra a pianisty Yvana Cassara a kontrabasisty Benoîta Dunoyera de Segonzac obě dámy písněmi Michela Legranda, Clauda Nougara a hollywoodskými hity publikum přenesly z lesního hvozdu přímo na Broadway. Léto Natalie Dessay a Philippa Cassarda je víc než pestré.

Foto: Ludovic Letot, Lyodoh Kaneko, archiv autorky článku, Fb – Philippe Cassard