„Tore Tom Denys se narodil právě v Roeselare. Není tak divu, že se pustil do objevování skladeb místního rodáka Willaerta.“

„V momentě, kdy ansámbl rozezněl Willaertovu verzi, jsem byl v úžasu, jak plně a barevně dokáží zpěváci zvukově obejmout veliký prostor.“

„Sametovou barvu hlasu předvedl vedoucí Tore Tom Denys, zpíval zcela odlišně od svých tenorových kolegů.“

Třiadvacáté Letní slavnosti staré hudby odehrávající se na území města Prahy zahájil vídeňský mužský vokální soubor Dionysos Now! s uměleckým vedoucím a tenoristou Torem Tomem Denysem. Koncert, který se konal v úterý 19. července v kostele Panny Marie a slovanských patronů v Emauzském opatství, představil duchovní i světskou hudbu vlámského renesančního skladatele Adriana Willaerta prokládanou gregoriánským chorálem. Zazněla i ukázka tvorby Andrey Gabrieliho. Z výkonu souboru složeného z mezinárodních umělců se doslova tajil dech, absolutní špičkou byl zpěv i výraz kontratenoristy Terryho Weye.

Z historických pramenů se dovídáme, že se Adrian Willaert narodil okolo roku 1790 v západovlámském městě Roeselare, i když někteří badatelé se přiklánějí k tomu, že Willaertovým místem narození byly Bruggy. Jak v programové brožuře popisuje Jan Baťa, o počátcích Willaertovy profesní dráhy existují jen kusé informace, zejména díky jednomu z jeho nástupců na postu kapelníka benátské baziliky svatého Marka Gioseffu Zarlinovi. Adrian Willaert původně studoval práva na pařížské Sorbonně, tu ovšem opustil a stal se žákem francouzského skladatele Jeana Moutona. Tak jako i jiní skladatelé té doby, i Willaert opustil Francii a vydal se hledat uplatnění v Itálii. Po různých angažmá u dvora šlechticů dʼEste a jejich příbuzenstva v Uhrech, Polsku a v německých zemích se stal kapelníkem u svatého Marka v Benátkách, kam nastoupil v roce 1527 a působil tam až do své smrti v roce 1562.

Zakladatel a umělecký vedoucí souboru Dionysos Now! Tore Tom Denys se narodil právě v Roeselare. Není tak divu, že se pustil do objevování skladeb místního rodáka Willaerta. Během první vlny covidu si uvědomil, že se jedná o vynikající hudbu, a dal vzniknout novému projektu – souboru. Jako jeho členové v úterý vystoupili kontratenorista Terry Wey, tenoristé Bernd Oliver Fröhlich, Julian Podger a Tore Tom Denys, barytonista Tim Scott Whiteley a basista Joachim Höchbauer.

Dramaturgickou osou koncertu byla melodie chorální sekvence Mittit ad Virginem ze dvanáctého století, která se vztahuje ke slavnosti Zvěstování Páně a nápěv můžeme slýchat v českých adventních rorátních zpěvech.

Úvod koncertu patřil gregoriánskému chorálu, který se ostatně prolínal jednotlivými částmi Willaertovy mše Mittit ad Virginem, ale i jeho motety a madrigaly. Chorál Tota pulchra est zaujmul posluchače příchodem zpívajícího sólisty Tima Scotta Whiteleyho ze zadní části chrámu a odpovídajícím zbytkem ansámblu, který byl umístěn v sakristii. Ve ztišeném kostele to byl akusticky zajímavý efekt, o to více, že i na veliký prostor bylo Whiteleymu velmi dobře rozumět. Po příchodu všech pod hlavní klenbu kostela zazpíval soubor chorál Mittit ad Virginem a poté se přesunul k publiku, aby zazpíval Willaertem zpracované moteto na stejný text. Chorály vyzněly krásně. V momentě, kdy ansámbl rozezněl Willaertovu verzi, jsem byl v úžasu, jak plně a barevně dokáží zpěváci zvukově obejmout veliký prostor. Až jsem si říkal, zda to vůbec celý koncert vydrží… Místy se barytonista a basista do hlasu pokládali na můj vkus zbytečně mocně, kvůli jejich alikvótům nevyzněly precizně ostatní polyfonní hlasy. Ovšem to se po přednesu dalšího chorálu Gaudeamus omnes změnilo – řekněme, že se soubor potřeboval „vpravit“ do akustiky kostela a najít si svou komfortní polohu. Chápu to, protože s publikem je akustika zcela jiná.

A přišla první část mešního ordinária mše Missa Mittit ad Virginem – Kyrie a Gloria. Jan Baťa v programu vysvětluje, že novodobý termín „parodická mše“ je poněkud nešťastný a zavádějící, nehledě na to, že doboví skladatelé a teoretici tento způsob zpracování mší tak nenazývali. Zpracování motivů z jiné, již existující kompozice bylo pro skladatele výzvou a příležitostí k předvedení vlastní kontrapunktické dovednosti.

Willaertova mše byla kromě chorálu prokládána také jeho dalšími motety včetně Ave Maria či madrigaly a také jedním madrigalem Andrey Gabrieliho z benátské sbírky Di Manoli Blessi il primo libro delle Gregesche. Madrigal Sassi, palae, sabbion (Kameny, nánosy, písčiny) byl vytvořen jako lamentace vzdávající hold Willaertovi. Lamentaci doplňují kontrastně „plačící“ makrely, sardinky či sépie.

Rád bych se zmínil o překrásné interpretaci Willaertova čtyřhlasého madrigalu A quandʼhaveva (Měl jsem kdys milou). Dynamicky a rytmicky skvěle odstíněné dílko, zpěváci si ho užívali náramně, od vážnosti chorálů a mše velmi lahodně zaladilo a dalo uchu odpočinout od složité polyfonie. Tu ovšem soubor v průběhu večera zvládl skvěle. Na třech místech během osmdesátiminutového programu (bez přestávky!) jsem si všiml pouze několika málo (opravdu jen pár) intonačních výkyvů. Těžký repertoár umělci zvládli i po agogické a rytmické stránce – stále v plném nasazení.

Ansámbl má zvukový základ poněkud profondní, zemitý, o to více ale objemný. U tenoristů jsem si všiml různých způsobů vokalizace, stejně jako přídechů typických pro německou školu. Sametovou barvu hlasu předvedl vedoucí Tore Tom Denys, zpíval zcela odlišně od svých tenorových kolegů. Basista Joachim Höchbauer také vynikl příjemnou kulatou vokalizací a měkkostí tvoření tónu. Ovšem nejvyšší mety dosáhl kontratenorista Terry Wey. Od prvního tónu do konce koncertu vládl překrásným kovovým, technicky dokonale zvládnutým hlasem, který se jen tak neslyší. Weyovo zlato v hrdle se souborem Dionysos Now! skvěle zahájily letošní Letní slavnosti staré hudby!

Foto: Petra Hajská