„Celek působil dojmem, že si inscenátor poněkud nahodile vyzkoušel hned několik různých režijních pohledů na věc, takže označit produkci za ‚stylově čistou‘ opravdu nelze.“

„Po hudební stránce byl ovšem terstský Netopýr ryzím potěšením.“

„Za nejvýraznější osobnost na jevišti považuji koloraturní sopranistku Federicu Guidu v úloze Adély. Mladá pěvkyně svými výstupy doslova ‚rozsvítila‘ dění po pěvecké i herecké stránce.“

Terstské Teatro Lirico Giuseppe Verdi uvedlo 10. července operetu Netopýr Johanna Strausse. V režii Oscara Cecchiho a pod taktovkou Nikolase Nägeleho zaznělo představení inscenačně poněkud nesourodé, hudebně však výtečné.

Kratičké slovinské pobřeží nabízí svým návštěvníkům v letních měsících dvojí možnost, jak se doslova z minuty na minutu ocitnout ve zcela jiném světě. Když cestovatelé překročí hranici do Chorvatska, vymění rázem vyfintěnou riviéru za divokou krajinu plnou hor, skal, serpentin a úžasných výhledů na nekonečnou mořskou plochu. Pokud se ale vydají na druhou stranu, do Itálie, brzy je přejde pocit, že jsou v prázdninové lokalitě. Hned za hranicí se totiž vyloupne obří přístav Terst, který je přivítá rozsáhlým průmyslovým předměstím. A když už se někde vylíhne nějaký ten výhled na moře, nechybí na něm mohutné obchodní lodi, naložené až po okraj nákladem všeho druhu. Koho ale prvotní seznámení s Terstem neodradí, může se těšit na objevování pokladů, které v sobě toto vskutku netuctové město ukrývá.

Najdete tu elegantní městské centrum, tvořené mohutnými paláci, postavenými vesměs v průběhu devatenáctého století, a také působivý Canal Grande, kolem něhož se rádi procházeli James Joyce či Rainer Maria Rilke. Nechybí tu římské divadlo, středověká katedrála San Giusto se stejnojmenným hradem, ba ani jeden malý div světa, zámek Miramare. Ten se nachází v překrásné pobřežní scenérii na severním okraji města a stojí za návštěvu mimo jiné kvůli připomínce jeho slavně-neslavných obyvatel. Bratr císaře Františka Josefa I. Maxmilián Habsburský se odsud nechal v roce 1864 vylákat s nabídkou mexické císařské koruny, což ho tři roky poté stálo za oceánem život na popravišti, a vévoda Amadeo Aosta opustil Miramare krátce před druhou světovou válkou, aby se stal italským místokrálem v Etiopii. Ani on už se do svého půvabného sídla v Terstském zálivu nevrátil – v roce 1942 zemřel v britském zajateckém táboře v Nairobi na tuberkulózu. Nepochybuji, že Maxmilián i Amadeo byli tváří v tvář smrti duchem v Miramare a shodně si odpovídali na otázku, zda opravdu stálo za to ho opustit kvůli korunám, které jim seděly na hlavách tak nepevně…

Coby místo značného politického a obchodního významu se musel Terst samozřejmě prezentovat i kulturou na odpovídající úrovni. V roce 1801 se tak dočkal i reprezentativní operní budovy, která nesla název Teatro Nuovo. O její vnější podobu se postaral architekt Gian Antonio Selva (projektant benátského Teatro La Fenice) a o interiér Matteo Pertsch, který už předtím navrhl sál pro milánskou Scalu. Elegantní budova pojala 1400 diváků a 21. dubna 1801 byla slavnostně otevřena premiérou opery Johanna Simona Mayra Ginevra di Scozia. Další premiéra na sebe nedala dlouho čekat – o měsíc později se jí stal Annibale in Capua Antonia Salieriho. Divadlo poté prošlo nejrůznějšími peripetiemi a vystřídalo mnoho názvů (což tak dobře známe i u nás); čas jeho největší slávy přišel ve chvíli, kdy si říkalo Teatro Grande. Tehdy se stalo dějištěm dvou premiér děl Giuseppa Verdiho: nejprve v revolučním roce 1848, kdy zde poprvé zazněl Il corsaro (zpívala v něm tehdy i Verdiho pozdější manželka Giuseppina Strepponi), a poté roku 1850, kdy se tu ne zrovna úspěšně poprvé představil Stiffelio. O významu divadla mimochodem svědčí i fakt, že patřilo k šesti evropským scénám (těmi dalšími byla divadla v Římě, Benátkách, Janově, Vídni a Berlíně), ve kterých roku 1893 hostovalo premiérové obsazení Verdiho Falstaffa z milánské Scaly. Smrt velkého skladatele 27. ledna 1901 pak s sebou přinesla nový název divadla, který mu zůstal až dodnes – Teatro Lirico Giuseppe Verdi Trieste.

V současnosti sice divadlo nenabízí divákům překvapivou dramaturgii či režijně progresivní inscenace, ale udržuje svůj vysoký standard kvalitními produkcemi oblíbených operních titulů, do kterých angažuje vynikající pěvce. Sezóna se vždy plánuje na kalendářní rok a v té letošní už zazněli Verdiho Rigoletto, Pucciniho Tosca, Donizettiho Don Pasquale nebo Leoncavallovi Komedianti. Mezi sólisty se letos objevili María José Siri, Kristina Kolar, Alfredo Daza, Antonino Siragusa či Antonio Poli. Druhá polovina roku bývá ve znamení další stagiony, a to symfonické – na koncertech budou během ní ve zbytku roku 2022 řídit divadelní orchestr například Hartmut Haenchen, Enrico Calesso, Frédéric Chaslin a Gianna Fratta.

K Terstu však kromě opery neodmyslitelně patří také opereta. Až do roku 2011 zde každé léto probíhal prestižní Festival Internazionale dell’Operetta, který se toho roku uskutečnil dokonce už podvaačtyřicáté. Obtížná finanční situace divadla si bohužel vynutila zrušení festivalu, nicméně operetní produkce se – zejména v letních měsících – objevují na repertoáru dodnes. Díky rodinným dovoleným v blízké slovinské Izole jsem měl v minulých letech možnost zde spatřit Lehárova díla Veselá vdova a Země úsměvů, takže s poměrně specifickým druhem hudebního divadla, jakým je „opereta à la Trieste“, už drobnou zkušenost mám.

A v čem že jsou zdejší operetní inscenace tak specifické? V první řadě už tím, že jsou kompletně provozovány v italštině. Ta podle mého názoru vídeňské klasice neobyčejně sluší a je radost v ní poslouchat i dialogy. Z toho, co jsem měl až doposud možnost vidět a slyšet, jsem získal dojem, že italská operetní tradice vychází spíše z commedie dell’arte než z vídeňského lidového divadla a singspielu. Její herectví je tak ve značné míře fyzické a prvoplánové, ale nikoliv lascivní, a hlavně příjemně sebeshazující. Provedení hudebních pasáží pak obvykle nezapře, že pěvci i hudebníci mají v krvi zejména Rossiniho a Donizettiho operní komedie. Ortodoxní příznivce operetního žánru možná může toto zjištění odradit, nicméně milovníky opery, k nimž se sám počítám, může naopak podobný přístup naladit ke vstřícnějšímu pohledu na operetu… Když jsem tedy v průběhu příprav na letošní slovinskou dovolenou zjistil, že se časově překrývá s premiérou nové inscenace Straussova Netopýra v Teatro Lirico Giuseppe Verdi v Terstu dne 10. července 2022, okamžitě jsem věděl, že nechat si ji ujít by byla určitě chyba.

Zrovna toto arcidílo zlatého věku vídeňské operety má na zmíněné scéně téměř dechberoucí historii. Podle pečlivě připraveného aktuálního divadelního programu se zde Netopýr – v italštině Il Pipistrello – objevil od roku 1951 v různých produkcích v celkem devíti sezonách. Mezi dirigenty najdeme jména Rudolfa Bibla, Friedricha Haidera nebo Gianluigiho Gelmettiho, neméně působivý je i seznam sólistů. V rolích protagonistů příběhu jedné bláznivé noci ve Vídni se objevili Max René Cosotti, Daniela Mazzucato, Massimo Giordano, Stefania Bonfadelli, Christoph Strehl a mnohé další hvězdy operního světa. U terstského Netopýra, vzor 2022, byla tedy na místě jen ta nejvyšší očekávání.

Co se týče inscenační podoby, naplnila se podle mého názoru pouze zčásti. Zkušený operní, operetní a muzikálový režisér Oscar Cecchi v podstatě rezignoval na jakkoliv osobité pojetí tématu a realizoval inscenaci intuitivně jako divácky vstřícnou, dějově přehlednou a vizuálně atraktivní. To by samo o sobě nemuselo být na škodu, kdyby celek nepůsobil dojmem, že si inscenátor poněkud nahodile vyzkoušel hned několik různých režijních pohledů na věc, takže označit produkci za „stylově čistou“ opravdu nelze. A tak se první dějství u von Eisensteinů odehraje v úhledném a prostorném měšťanském bytě z přelomu devatenáctého a dvacátého století (scéna Paolo Vitale) jako klasická konverzační komedie, kterou pohání kupředu především příjemně rychlé tempo a styl herectví, jaký jsem popsal výše.

Druhé dějství je ovšem samostatným estrádním programem, který nemá s předchozí stylizací mnoho společného. Nejprve se tu objevují téměř surrealistické prvky (celá společnost na plese prince Orlofského se stává jakýmsi živým obrazem za obřím rámem, pocit „oživlého umění“ tu navozují tanečníci, maskovaní jako sochy), aby je vystřídal rádoby efektní příjezd znuděného hostitele na vycpaném lvu, tlačeném dvěma identickými sloužícími v tureckých oděvech. Ti se následně starají o dosti nenáročný humor, spočívající ve sborovém opakování různých sdělení po Orlofském a v práskání bičíky o podlahu. Dějové peripetie mezi Gabrielem, Rosalindou, Adélou a Frankem v domnělých inkognitech, doktorem Falkem, s gustem realizujícím svou „netopýří pomstu“, a znuděným Orlofským však pokračují. A aby toho nebylo málo, dotvářejí pozadí za sólovými čísly choreografické výstupy v provedení tanečníků Národního divadla opery a baletu v Lublani (choreografie Lukas Zuschlag). Děj za těchto okolností tak trochu ustupuje už zmíněné estrádě, které nasadí korunu vložený valčík Na krásném modrém Dunaji v provedení pěti tanečních párů… Aby bylo jasné, jaká nálada na plese panuje, promítají se na pozadí různé návodné nápisy, například „Chacun à son goût“ (Každému, co jeho jest), „Valzer“, „Polka“ nebo „Champagne“. Dějství pak uzavírá Orlofského pokyn jednomu z tureckých sloužících: „Andreo, je to tvoje“. Nato se před zataženou oponou jeden maskovaný Turek rázem promění v tamního populárního operetního tenora Andreu Binettiho v kostýmu vězeňského správce Frosche.

Třetí dějství je následně koncipováno velmi minimalisticky: jeho hlavní kulisu tvoří obří mříž, o hereckou akci se starají působivě karikovaný a herecky přesný Frosch s představitelem Franka, bojujícího s kocovinou. Závěrečné rozuzlení za přítomnosti všech hrdinů příběhu odhalí, že se nacházíme v roce 1914 a všechna legrace končí, neboť právě začíná první světová válka… Tento okamžik osvětlí až doposud ne zcela jasný význam mladého páru, který inscenací poněkud tajemně procházel už od počátku. Nejprve coby dvojice mladých lidí, která ještě před předehrou sledovala v televizi výjevy z války na Ukrajině, poté coby muž a žena, procházející mezi publikem během sborové písně o přátelství ze druhého jednání a spínající ruce k nebesům v němé prosbě o smírné řešení všech problémů. A na konci jsou to opět oni, patrně naši současníci, kdo s nadějí ukazují na velký nápis na pozadí „2023: PAX“. Kéž je následující rok rokem míru… I když se jednalo o motiv ušlechtilý a téměř dojemný, nejsem si jist, zda byl zrovna ve spojitosti se Straussovou nevázanou operetou tento typ pokusu o aktualizaci skutečně dobrým nápadem.

Inscenační zázrak se tedy rozhodně nekonal a za nosné řešení nepovažuji ani spojení druhého a třetího dějství do jednoho celku, což celou druhou polovinu představení natáhlo do stěží únosné délky. Navíc mne jímala jistá úzkost při pohledu na všechny protagonisty inscenace s výjimkou hlavních hrdinů. Členové sboru, tanečníci, statisté i orchestrální hráči včetně dirigenta museli celé představení – vzhledem k proticovidovým nařízením platným v Itálii – absolvovat s nasazenými respirátory…

Po hudební stránce byl ovšem terstský Netopýr ryzím potěšením. Jak je v Teatro Verdi zvykem, objevila se na scéně celá plejáda výtečných pěvců, které bylo radost poslouchat i sledovat jejich až nakažlivou radost z možnosti „vyřádit se“ nad rámec obvyklých operních úkolů. Za nejvýraznější osobnost na jevišti považuji koloraturní sopranistku Federicu Guidu v úloze Adély. Mladá pěvkyně už má za sebou debuty v milánské Scale, Vídeňské státní opeře i na dalších významných scénách, kde se představila jako Královna noci, Despina, Gilda, Musetta či Oscar. Guida všemi svými výstupy doslova „rozsvítila“ dění po pěvecké i herecké stránce a její podání kupletu „Mein Herr Marquis“ (zde „Marchese mio“, hrálo a zpívalo se v italském překladu Gina Negriho) patřilo k vrcholům představení.

Ve stále zajímavější osobnost zraje zejména na významných italských scénách vyhledávaný tenor Alessandro Scotto di Luzio. V roli Alfreda předvedl nejen atraktivně zabarvený a ve všech polohách jistý hlas, ale také značné osobní charisma a velkou dávku smyslu pro humor. Coby „zpěvák, hrající zpěváka“ přesvědčil o svých kvalitách i v nečekaně nasazených fragmentech árií z Rigoletta, Traviaty, Turandot či neapolských písní.

Veskrze sympatický pár, ve kterém to opravdu přirozeně jiskřilo, ztvárnili tenorista Manuel Pierattelli jako Gabriel von Eisenstein a sopranistka Marta Torbidoni v roli Rosalindy. Pierattelliho výkon byl obdivuhodně civilní a přirozený (nebál bych se ho nazvat výkonem zpívajícího herce) a Torbidoni skvěle skloubila ušlechtilost svého hlasového projevu s citem pro jemnou komiku, spojenou s její postavou.

Ruská mezzosopranistka Anastasia Boldyreva působila vokálně i vizuálně jako vskutku „autentický“ Orlofsky, který byl po právu středobodem všeho dění během druhého dějství. Ostatní pěvci dotvářeli tým, který neměl slabý článek: Fabio Previati (Falke), Stefano Marchisio (Frank), Federica Vinci (Ida) a Andrea Schifaudo (Blind) předvedli zcela profesionální a komplexní výkony.

Pro německého dirigenta Nikolase Nägeleho zjevně nebylo problémem se přizpůsobit tempu, náladě a celkovému stylu tohoto „Netopýra po italsku“. Předehru odehrál orchestr pod jeho vedením sice s drobnými chybami, ale s důrazem na barevnost a celkový lesk Straussovy instrumentace. Nägele neměl v průběhu představení potřebu přehnaně zdůrazňovat taneční rytmy v jednotlivých hudebních číslech (samozřejmě s výjimkou těch čistě tanečních, jakými byl už zmíněný vložený valčík), ale soustředil se spíše na efektní vyznění výstupů po dramatické a komické stránce. V orchestru Teatro Lirico Giuseppe Verdi di Trieste našel opravdu vnímavého partnera, znamenitě se (navzdory smutně absurdnímu faktu, že zpíval se zakrytými ústy) předvedl i divadelní sbor pod vedením sbormistra Paola Longa.

Suma sumárum se jednalo o hudebně nesmírně zajímavý a atraktivní večer na pozadí inscenace sice problematické, ale v podstatě respektující děj i motivace postav. Představení bylo přijato vlídně, ostatně na projevy zvláštního nadšení jsem v Terstu dosud neměl štěstí nikdy. Kdo ví: třeba je letní publikum odlišné od toho, jaké chodí na zdejší produkce v průběhu roku. Co mě ovšem překvapilo, bylo hlediště plné stěží ze dvou třetin. Že by diváky odrazoval od návštěvy strach z covidu, který se v Evropě opět hlásí o slovo? Přeji zbývajícím reprízám inscenace „Il Pipistrello“ (poslední se koná v neděli 17. července) co nejvíce obsazených míst v publiku a všem na jevišti i v hledišti co nejdříve možnost hledět na sebe navzájem bez nasazených respirátorů…

*******

Foto: archiv autora, Fabio Parenzan