„Baborákův nástroj zazněl v plné kráse ušlechtilého tónu, veden velkým citem pro interpretaci romantické hudby.“

„U Gerharda Oppitze není bez zajímavosti zmínit místo jeho narození v bavorském městečku Frauenau, ležícím pod mohutným Roklanem pouhých několik málo kilometrů od hranic s Českou republikou.“

„Dirigent měl stavbu koncertu pevně promyšlenou, o orchestru se tudíž nedá říct, že pouze doprovázel, nýbrž byl integrální součástí působivého celku.“

Hudební festival Živé pohraničí, za kterým stojí Západočeský symfonický orchestr Mariánské Lázně, otevřely ke konci minulého týdne dva koncerty. Zněla na nich hudba českých a německých autorů. V regionu je ještě stále živé povědomí o nutnosti hojit rány z minulosti, které souvisejí s druhou světovou válkou a poválečným odsunem německy hovořících obyvatel.

„Naším úkolem je zahladit příkopy, které mezi námi a německými sousedy vyhloubila druhá světová válka.“ Těmito a dalšími slovy zahájil v pátek 8. 7. ve Společenském domě Casino ředitel Západočeského symfonického orchestru Mariánské Lázně Milan Muzikář festival, který se zde zrodil před třemi lety s cílem poukázat na vzájemné souvislosti a provázanost české a německé hudební kultury. Není náhodou, že vznikl právě v oblasti Českého lesa, kde dodnes vidíme „bolavá“ místa v podobě ruin kostelů, hřbitovů, usedlostí či zaniklých vesnic. Zůstávají zde jako svědkové událostí, které oba národy oddělily v podobě takzvané železné opony. Dnes, sedmdesát sedm let uplynulých od konce války, vyrůstají na Chebsku, Mariánskolázeňsku a Tachovsku pravnuci novoosídlenců, pro něž jsou styky se sousedními Němci, navázané a udržované v mnoha oblastech, naprostou samozřejmostí. Nejinak je tomu i v oblasti hudby, v níž odjakživa padaly jazykové bariéry. Záštitu nad festivalem převzal ministr kultury Martin Baxa, velvyslanec České republiky ve Spolkové republice Německo Tomáš Kafka, senátor Parlamentu České republiky Miroslav Balatka a starosta města Mariánské Lázně Martin Kalina, jehož mohl ředitel ZSO na koncertě i osobně přivítat.

Programová skladba vystoupení festivalového orchestru, jehož jádro tvoří hráči ZSO, byla pečivě zvolena s ohledem na výše uvedená fakta. Pod vedením současného uměleckého vedoucího ZSO Radka Baboráka program zahájila Koncertní předehra Antonína Rejchy, melodicky a harmonicky bohatá kompozice, stojící na přelomu klasicismu a romantismu. Její autor, který si vydobyl světového ohlasu jako skladatel a pedagog, uplatnil postupy nového stylu v prvé, pomalé části, zatímco v druhé, tempově kontrastní, se vysloveně přihlásil k tradici klasicismu.

Následoval výběr čtyř ze šestatřiceti Písní beze slov Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, zde označené tempy – 1. Andante espressivo, 2. Allegro non troppo, 3. Adagio a 4. Presto. V aranži vídeňského skladatele Paula Angerera je na lesní roh s doprovodem smyčcového orchestru přednesl Radek Baborák, který zároveň orchestr dirigoval. Baborákův nástroj zde zazněl v plné kráse ušlechtilého tónu, veden velkým citem pro interpretaci romantické hudby. Volba tohoto skladatele opět nebyla náhodná. Hudba proskribovaného autora židovského původu byla nacistickým režimem zapovězena (vzpomeňme jen na vstupní scénu románu Jiřího Weila Na střeše je Mendelssohn!).

První část večerního koncertu zakončily Tři německé tance Wolfganga Amadea Mozarta, KV 605, které ve skladatelově tvorbě představují pouze malou část z mnoha podobných účelových skladeb psaných pro potřeby vídeňského dvora. Mozart, mnoha styky svázaný s Prahou, využil svou bohatou melodickou invenci na malé ploše osmitaktí s repeticemi a kontrastní střední částí, z nichž tato má u třetího tance imitovat jízdu na saních („Schlittenfahrt“). Baborák pojal tyto nerozměrné kompozice v tradici české mozartovské interpretace, tedy v robustnějším a zemitějším duchu, což také odpovídalo dobovému prolínání dvorských a lidových tanců.

Ve druhé části posluchači uvítali vzácného hosta – klavíristu Gerharda Oppitze, laureáta mnoha soutěží, nositele Brahmsovy ceny udělené Brahmsovou společností Šlesvicka-Holštýnska, nositele Maxmiliánova řádu věd a umění Bavorska a emeritního profesora mnichovské Musikhochschule für Musik und Theater. Pod taktovkou Radka Baboráka zazněl Koncert č. 5, Es dur „Císařský“ Ludwiga van Beethovena. Opodstatněnost zařazení tohoto skladatele není nutné vzhledem k jeho mnoha návštěvám Čech připomínat. Naopak u sólisty není bez zajímavosti zmínit i místo jeho narození v bavorském městečku Frauenau, ležícím pod mohutným Roklanem pouhých několik málo kilometrů od hranic s Českou republikou.

Oppitz je typ interpreta, z něhož na první pohled vyzařuje klid a jistota. Ve svém pojetí Beethovena vyzdvihl to, co se u tohoto skladatele očekává – energičnost kontrastující s lyrickou zpěvností (nádherně vyzněla místa souzvuku s lesními rohy), jakož i brilantní perlivé pasáže. Dirigent měl stavbu koncertu pevně promyšlenou, o orchestru se tudíž nedá říct, že pouze doprovázel, nýbrž byl integrální součástí působivého celku. Obecenstvo odměnilo hostujícího umělce bouřlivými ovacemi.

O den později se festivalový program přesunul z noblesního Casina do prostředí, které bohužel tvoří odvrácenou tvář této krajiny Českého lesa. Palič (německy Palitz) je obec ležící pod vrchem Dyleň (Tillenberg) v samé blízkosti česko-německé hranice, blízko místa, které bylo císařskými zeměměřiči v sedmdesátých a osmdesátých letech 19. století označeno za střed Evropy. Tamní kostel svaté Anny postihl podobný osud mnohých památek tohoto regionu. Po válce začal chátrat, jeho vybavení bylo rozkradeno a poničeno. Zásluhou spolku Život na Dyleň byla po mnohých peripetiích zahájena jeho rekonstrukce. Prvá bohoslužba se zde konala na svátek patronky v roce 2016. Už počtvrté se tato barokní stavba rozezněla v době festivalu hudbou. Bohužel na programu uvedený smíšený komorní sbor CANTILO v. i. p. musel vzhledem k onemocnění členů své vystoupení odříci. Naštěstí se o náhradní program promptně postarala Dechová harmonie ZSO hrající ve složení Lukáš Pavlíček, Veronika Faglicová (hoboj), Petr Michalec, Kamil Tichota (klarinet), Jana Vozáková, Michal Mikulenka (lesní roh), Milan Muzikář a Martin Jirásek (fagot).

Soubor se v souladu s posláním festivalu úzkostlivě držel zásady uvést díla pouze českých nebo německých autorů. V úvodu zazněla Partita č. 1, B dur Jiřího Družeckého, klasicistní kompozice, v níž nejednou slyšíme melodický materiál, z něhož vydatně čerpal český hudební folklor. Soubor ji přednesl v dobrém tempovém a dynamickém rozvržení čtyř kontrastních vět. Následoval Dechový oktet Es dur, op. 103 Ludwiga van Beethovena, dílo skladatelova raného období a také jediná autorova skladba psaná pro toto nástrojové složení. Pro svoji živost a spontaneitu Beethovenova mládí je oblíbenou skladbou hráčů na dechové nástroje. To se projevilo i v interpretaci mariánskolázeňských umělců, kteří se zde mohli ukázat jako výtečně sehraný umělecký kolektiv. Ve třetí a čtvrté větě zbytečně nesázeli na efekt, naopak slevili z přehnaně rychlých temp, což se v akustice kostela ukázalo být rozumným řešením.

Závěr koncertu patřil dobovým úpravám Předehry k Mozartově Figarově svatbě a dalších čtyř částí této opery vzešlých z pera Jana Nepomuka Venta. Mozartova bohatá melodická invence potěší i bez přítomnosti zpěváků, což se potvrdilo i příznivým ohlasem přítomného publika a jeho vřelým potleskem, kterým byl soubor oceněn za svůj výtečný výkon. Potěšitelná byla spontánní účast obyvatel obce, kteří tak dobrovolným vstupným přispěli na další opravné práce duchovního stánku. S ohledem na četné návštěvníky z Německa byla průvodní slova obou koncertů simultánně tlumočena do němčiny.

Foto: Jiří Pužej