„Není nic snazšího než připravit pro večer tohoto typu směs ukázek ověřených časem; dramaturgie ale 8. 7. 2022 zvolila jiný, neotřelý způsob.“

„Kučerova skladba Zrození vybičovala PKF – Philharmonii ke šťavnatému výkonu, který rychle rozehřál zprvu zdrženlivé oficiální publikum.“

„Šikovně zvolenou, rozuměj nikoli experimentální, soudobou hudbou lze prorazit i bariéru oficialit a dodat jim lidský rozměr.“

PKF – Prague Philharmonia pod taktovkou Jana Kučery, klavírista Tomáš Kačo a barytonista Jiří Brückler vystoupili v pátek 8. července na Zahajovacím koncertu českého předsednictví v Radě Evropské unie. Koncert se uskutečnil v pražském Rudolfinu za přítomnosti prezidenta, premiéra, politiků a diplomatů a byl živě přenášen Českou televizí. V neotřelé dramaturgii zazněla díla Antonína Dvořáka a protagonistů večera: Jana Kučery a Tomáše Kača.

Kdo pečlivěji zalistoval v noblesně vypraveném tištěném programu k Zahajovacímu koncertu českého předsednictví v Radě Evropské unie, nemohl si nepovšimnout, kdo byl – ve spolupráci s Ministerstvem kultury a PKF – Prague Philharmonia – jeho pořadatelem. Jednalo se o Úřad vlády. Což se nezasvěcenému pozorovateli může zdát zvláštní. Personál ve „Strakovce“, budově někdejší Akademie se zahradou od Františka Thomayera, obvykle vnímáme jako odborné, pokud možno apolitické zázemí pro činnost té či oné vlády vzešlé z voleb. Že by ale Úřad vlády organizoval koncerty? Proč? A pokud, tak jak?

Odpovědí na první otázku je skutečnost, že po třinácti letech třímáme na půl roku pomyslné kormidlo starého světadílu. S nadějí, že přitom nevplujeme do trapasu jako v roce 2009. Akcí je pro tuto příležitost připravena celá řada. A jednou z těch, které ji rámují v kulturně společenské rovině, se stal právě zmíněný koncert, který se odehrál v pátek 8. července v pražském Rudolfinu za přítomnosti prezidenta, premiéra, politiků, diplomatů i kamer České televize, která ho odvysílala v přímém přenosu na svém programu ČT art.

Kdo jiný by ho měl pořadatelsky garantovat než Úřad vlády? Na otázku „jak“ našel po mém soudu správnou odpověď. Jeho osazenstvo – za všechny si přeji zmínit jméno Martiny Hořejšové – se totiž rozumně nesnažilo náplň večera vymyslet samo. Naopak dalo, údajně už před dvěma roky a postupně během dalších jednání, na radu zkušených osob z oblasti hudebního managementu. Dany Syrové, agenturně zastupující Tomáše Kača a dále zakladatelky stipendijní Akademie MenART, spoluzakladatelky projektu ZUŠ Open či ředitelky rodinného festivalu Struny dětem. Její kolegyně z MenART a ZUŠ Open Ireny Pohl Houkalové. Produkční Zuzany Minaříkové, která s nimi působí v Nadačním fondu Magdaleny Kožené. A samozřejmě ředitelky PKF – Prague Philharmonia Kateřiny Kalistové.

Tímto způsobem se začal rodit koncept, který mě zaujal coby průlom v letité tradici hudebních obsahů vypjatých oficialit. Vždyť odjakživa není nic snazšího než neriskovat a připravit pro slavnostní večer tohoto typu směs ukázek ověřených časem. Něco z Mé vlasti, Prodané nevěsty, Slovanských tanců a vše korunovat Novosvětskou. Nikdo z významných hostů v publiku se nepohorší, nikoho to však nestrhne tak, jako se to minulý pátek podařilo převážné části Zahajovací koncertu. Jeho dramaturgie totiž 8. 7. 2022 zvolila jiný, neotřelý způsob. A uspěla.

Jistě, i tentokrát se pro jistotu začalo zlehka, opatrně, vzpomínkou na Antonína Dvořáka, ve Dvořákově síni ostatně logickou. Dokonce jeden z jeho Slovanských tanců, jmenovitě č. 4 F dur, zazněl – a ještě před ním Mistrova předehra Můj domov, zkomponovaná počátkem roku 1882 k Šamberkově hře „Josef Kajetán Tyl“ na přání Prozatímního divadla, kde také tehdy měla 3. února premiéru. Jelikož se v ní objevuje motiv písně Kde domov můj, nenuceně navázala na hymny, kterými byl celý večer zahájen – českou a Evropské unie. Tady jsem už tušil vklad dirigenta Jana Kučery, který Můj domov před časem natočil, a tudíž důvěrně zná. Ani zdaleka ovšem nebyl k taktovce celého večera přizván jen kvůli této ukázce. Tou totiž „rutinní“ repertoár skončil – a poté se obsah koncertu rázně přesmykl do současnosti. A to hned skladbou, jíž je Jan Kučera autorem.

Jmenuje se Zrození: „Ničeho či nikoho konkrétního,“ řekl mi k tomu před kamerami ČT, „prostě je míněna jako pocta zrození čehokoli, například uměleckého díla.“ Ať tak či onak, Zrození vybičovalo PKF – Prague Philharmonii, hrající už předtím soustředěně a bezchybně, ke šťavnatému výkonu, který pulsoval sálem a rychle rozehřál zprvu zdrženlivé oficiální publikum. Skladba, vzniklá před časem jako část scénické hudby pro originální soubor moderního tance Spitfire Company a jeho představení Třináctý měsíc, by se po mém soudu zaskvěla i jako dramaticky působící hudba k filmu. Od první do poslední noty se ženou kupředu hlavní motivy, zručně i inspirativně rozehrávané do různých podob, kontrastních nástrojových barev. Zrození, původně zkomponované pro komorní Epoque Quartet, má díky aranžérské zdatnosti Jana Kučery několik podob. Tu symfonickou právě na přání tvůrkyň Koncertu k předsednictví.

Poté se orchestr vzdálil, aby pódium ovládl jediný člověk, skloněný nad lesklým křídlem. Mladík v kombinaci černé a bílé, několik desítek vteřin skloněný nad klaviaturou, než se z ní začaly sypat první tóny. Originální skladatel, aranžér, klavírista Tomáš Kačo oslňuje i nehudební veřejnost příběhem, jaký – vymyslet si jej do scénáře – by oponenturou byl nejspíš odmrštěn coby moc přitažený za vlasy. Příliš bájný. Cesta třicátníka z novojičínské romské rodiny o dvanácti sourozencích, kde klasická hudba byla velkou neznámou, až do Los Angeles v sousedství Hollywoodu, zní pohádkově. Během ní skromný, navenek veselý, ale přitom i trochu introvertní mladík absolvoval ostravskou konzervatoř, JAMU a bostonskou Berklee. Ovládl řemeslo, ale zároveň zůstal svůj. Před časem mi vyprávěl, jak důležité pro něj bylo především poslední z učilišť. Za mořem přičichl k atmosféře, která – z pohledu Evropy, zatížené v kultuře, v hudbě dědictvím staletí – může působit až svatokrádežně. Zíral, jak se klasika volně prolíná, mísí s jazzem, jak se v motivech jako z pop music nezříká melodií; to vše za využití nejmodernější nahrávací techniky a s dechberoucí samozřejmostí.

Zmiňuji se o tom proto, že právě řečené uhranulo diváky v jeho sólové improvizaci na lidovou píseň Široký, hluboký a na autorskou skladbu Hope. Když Tomáš přecházel z něhy v dravost a z pevně strukturovaných pasáží k improvizacím, začala se Dvořákova síň jemně vlnit, leckdo si náhle podupával a vše neomylně směřovalo k ovacím. „Měl jsi před takto vypjatým vystoupením trému?“ zeptal jsem se ho na setkání po koncertě. „Přiznávám, že měl. Nebylo to znát?“ Odpověď byla pro něj příznačná. Úspěch má jistě rád jako každý, nechce zklamat, je zodpovědný. Zároveň ale zjevně žije, dýchá hudbou jako takovou, osobitým způsobem ve stylu svého etnika, muzicírujícího pro radost, spontánně, nakažlivě, z vnitřní potřeby.

Tím zajímavější bylo posoudit Kačovu skladatelskou zralost v následující skladbě, díky níž se PKF – Prague Philharmonia vrátila k pultíkům s partiturami. Řeč je o „páteřní“ kompozici večera, vytvořené na objednávku pro tuto chvíli, a tudíž logicky provedené ve světové premiéře. Název Silnější než včera může v dané souvislosti znít až prvoplánově, aktivisticky. Ale Tomášovo vysvětlení, poskytnuté mi při natáčení pro ČT, bylo obyčejné a odzbrojující: „Myslel jsem to tak, že všichni na celé zeměkouli máme za sebou dva roky covidu a speciálně my tady v této části světa teď za krkem válku. Jestli se nám tohle všechno daří překonávat, pak je naděje, že z toho vyjdeme silnější než dřív…“ Pokud skladbou snad přece jen probleskuje jakési politikum, pak tím, jak autor obratně, takřka cudně tu a tam cituje z lidové písně Ach synku, synku, blahé paměti oblíbené Tomášem Garriguem Masarykem. Toť vše, snad jako připomínka, že světoběžník Kačo, který založil rodinu za oceánem, se rodné hroudy nezřekl, má její vůni zakódovanou v sobě.

Mimochodem ani Jan Kučera, který na dirigentském stupínku odvedl technicky precizní, a přitom temperamentní výkon, nezabředl v souvislosti s poselstvím koncertu do frází. „Jako Evropan se cítím,“ řekl mi, „ale nikterak samozřejmě. Vyrůstal jsem na Šumavě, kousek od hranice, aniž bych doufal, že se kdy za ni podívám. Když se svět změnil, všímám si pocitů, s jakými ji překračují lidé ve věku mých rodičů, co se přitom honí hlavou mé generaci a jak reagují naše děti. Ti nejstarší ne a ne uvěřit tomu, že je to možné. I já mám pokaždé trochu mravenčení. Ale ti nejmladší to berou jako naprostou samozřejmost…“

Oblouk večera byl završen ikonickou písní posledních českých dekád, Modlitbou pro Martu v symfonickém Kučerově aranžmá a s dobře vyváženým zpěvem Jiřího Brücklera, který byl emotivní, ale střídmý, bez cukrkandlového patosu. V mysli mi ovšem jako hlavní vjem zůstalo zjištění, že šikovně zvolenou, rozuměj nikoli experimentální, soudobou hudbou lze prorazit i bariéru oficialit a dodat jim lidský rozměr.

Foto: PKF – Prague Philharmonia