„Celkový dojem z provedení díla jednoznačně určovala vševládnoucí spontaneita, vřelá dynamika sólových árií či dvojzpěvů hojně střídaných mluveným slovem, pohybově intenzivní dění sólistů i kolektivních scén.“

„Všestranně excelovala sopranistka Marie Fajtová. Hlavně pěvecky jí byl důstojným protějškem Ivo Hrachovec.“

„Baroko se letos zvlášť nápadně přelilo i do programu některých dalších festivalových dnů.“

Málokterý regionální festival se může chlubit takovou stylovou vyhraněností, čistotou a pestrostí jako Festival komorní hudby Český Krumlov, pořádaný každoročně na prahu léta, v desetidenním rozmezí na přelomu června a července. Zahajuje ho v pozitivním smyslu slova velkolepá a barvitá show – Barokní noc na zámku Český Krumlov. Letos – v rámci už šestatřicátého festivalového ročníku – jako obvykle připadla na pátek a sobotu (24. a 25. 6.), aby zalidnila a rozzářila vlastně celý zámecký exteriér včetně zahrady i některé zvláště cenné zámecké interiéry. Pro tento rok byla vybrána opera La fausse magie Andrého Grétryho, kterou provedly soubory Alla Danza Brno Baroque a Capella Regia pod vedením Roberta Huga.

Celé dění začíná hned při vstupu na druhé nádvoří, návštěvníky provází uvítací ceremoniály, dobové zábavní atrakce, početný kompars dobově a hlavně karnevalově oděných a maskovaných, vesměs komických postav, fanfáry žesťového souboru i líbezné melodie dětského souboru zobcových fléten. Karnevalové klauniády dočasně vrcholí na čtvrtém nádvoří, aby se už umírněněji pokračovalo v živé replice rokokové společenské zábavy a ochutnávek v Zrcadlovém a Maškarním sále. To hlavní však obecenstvo teprve čeká.

Když skončí úvodní etapa večera, jde se přímo z Maškarního sálu plášťovou chodbou, vlastně krytým mostem dobře viditelným z celého města pod zámkem, do původního zámeckého barokního divadla, které patří k světovým unikátům svého druhu, naprosto věrně zachovaného, včetně veškerého svého vybavení, ve stavu z šedesátých let 18. století. Těžištěm festivalové Barokní noci totiž bývá každoroční novodobá premiéra rekonstruované a nově nastudované autentické pozdně barokní opery, která se nějakým způsobem váže právě k místnímu prostředí a dobovému kulturnímu dění za Schwarzenbergů, jimž zámek patřil. Dá se říci, že vlastně celá Barokní noc není než velkolepou a do značné míry i věrnou rekonstrukcí aristokratické zábavy před více jak dvěma stoletími. „Není divu, že naše Barokní noc inspirovala řadu podobných akcí v bližším i vzdálenějším okolí se snahou náš projekt napodobit,“ říká ředitelka festivalu Hana Pelzová, „ovšem letitá praxe a zkušenosti ukázaly, že českokrumlovská Barokní noc je vskutku jedinečná.“ Realita její slova bezezbytku potvrzuje.

Pro tento rok byla vybrána opera, vlastně komická zpěvohra La fausse magie – Falešné kouzlo od proslulého francouzského hudebně-dramatického autora druhé poloviny 18. století, jímž byl André Grétry, žijící v letech 1719 až 1794, původem z Belgie. Už doma komponoval v duchu italské hudby a poté, co zkusil štěstí v Itálii a Ženevě, vydal se v roce 1767, to už natrvalo, do Paříže a brzy se zde proslavil. La fausse magie tu v roce 1775 sice příliš úspěšná nebyla, o to větší popularity a vlivu se dočkala o tři roky později v německé verzi ve Vídni. Jak bylo tehdy zvykem, oblíbené opery byly pohotově instrumentovány pro obsazení obvyklých komorních ansámblů, a tak se melodie árií šířily a získávaly na další oblibě i mimo divadelní scény. Schwarzenbergům Grétryho dílo pro dechovou harmonii aranžoval jejich vynikající hudebník a skladatel českého původu Jan Nepomuk Vent. V této podobě zaznělo i na českokrumlovském zámku v létě roku 1780.

Ke skutečné premiéře se vším všudy – počítaje v to i splnění nezbytných nároků stylové autenticity – zde došlo až letos. A to zásluhou osvědčených interpretů známých z předchozích ročníků – inscenačně (režie Števo Capko) souborem Alla Danza Brno Baroque (choreografie František Dofek) a hudebně pražským souborem Capella Regia s jeho zakladatelem, uměleckým vedoucím a dirigentem Robertem Hugem.

Celkový dojem z provedení díla jednoznačně určovala vševládnoucí spontaneita, vřelá dynamika sólových árií či dvojzpěvů hojně střídaných mluveným slovem (de facto hra se zpěvy), pohybově intenzivní dění sólistů i kolektivních scén, takže reálná sedmdesátiminutová durata působila časově překvapivě úsporněji. Přinejmenším rovnocenný podíl na tom měla výsledná podoba složky hudební – jednak pohotový orchestr (smyčce s dvojicemi hobojů, invenčních rohů, fagotem a cembalem) vedený zkušeným znalcem i praktikem stylové interpretace, jakým Robert Hugo bezesporu je, a jednak svěží melodika prozrazující tu a tam francouzské lidové intonace. Není divu, že souhrn hodnot interpretačních lehce převážil nad kvalitami děje samotného, do jisté míry spřízněného s dobově i místně všudypřítomným fenoménem commedie dell´arte, jejíž žánrově vyhraněné i spřízněné postavy na nás shlížejí i z freskové výzdoby Maškarního sálu.

Umíněný stárnoucí Dalin (Václav Lemberk, tenor) slíbil svému příteli Dorimonovi (Ivo Hrachovec, bas) svou schovanku Lucette (Marie Fajtová, soprán), jenže ta se už zamilovala do Dorimonova synovce Linvala (Rafael Alvarez, tenor) a zoufalá hledá pomoc u „tetičky“, Dalinovy sestry (Eva Müllerová, soprán). Na dovršení všeho se nakonec Dalin bláznivě rozhodne, že Lucette pojme za manželku on sám. Nechává si věštit a posléze, aby dosáhl svého, i čarovat od cikánky (Karolína Grebeníčková, soprán), děj dramatický i hudební se zahušťuje, nabývá na spádu a vše nakonec dobře dopadá, hlavně ke spokojenosti milenecké dvojice. Všestranně excelovala pěvecky hojně vytížená sopranistka Marie Fajtová – nejen vysoko položenými koloraturami, ale i působivým témbrem spodní polohy, vše s procítěným a umocněným výrazem. Hlavně pěvecky jí byl důstojným protějškem Ivo Hrachovec svým po celém rozsahu přirozeně znělým basem. Razance transparentního sopránu vhodně korespondovala s postavou svěřenou Evě Müllerové. Naopak trochu zastřený tenor Václava Lemberka se dobře hodil k postavě Dalina, kdežto pěkný, razantněji položený, ale výrazem spíše neutrální tenor Rafaela Alvareze do jisté míry splňoval nároky milovnické role. Karolína Grebeníčková jako cikánská věštkyně spolu se sborem svých soukmenovců se dramatickou vervou náležitě postarala o žádoucí vzruch kulminujícího děje.

Operním představením Barokní noc zdaleka nekončila. Pokračovala v zámecké zahradě opulentní hostinou doprovázenou hudbou, zábavními atrakcemi, imitovanou jezdeckou exhibicí a dalšími a byla už tradičně ukončena kolem půlnoci originálním barokním ohňostrojem. Nicméně baroko se letos zvlášť nápadně přelilo i do programu některých dalších festivalových dnů. A to hned následujícím nedělním varhanním podvečerem Pavla Černého s trumpetistou Jaroslavem Roučkem v klášterním kostele Božího Těla a Panny Marie Bolestné (26. 6.) s díly známých i méně frekventovaných skladatelů vrcholného baroka. Naopak k ranému baroku, dalo by se říci hudebnímu manýrismu, ve stejném prostoru obrátilo pozornost vystoupení souboru Capella Ornamentata s uměleckým vedoucím Richardem Šedou (29. 6.), sestávajícího ze sólového vokálu a renesančně-barokních nástrojů. Sobotní Slavnostní závěrečný koncert (2. 7.) znamenal dovršení pojednávané dramaturgické tendence tím spíše, že se ho zhostila opět Capella Regia s Robertem Hugem, navíc s osvědčenými pěveckými protagonisty tentokrát duchovních árií, sopranistkou Marií Fajtovou a basistou Ivo Hrachovcem. Kromě dvou instrumentálních děl Františka Xavera Brixiho a vokálně-instrumentálních skladeb Josepha Haydna jsme měli vzácnou příležitost naslouchat ukázkám z duchovní hudební tvorby Arnošta ze Schwarzenbergu, hudebníka a zdatného komponisty žijícího v letech 1773 až 1821, který na sklonku svého života působil jako biskup v uherském Györu poblíž slovenských hranic.

Je ctí festivalu, že svou vynalézavou a pestrou dramaturgií pamatuje žánrovými přesahy také na alternativní hudební tvorbu a interpretaci. Tradiční jsou úterní večery pod širým nebem Jazz nad Vltavou, v několika posledních letech v zahradě Městského divadla, letos unikátně jako jedna velká improvizace s multiinstrumentalistou Jiřím Stivínem a místní romskou kapelou Cindži Renta (28. 6.). Skutečným skvostem svého druhu byla projekce němého a zdařile zrestaurovaného filmu Milenky starého kriminálníka s Vlastou Burianem z roku 1927 v Regionálním muzeu (30. 6.). Film byl stylově naprosto věrně doprovázen jako kdysi obligátním ansámblem dvojice houslí, violoncella a klavíru, popřípadě harmonia, navíc s hudbou z části dochovaného původního notového archivu někdejšího předválečného kina v Českém Krumlově, které sídlilo hned vedle, v budově Městského divadla. Tenhle nápad by rozhodně neměl zapadnout.

Definitivní tečkou za festivalem, vlastně takovým festivalovým postludiem, bylo nedělní podvečerní vystoupení Jazzbandu schwarzenberské gardy v parku na prvním zámeckém nádvoří (3. 7.). Takové uskupení totiž v Českém Krumlově působilo v meziválečném období minulého století, aby zpestřovalo místní kulturní život při nejrůznějších příležitostech. O jeho renesanci, včetně příslušného hudebního žánru považovaného tu kdysi za jazz, se postaral jeho kapelník, klarinetista a saxofonista Martin Voříšek, který jako erudovaný muzikolog vybádal ve zdejším zámeckém archivu o tomto zapomenutém fenoménu maximum a uvedl jej v život. Martin Voříšek je zároveň dramaturgem pojednávaného festivalu a se stejným zápalem se zaměřuje na dochované dokumenty i konkrétní notové materiály a svůj výzkum cílevědomě a pravidelně promítá do festivalového programu. Je mimo jiné i jeho zásluhou, že z Českého Krumlova se stalo důležité centrum věrohodného znovuoživení barokní opery.

*******

Foto: Lubor Mrázek