„Po Čarokraji je Kniha džunglí dalším fantastickým počinem dua Ivanović-Forman.“

„Přestože hudba a tanec byly prakticky jedinými průvodci děje, vše bylo dokonale srozumitelné.“

„Přestože představení probíhalo celých osmdesát minut bez pauzy, dokázali účinkující udržet pozornost malých i velkých diváků bez sebemenších obtíží.“

V pražském alternativním prostoru Azyl78 se v červnu uskutečnila unikátní série představení z dílny Matěje Formana a Marka Ivanoviće – hudebně-taneční zpracování Kiplingovy slavné Knihy džunglí. Celý projekt byl umístěn do prostředí pro vážnou hudbu velice neobvyklého: na jeviště cirkusového šapitó. A uvnitř čekal stejně neobvyklý zážitek – a to v nejlepším slova smyslu.

Tvůrčí duo Ivanović–Forman není v uměleckém světě žádnou novinkou a svým červnovým hudebně-dramatickým projektem Kniha džunglí opět potvrdili, že v případě tohoto tandemu se vždy můžeme těšit na něco naprosto nového, neotřelého, kouzelného a v neposlední řadě skutečně kvalitního. Když se navíc mimořádní tvůrci spojí s mimořádnými protagonisty, totiž s Českou filharmonií a taneční skupinou Dekkadancers, výsledek předčí veškerá očekávání.

Před deseti lety byla v Národním divadle poprvé uvedena pohádková opera Čarokraj – jako tvůrci se tam společně představili Marko Ivanović a Petr a Matěj Formanovi. Opera byla sice primárně cílená na děti, okouzlení pohádkovým světem fantazie s velkolepou výpravou, do nějž se vstupovalo tajnými chodbami v podzemí divadla, v ní však našli i dospělí – „rodinná opera“ bylo v tomto případě skutečně trefné označení. Není proto divu, že všechna představení byla během několika dnů vyprodaná a dychtiví diváci museli „číhat“ u každého spouštění předprodeje, aby získali vstupenky na další reprízu.

Nyní – po deseti letech – se tvůrci opět vrátili ke společné práci a vyplatilo se. Po Čarokraji je Kniha džunglí dalším fantastickým počinem dua Ivanović-Forman. Že jdou na osvědčenou značku, potvrdili sami diváci, když už v den premiéry nezbyla na všech 23 chystaných představení jediná volná vstupenka.

Kdo očekával něco mimořádného, dočkal se hned při vstupu – místo koncertního sálu diváky totiž uvítalo obří cirkusové šapitó. V nečíslovaném hledišti si každý vybral nejlépe vyhovující místa – v horkém červnovém počasí bylo asi nejlépe u velkých větráků, zajišťujících alespoň nějaký přísun chladnějšího vzduchu. Po krátkém vtipném úvodu, který pronesl hlas z reproduktoru, už se v zešeřelém sále mohli všichni přítomní naplno ponořit do hlubin tajemné a kouzelné džungle.

Kruhové jeviště skýtá netušené možnosti, obzvlášť když jeho nejvyšší patra sahají až do výšky pěti metrů. Právě tam seděli členové České filharmonie, kteří pod vedením buď samotného autora hudby, nebo alternujícího dirigenta Jana Kučery, zajišťovali hudební složku díla. Přestože hudba a tanec byly prakticky jedinými průvodci děje (za celé osmdesátiminutové představení se mluvené slovo ozvalo z reproduktorů jen párkrát), vše bylo dokonale srozumitelné. Nádherná scéna Matěje Formana s neustále se měnící pódiem a kouzelnou stínohrou v pozadí vás doslova vtáhly do magického světa tropické divočiny. Hudba úžasným způsobem vykreslovala patřičnou atmosféru – i ty nejmenší děti věděly, kdy se mají „pouze“ kochat překrásnou výpravou a neskutečnými tanečně-artistickými výkony protagonistů a kdy mají zpozornět, protože se blíží nějaké drama. Zde si dovolím vložit jeden všeříkající komentář asi osmiletého diváka po skončení představení: „Nejlepší ze všeho byla ta hudba – chvíli hráli tak krásně a najednou tak strašidelně – hned jsme věděli, že jde tygr…“

Členové taneční skupiny Dekkadancers předváděli na pódiu v choreografii Štěpána Pechara a režii Matěje Formana něco neskutečného. V předpremiérovém rozhovoru pro Českou televizi tanečníci prozradili, že se společně s choreografem snažili o co nejvěrnější nastudování skutečných pohybů jednotlivých zvířat, která v Knize džunglí figurovala. Výsledek byl dechberoucí. Ladné antilopy, nemotorný medvěd, plazící se krokodýl nebo dovádějící vlčí smečka – to vše se zjevilo před zraky diváků v jednom okamžiku. Protože děj probíhal neustále kolem dokola celého jeviště, nikdo z obecenstva si nemohl stěžovat na špatný výhled. Zajímavé bylo řešení temné a neprostupné atmosféry tropického lesa – tři čtvrtiny představení se odehrály za průsvitnou zelenou oponou, takže divák měl neustálý pocit, že celý děj vlastně pozoruje mezi stromy.

Masky Andrey Sodomkové byly překrásné – originální, osobité a v šeru divadla až překvapivě realistické. Jednoznačně nejzdařilejší byly pro mne osobně opice – jak masky, tak jejich scénické ztvárnění. Jejich samozřejmé šplhání po liánách, visících až ke stropu, nevzrušené pohupování hlavou dolů, dokonale napodobené opičí pohyby – to vše bylo tak fascinující, že divák občas zapomínal, že na jevišti nesleduje divoké křepčení skutečných zvířat, ale „pouze“ herce v kostýmech. Vyzdvihnout musím rovněž fantastické akrobatické výkony černého pantera Baghíry (Sanusi Taofik Ayomide/Tomáš Pražák), při kterých se až tajil dech, nebo „létajícího“ tygra Šér Chána (Nikol Šneiderová) v závěrečném dramatickém souboji Mauglího (Filippo Nannucci/Ondřej Vinklát) a krvelačné šelmy.

Recitovaný „Zákon džungle“ v přebásnění Radka Malého pak přinesl zamyšlení o důležitosti vlastního morálního kodexu, vzájemné soudržnosti a respektování přírody kolem nás a jejího nastavení fungování světa. S tím šla ruku v ruce i nostalgická vzpomínka na vlastní dětství, kdy jsme tyto „příběhy džunglí“ prožívali s nekonečnou dětskou fantazií na papírových stránkách.

Ačkoliv toto dílo stoprocentně nadchne i dospělé publikum, doporučený věk od šesti let je odpovídající. Přestože představení probíhá celých osmdesát minut bez pauzy, dokázali účinkující udržet pozornost malých i velkých diváků bez sebemenších obtíží. Stejně jako předchozí Čarokraj, lze bez obav označit tento titul jako celorodinný zážitek. Vzhledem k bleskurychlému vyprodání všech termínů se pořadatelé dohodli na přidání dalšího bloku představení, a to pravděpodobně v příštím roce. Kdo v červnu Knihu džunglí nestihl, nemusí tedy zoufat, příležitost navštívit kouzelný svět Mauglího a jeho zvířecích přátel určitě ještě nastane. A věřte, že rozhodně stojí za to nenechat si ji utéct.

Foto: Facebook – Jatka78