„Brilantní zahrání pasáží i vkusné rejstříkování vytvořilo dojem dokonalé interpretace.“

„Lefebvre si dával záležet na krásných melodických frázích a subtilním tvarování rytmu v duchu hudby – takto varhany zpívají jen málokomu!“

„Celá improvizace vůbec nebyla virtuózní. Spíše měla ukazovat improvizátorovo mistrovství v harmonii, kontrapunktu i tematické práci, tedy čisté umění bez laciných gest a příkras.“

Mezinárodní varhanní festival s příznačným názvem Svatovítské varhanní večery, který se koná už pojedenácté v katedrále svatých Víta, Václava a Vojtěcha, nabízí v průběhu července a začátku srpna celkem pět koncertů. Na ten zahajovací přizvali pořadatelé jednoho z nejlepších francouzských varhaníků, konkrétně člena trojice hráčů působících v katedrále Notre Dame v Paříži u velkých varhan, Philippa Lefebvra. Tuto funkci zastává Mistr už od roku 1985, nicméně ze známých důvodů se tam nyní nehraje. Jeho pražský program, ke kterému se vracíme i druhou ReflexíPlus, sestával z ryze francouzské hudby, obsahoval i jednu jeho vlastní transkripci a vyvrcholil znamenitou improvizací. Pravděpodobně se jednalo o stěžejní událost varhanní Prahy letošního léta.

Na úvod večera představil interpret v angličtině svůj program a osvětlil výběr jednotlivých kompozic. První v pořadí byl barokní dílo, následovaly kompozice 19. a 20. století – zkrátka takové dějiny hudby francouzského varhanního umění. V katedrále se nachází české romantické varhany od varhanáře Josefa Mölzera z let 1929 až 1931 s čistě pneumatickou a pozdící se trakturou, malým počtem hlasů v pedálu a zanedbatelným počtem volných kombinací. Zkrátka nástroj dnes už zastaralý a zcela jistě pro Lefebvra dost neobvyklý. On je zvyklý hrát na daleko modernější varhany adekvátní vysoké úrovni francouzského varhanářství, které v 19. století tomu světovému dominovalo. Ani pro české hráče není snadné se s tímto nástrojem vypořádat – improvizace a kompozice s malým počtem změn rejstříkových barev nejsou problémem, ale pro symfonické skladby s mnoha změnami? Lefebvre však dokázal, že francouzští varhaníci jsou špičkoví a dokáží si skvěle poradit i s méně kvalitním nástrojem.

Už Dialog od Louise Marchanda z jeho Třetí varhanní knihy zněl ryze francouzsky. Mistrné provedení jednotlivých dílů s bohatými harmoniem, které jsou postaveny na disonantních průtazích, dávalo tušit, že se bude jednat o mimořádný večer. Brilantní zahrání pasáží i vkusné rejstříkování vytvořilo dojem dokonalé interpretace. Vůbec nebylo znát, že by si hráč s nástrojem jakkoli neporozuměl. Měl kolem sebe dva asistenty-registrátory. Následující Cantabile a Hrdinský kus ze Tří skladeb Césara Francka se nesly v podobném duchu, nicméně interpret volil velkou agogiku – v určitých místech dost zpomalil, jindy zase směřoval dopředu. Úseky, které se běžně mírně odsazují, propojoval legatem jednoho hlasu. Nicméně Franck, jak známo, nenáviděl metronom a své skladby hrál s bohatou agogikou. Při porovnávání nahrávek jednotlivých význačných francouzských hráčů lze nalézt patrné rozdíly v pojetí. Jinak hraje Francka Olivier Latry, jinak Michel Bouvard, jinak Marie-Claire Alain a každý si může vybrat, co mu lépe vyhovuje, a to pak následovat.

Dále Lefebvre přednesl Chorál z Druhé symfonie od svého notredamského předchůdce Louise Vierna. Symfonie tohoto autora patří i v českém prostředí k často hraným kusům nejen studentů HAMU či JAMU. Nejpopulárnější je První symfonie se svým oslnivým Finále, z Druhé je nejčastěji hraná první věta. Chorál počíná melodickým pedálovým sólem, které střídá úsek manuálový. To se pak opakuje a obojí vplyne do jednoho toku hudby. I toto provedení se zdálo být vzorové. Lefebvre si dával záležet, stejně jako v případě Francka, na krásných melodických frázích a subtilním tvarování rytmu v duchu hudby – takto varhany zpívají jen málokomu! Typická Francie.

Vierna vystřídal Claude Debussy s výše zmíněnou transkripcí snad jeho nejslavnějšího hitu, Svitu luny z Bergamské suity pro klavír, s níž se setkávají i žáci klavírní hry na ZUŠ. Toto provedení postavil hráč na jemných flétnových rejstřících, zejména na sólové, přefukující. Nicméně bylo znát, že se jedná o úpravu díla pro jiný nástroj. Skladbu s totožným názvem napsal přímo pro varhany také sám Vierne. Poslední kompozicí byl Průvod a litanie Marcela Duprého, jedno z nejvýznamnějších virtuosů, improvizátorů, skladatelů a pedagogů 20. století Francie. Působil jako varhaník v kostele svatého Sulpicia v Paříži, kde měl k dispozici pětimanuálový nástroj od Aristida Cavaillé-Colla, geniálního varhanáře 19. století. Některé jeho kompozice patří k těm nejnáročnějším vůbec, zvolené dílo naleží k těm přístupnějším a často hraným.

Vrcholem programu byla rozsáhlá improvizace na mariánskou antifonu Salve Regina. Lefebvre nejprve samotné téma zahrál na Principál. Pak ho rozvinul do dvojhlasu a několikrát v průběhu sólově zopakoval. Podkládal ho krásnými harmoniemi vzdáleně připomínajícími Debussyho, to proložil hbitým úsekem předvedeným na flétnových rejstřících. V improvizaci se zaměřil i na předvedení barev Mölzerova nástroje – kromě často užitých fléten představil i rejstříky smykavé, z jazykových hoboj, klarinet. Z tématu vytvořil i subtilní čtyřhlasou fugu, která vyvrcholila quasi-toccatovým závěrem. Celá improvizace vůbec nebyla virtuózní, jak jindy můžeme slýchávat. Spíše měla ukazovat improvizátorovo mistrovství v harmonii, kontrapunktu i tematické práci, tedy čisté umění bez laciných gest a příkras.

Kdyby v katedrále stály už nové Grenzingovy varhany, které zde už skoro dva roky měly být, a kvůli covidu a stavebním pracím na kruchtě stále nejsou, měl by hráč k dispozici čtyřmanuálový nástroj s mechanickou trakturou, paměťovými kombinacemi a nesrovnatelně kvalitnějším píšťalovým fondem. Stál by také na západní kruchtě, a ne na té Wohlmutově, čímž by se zvuk daleko lépe šířil prostorem. Philippe Lefebvre údajně nástroj moc nechválil a zůstává tak otázkou, jestli jsme si tak trochu neudělali ostudu. V Praze jsou kvalitnější nástroje, na druhou stranu Svatovítská katedrála je jen jedna… Nicméně ani toto konstatování nemění nic na tom, že se jednalo o mimořádný a dlouho nepřekonatelný umělecký zážitek.

Foto: Ilustrační – Facebook, archiv KlasikyPlus