neděle, 03 červenec 2022 18:30

Na co Jakub Hrůša sáhne…
Kabeláč a Šostakovič vrcholem Smetanovy Litomyšle

Autor:

„Mysterium času je fascinující, velkolepě prostá, magicky poutavá, koncentrovaná partitura s potenciálem světového díla.“

„Leningradská se dostává co do decibelů na hranice únosnosti. Volný prostor, který hudbě poskytuje Smetanova Litomyšl, vyznění nesmírně prospěl.“

„Aniž by zamlčoval souvislosti a emoce, které provázely vznik díla, může si Hrůša dovolit víc se věnovat ´jen´ hudební podstatě.“

 

0001

 

Česká filharmonie s Jakubem Hrůšou zahrála v sobotu na open air koncertě Mysterium času Miloslava Kabeláče a Šostakovičovu Leningradskou symfonii. Počáteční obavy, že možná půjde o programovou sestavu pro Smetanovu Litomyšl přece jen už dost náročnou, se nakonec nenaplnily. Byl to večer nejen hudebně nádherný, ale také velmi dobře navštívený a skvěle přijatý. Snadno překryl vzpomínku na Koncert pro Evropu na zámeckém nádvoří o den dřív, kdy silný déšť i přes výsuvné zastřešení znemožnil filharmonikům dohrání Dvořákova Violoncellového koncertu do konce.

Jakub Hrůša v posledních několika málo letech uvádí Mysterium času Miloslava Kabeláče doslova po celém světě a víme o ohlasech, které jsou překvapené a pozitivní: Jak je možné, že jsme takovou nádhernou hudbu neznali…?!

Jde o kompozičně mistrně vystavěnou volnou variační passacaglii, ale to většina posluchačů neví, nepotřebuje vědět a neřeší. Mnohem důležitější totiž je, že půlhodinová skladba působí emotivně – tím, jak pomalu a nezadržitelně graduje, i rozumově – svým programem, který už v době vzniku, v padesátých letech, jasně říkal, že čas je jedna z mála věcí, které panující totalitní režim nedokáže ovládat. Miloslavu Kabeláčovi se podařilo napsat mimořádně sugestivní dílo reflektující i podněcující filozofické otázky. Jakubu Hrůšovi se s filharmoniky podařilo udržet pozornost, podmanit si posluchače naléhavostí znějící hudby, vystavět formu a dát jí slovy nesdělitelný, ale přesto jasný obsah. Od prvních tichých tónů basklarinetu, klarinetu a flétny, od nádherného, téměř neslyšného pianissima houslí proud hudby trpělivě narůstá a komplikuje se. Nemá příběh ani výrazné melodie, ale není racionálně odtažitý. Přidává a střídá další a další nástroje, zahušťuje se, mysticky vypráví, snad o lidském nitru, určitě i o nekonečnu vesmíru… a stává se nakonec téměř jakousi abstraktní symfonickou básní. Opadání za vrcholem už je kratší, ale s důslednou logikou dospěje tam, kde se začalo, a vyzní do ticha.

 

R56520

 

Fascinující, velkolepě prostá, magicky poutavá, koncentrovaná partitura s potenciálem světového díla. Vážná hudba v tom nejkrásnějším slova smyslu. Náročná, vyžadující soustředěný poslech, ale přesto nepopsatelně uchopitelná a sdělná. Filharmonikům s Jakubem Hrůšou vyšlo Mysterium času ten večer dokonale. Nádvoří litomyšlského zámku, tentokrát bez hrozby deště a tedy i bez vysunuté střechy, s pohledem na oblohu, se ukázalo jako prostředí akusticky vhodné i pro tak typicky koncertní a při vší monumentalitě intimně promlouvající skladbu.

Ukázalo se vhodným, dokonce vhodnějším než pražské Rudolfinum, i pro Šostakovičovu Sedmou symfonii zvanou Leningradská. Z čistě zvukových důvodů. Dílo vyžadující veliké orchestrální obsazení a mnoho přidaných žesťů se dostává v neúprosné gradaci uprostřed první věty i v monumentálním finále co do decibelů na hranice únosnosti. Volný prostor, který hudbě poskytuje Smetanova Litomyšl, vyznění nesmírně prospěl.

 

R68985

 

Pětasedmdesát minut uteklo jako voda. Od neoklasicky pohodového vstupu a následné zlověstné tragičnosti první věty přes mnohoznačné scherzo a přes meditaci třetí věty až po vznešenost a nadějnost závěru. Leningradská symfonie hned v první větě obsahuje deset minut narůstajícího bubnování, proslulý part malého bubínku začínajícího jakoby zdálky v pianissimu a končícího v doslova kulometné palbě tří hráčů… Bezprecedentní drastický hudební obraz blížící se vojenské agrese, stupňující se jakoby až k nevydržení. Symfonie má monstrózní koncepci, která zapadá do sovětské doby, má však i hloubku, ke které Šostakovič čím dál víc směřoval naopak v opozici k oficiální ideologii. Je pravděpodobné, že vznik a inspirace právě u této skladby mají složitější kořeny; hovoří se i o tom, že její hudba patrně nelíčí jen zkázu, kterou městu přinesla válka a hitlerovský režim, ale i to negativní a zničující, za čím stál už předtím režim Stalinův.

Leningradská dostala tento večer řadu nádherných detailů, výrazná sóla pikoly a dalších dřevěných nástrojů, tiché smyčcové zpěvy, zvuk harf a mnoho výrazové jemnosti, včetně mahlerovských pozastavení, stejně jako intenzitu a rezolutnost a dokonce i zběsilost na jiných místech. Včetně vznosných, okázalých a ohromujících žesťových chórů, které v tomto případě v klíčových okamžicích podpořily další přidané horny a trombony na levé straně pódia.

 

R56936

 

Přesně v duchu Šostakovičova symfonismu jsme slyšeli pianissima i fortissima, škleb i lyriku, tragiku i patos. Jakub Hrůša nicméně patří k mladší generaci, která některé věci, včetně výuky ruštiny a všech dalších forem sovětské indoktrinace, už v podstatě na vlastní kůži nezažila. Není proto divu, že i tuto symfonii, od počátku po řadu desetiletí propagandisticky využívanou jako máloco jiného ve světové hudbě, vnímá a interpretuje volněji, nezatíženěji a svobodněji, bez nánosů a přidaných symbolických významů nabalovaných do interpretační tradice od prvních uvedení za války, ať už na ruském území, nebo na Západě.

V porovnání k pražskému provedení Semjona Byčkova, který do této hudby podvědomě i záměrně nemůže nepromítat vědomí o tom, že blokádu Leningradu zažili jeho rodiče a že on sám ve městě vyrůstal, přistupuje Jakub Hrůša k partituře ve větší pohodě. Aniž by zamlčoval souvislosti a emoce, které provázely vznik díla, může si dovolit víc se věnovat „jen“ hudební podstatě. A tak nebuduje programní hudební obraz Velké vlastenecké války, ale mistrovským způsobem rozehrává velkolepé, výmluvné hudební dílo. Včetně toho, že k závěrečnému narůstání pozitivních emocí nedochází tak klopotně a z tak velké rozporuplnosti a temnosti jako například Semjon Byčkov, ale podává uvolňující durovou katarzi jako přirozeně přicházející vyústění předchozích desítek minut.

 

R68925

 

Leningradská byla vrcholem letošního festivalu. I v sousedství Kabeláčovy hudby. Famózní provedení, od dirigenta i od orchestru. V detailech i jako celek. A to prý tuto Šostakovičovu skladbu Jakub Hrůša nastudoval a řídil poprvé…

První červencový den byl předtím v pátek pro Litomyšl velkou událostí. Sešla se tam při českém převzetí předsednictví v Radě EU vláda s Evropskou komisí a účastníci zasedání mohli večer sledovat festivalový Koncert pro Evropu. Setkání politiků provázely deště a bouřky i přes den. Večer pak druhou polovinu programu agresivní déšť zasáhl fatálně. Přišel až po přestávce, ale prodral se do auditoria a na pódium navzdory vysunutému zastřešení a hlučel s velkou razancí na plátěné střeše tak, že hudba přestala být skoro slyšet. Jakub Hrůša proto po krátké době Dvořákův Violoncellový koncert h moll přerušil, bylo to chvíli po začátku druhé věty. Publiku navrhl, že ještě zkusí hrát „hlasitější“ hudbu, tedy větu třetí, ale po chvíli to se sólistou Václavem Petrem definitivně vzdali… Tympánista už v té době měl proti vlhkosti zakryté tympány a nebezpečně blízko u hráče na tubu crčela shora v koutě pódia voda… Publikum bylo sice neuspokojeno, ale s pochopením povstalo a tleskalo. Rychlá děkovačka s květinami byla jen těžko skrývaným úprkem z pódia.

 

R55615

 

První polovina koncertu měla – po rušivém vstupním incidentu ekologických aktivistů připoutaných k zábradlí dirigentského stupínku a posléze odváděných policií – klasické emoce: byly dány hymnami EU a České republiky, pěkně vyznívajícími projevy premiéra Petra Fialy a šéfky komise Ursuly von der Leyenové i krásným provedením Smetanovy básně Z českých luhů a hájů a Sukovy Pragy. Hrůšovo pojetí je spíše lyrizující, ale s dostatečnou energií, emotivní, ale ne patetické. Jde o detaily i o nadhled. Nic neduní na efekt nebo prázdnotou.

 

R54252

 

Chce se říci, a to i po zážitku ze sobotního koncertu, že Jakub Hrůša dospěl k okamžiku, kdy vyznívá skvěle vše, na co sáhne.

 

R55724

 

*******

 

R56353

 

R56683

 

R57284

 

*******

 

R53790

 

R68426

 

R54628

 

R54732

 

R55497

 

R55634

 

Foto: František Renza

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.