„Vrcholem festivalu byl bezesporu písňový koncert mezzosopranistky Magdaleny Kožené, ve kterém vystoupila společně s manželem Sirem Simonem Rattlem, který se ujal partu klavíru.“

„Magdalena Kožená se představila jako královna písní, výsostná interpretka se smyslem pro hudební sdělení, pro efekt i vyjádření vnitřních emocí.“

„Byl to kouzelný večer plný poezie a niterného výrazu, který pomáhali velkou měrou nastolit spoluúčinkující špičkoví instrumentalisté.“

Písňový recitál Magdaleny Kožené uzavřel v pondělí 27. června festival Concentus Moraviae. Zlínské Kongresové centrum spolu s ní přivítalo mezinárodní seskupení hudebníků v čele se Sirem Simonem Rattlem a dramaturgem letošního ročníku Kasparem Zehnderem.

Concentus Moraviae – Souznění Moravy – je festival, který se vyznačuje vysokou kvalitou, výjimečností a noblesou. V nejkrásnějších prostorách měst Moravy, která jsou nositeli naší historie, se odehrávají koncerty, které jsou výjimečné a neopakovatelné. Letos festivalová dramaturgie zvolila heslo „Cestou od kořenů k budoucnosti“ a naplnila ho řadou zajímavých a neotřelých koncertů.

Vrcholem festivalu byl bezesporu písňový koncert mezzosopranistky Magdaleny Kožené, ve kterém vystoupila společně s manželem Sirem Simonem Rattlem, který se ujal partu klavíru, a ke spolupráci si přizvali špičkové hudebníky z předních evropských těles. 27. června se tak v Kongresovém centru Zlín konal koncert, který přilákal mnoho významných osobností jak Zlínského, tak Jihomoravského kraje. Toto spojení se v rámci Concentu Moraviae odehrálo poprvé a mělo velký ohlas.

Magdalena Kožená se představila jako královna písní, výsostná interpretka se smyslem pro hudební sdělení, pro efekt i vyjádření vnitřních emocí. Vstoupila na jeviště jako antická kněžka, v bílé, nápaditě a jednoduše řešené róbě, která řasením konvenovala interiéru sálu. Její vzhled předurčoval charakter repertoáru a její hlas se stejně jako charisma její osobnosti vznášely sálem.

První polovina koncertu se nesla v duchu impresionistickém, zahájila Věčná píseň téměř zapomenutého francouzského skladatele Ernesta Chaussona, píseň o dívce opuštěné milencem. K barevnému hlasu, který se vznášel sálem se stříbrným témbrem a který se od pianissima zvedal až ke konečnému forte v dramatickém závěru, se přidalo smyčcové kvarteto spolu s klavírem. Píseň zpívala francouzsky a pečlivě artikulovala, což přispělo k celkové zvukomalebnosti.

Následovaly tři písně Igora Stravinského, které složil na texty Williama Shakespeara. Nejprve to byl Osmý sonet, pak Arielova píseň z dramatu Bouře a Jarní píseň ze hry Marná lásky snaha. Tady se se zpěvačkou ke spolupráci potkaly flétna, viola a klavír. Německý text byl velmi srozumitelný, v první písni uplatnila pěvkyně parlando, ve druhé se stal hlas jedním z instrumentů, které se prolínaly, a ve třetí písni se proplétal hlas s veselou kadencí flétny.

Pět Oféliiných písní od Johannese Brahmse pro zpěv, smyčcový kvartet a klavír bylo křehké a melodické vyprávění, hra s barvami, zejména barva hlasu konvenovala viole a v poslední písni se zvedla dramatická linka v crescendu a zpět do ztracena do tichého piana. Následovaly ještě Dvě písně pro zpěv, violu a klavír, op. 91 téhož autora, nejprve Ztišená touha (Adagio espressivo) a po ní Duchovní ukolébavka (Andante con moto), kde se hlas snoubil s violou.

Po přestávce zazněly Tři písně Ofélie z Hamleta Richarda Strausse, které jsou součástí Šesti písní, op. 67 na verše Williama Shakespeara a Johanna Wolfganga von Goetha. Tady už přecházela pěvkyně do dramatického projevu, pracovala s dynamikou, přinesla vedle průzračných pian pevná forte, ale dramatickými vrcholy šetřila, aby dala vyznít kontrastům.

Dalším písňovým cyklem byla Říkadla Leoše Janáčka pro zpěv, klarinet a klavír, inspirovaná kresbičkami v Lidových novinách a na texty z lidové poezie. Z devatenácti skladbiček jich zvolila pěvkyně osm. Nezvolila ale odpovídající výrazové prostředky, přestože zpívala ve své mateřštině, výslovnost se ztrácela v hutné barvě hlasu. Nevázanost některých říkadel podtrhli ještě v tu chvíli nevyužití instrumentalisté, kteří vtrhli na pódium jako sbor a rozpustile pěvkyni odpovídali. Mezi nimi byly i dvě dorůstající děti, chlapec a děvče, viditelně děti pěvkyně.

Poslední částí koncertu byl výběr písní Antonína Dvořáka, v úpravě mladého britského dirigenta Duncana Warda. Čtyři písně byly z Cigánských melodií, op. 55 (Má píseň zas mi láskou zní, Široké rukávy, Když mne stará matka, Struna naladěna), další ze Čtyř písní, op. 2 (Mé srdce často) a V národním tónu, op. 73 (Žalo dievča). Pěvkyně se do přednesu těchto písní opřela s vervou a s afektem a tmavým zabarvením hlasu překryla výslovnost i nosnost. Přesto obecenstvo přijalo její podání s nadšeným potleskem, a proto se přidávalo. Nejprve Dvořákovo Dobrú noc, má milá a poté ještě na závěr Straussovo Morgen, kde se opět pěvkyně vrátila k průzračnému hlasovému témbru a vroucnosti.

Byl to kouzelný večer plný poezie a niterného výrazu, který pomáhali velkou měrou nastolit spoluúčinkující špičkoví instrumentalisté. Smyčcové kvarteto tvořili houslista Giovanni Guzo, který je členem Cameraty Salzburg, houslistka Rahel Maria Rilling od Berlínských filharmoniků, violista Amihai Grosz rovněž od Berlínských filharmoniků a violoncellista Dávid Adorján z Německého symfonického orchestru. Na flétnu hrál dramaturg festivalu Kaspar Zehnder, ředitel Symfonického orchestru Solothurn-Biel a šéfdirigent Filharmonie Hradec Králové, na klarinet Christopher Richards z Londýnského symfonického orchestru a od klavíru vše řídil už zmíněný Sir Simon Rattle, ředitel Londýnského symfonického orchestru a manžel pěvkyně. Toto hvězdné složení se významnou měrou zasloužilo o to, že se jednalo o večer výjimečný, jak kvalitou hudebního provedení, tak výjimečností podání a v neposlední řadě i dramaturgie

Foto: Fb festivalu – z koncertu a ilustrační, Fb M. Kožené