čtvrtek, 10 leden 2019 10:05

S Josefem Špačkem v dobré společnosti

Autor:

 

„Glanerta zavedla jeho invence od Brahmse vlastně dost daleko.“

„Jestli Stravinskij vyzněl až strhujícím způsobem, pak přídavek doslova uzemnil.“

„Byčkov vedl filharmoniky k přesnému, nesentimentálnímu, věcnějšímu projevu.“

 

190109BykovSpacekhires16cPetraHajska

 

Prvnímu lednovému abonentnímu programu České filharmonie dominoval koncertní mistr Josef Špaček v roli sólisty. Stravinského Houslový koncert D dur prozářil takovým způsobem, že zastínil nejen autora první skladby večera Detleva Glanerta, ale i šéfdirigenta Semjona Byčkova s jeho Čajkovským.

 

190109BykovSpacekhires29cPetraHajska

 

Osmapadesátiletý Detlev Glanert, stejně jako Johannes Brahms rodák z Hamburku, je autorem operních, komorních i symfonických děl. Česká filharmonie zařadila jeho pět let starou skladbu s názvem Weites Land (Daleká země) a s podtitulem Musik mit Brahms (Hudba s Brahmsem). Jde o zvukově zajímavou, ani ne čtvrthodinovou kompozici, která se na několika místech spíše pocitově chvilku pohybuje jakoby společně „s Brahmsem“, konkrétně s jeho Čtvrtou symfonií, ale která si žije i svým životem. Je klidná i rychlá, bázlivě útržkovitá i pravidelně pulzující, výrazně exponuje tympány, v druhé polovině silně graduje až k výkřikům, ale končí docela tiše. Skladatele zavedla jeho invence od Brahmse vlastně dost daleko, pokud nepřijmeme jako vnitřní příbuznost obecnější principy – v celkovém výraze prvky vyváženosti lyrických a dramatických pólů a po kompoziční stránce především umění variací. Název skladby si k tomu pohrává s podobností s titulem hry Das weite Land od Arthura Schnitzlera. Vzdálenou zemí se v obou případech myslí lidská duše. Ale i bez znalosti těchto momentů se Glanertova skladba dobře poslouchá. Je dostatečně nápaditá a proměnlivá, není útočná ani kontroverzní, má přiměřenou stopáž a příjemné proporce.

 

190109BykovSpacekhires18cPetraHajska

 

Stravinského čtyřvětý Houslový koncert z roku 1931 je výrazně neoklasický, motorický, staccatový, akcentovaný, skotačivý i kulhající, chvílemi strohý. Je novátorský a avantgardní, ale také konzervativně i pichlavě neobarokní, ve středních dvou volných větách docela lyrický. Josef Špaček ovládl svůj part mistrovsky, osvětlení struktury a zapojení techniky zvládl v jasných službách pobaveně virtuóznímu a stejně pobaveně chytlavému výrazu díla. S orchestrem a dirigentem prožíval sólista partnerství a s publikem měl úzký kontakt. A jestli Stravinskij vyzněl až strhujícím způsobem, pak přídavek doslova uzemnil. Venkovský tanec Eugèna Ysaÿe není ničím idylickým, to jen v základním motivku; je to docela dlouhý kus, žádná drobnost, ale smršť virtuozity, kterou Špaček dokázal stupňovat, aniž by sebeméně sklouzl k lacinému samoúčelnému předvádění. Je dokonale vybavený, zraje. Ovace publika pak přijímal s charakteristicky plachým úsměvem…

 

190109BykovSpacekhires26cPetraHajska

 

Čajkovského 1. symfonie zvaná Zimní sny (podle autorky průvodního textu by možná přesnější byl překlad Zimní blouznění) pak byla hudbou trochu dost z jiného světa. Publikum se určitě pomyslně rozdělilo. Pro někoho to konečně bylo to pravé, pro někoho to naopak bylo po Stravinském najednou příliš romantické. Semjon Byčkov vedl ve výrazně melodické a bohatě odstiňované hudbě filharmoniky k přesnému, nesentimentálnímu, věcnějšímu projevu. Symfonie dostala plný i jemný zvuk, detailně vypracované proporce a mnoho pěkných míst. Je dílem šestadvacetiletého skladatele. Není nezajímavá, ale autorovy vrcholné symfonie jsou nesrovnatelně osobitější.           

Čas od času se znovu objeví názor, že není úplně standardní, když Česká filharmonie již řadu let nemá dramaturga, tedy tvůrčí osobnost, inovativního profesionála, který u orchestrů spoluvytváří jejich nabídku a tím dlouhodobě i krátkodobě výrazně formuje jejich obraz u veřejnosti, který dává podněty plánování, přináší i koordinuje nápady a odhaduje jejich vhodnost a reálnost a ve výsledku je nenápadným, ale mimořádně důležitým a odpovědným hybatelem hudebního života. Dramaturgii sezón České filharmonie má v rukou kolektivně management, podněty přicházejí od dirigentů. Při vší úctě - to nestačí. Ostatní orchestry to mají většinou jinak a je to pro pomyslnou rovnováhu dobře – úplně všechny by to způsobem jako filharmonie dělat neměly. U ní opravdu vzniká dojem, že některé priority do koncertních programů přicházejí zvnějšku, jako například současné uvádění Čajkovského symfonií v souvislosti s jejich kompletním natáčením.

 

transparent-DSC8641

 

A také – a to je podstatnější - vzniká dojem, že spíše nahodilá, tedy bez zásadnější koncepce, bezpečné orientace, hluboké znalosti a vědomé zacílenosti, je pozornost věnovaná nedávné a nejnovější symfonické hudbě. Semjon Byčkov přinesl v tomto týdnu skladbu Detleva Glanerta z roku 2013. Nic proti ní, ale proč zrovna tu? V sezóně figuruje v symfonických abonentních koncertech ještě Violoncellový koncert, který napsal v roce 2016 Esa-Pekka Salonen a pro Prahu zřejmě jeho zařazení navrhl hostující sólista. A to je vše… Z domácích měla premiéru kantáta Vzkříšení světla a naděje od Jiřího Gemrota a zaznít ještě mají dvě díla vzešlá ze skladatelské soutěže České filharmonie. K tomu lze připočíst jednu skladbu od Viktora Kalabise. Ze starších, ale dosud u nás neznámých věcí světové hudby lze ocenit uvedení Sinfonie Luciana Beria. Je to dost, nebo málo…? Ano, ještě přinesl do komorního cyklu dirigent Jiří Rožeň nedlouhé skladby Jamese MacMillana a Lisy Robertsonové.

 

190109BykovSpacekhires45cPetraHajska

 

V tomto kontextu bylo zařazení svěžího a moderního, ale přece jen už devadesát let starého Houslového koncertu Igora Stravinského událostí nejen – a právem - z důvodů interpretačních, tedy díky osobě a umění Josefa Špačka, ale také z důvodů ryze repertoárových: a to už je trochu na pováženou.

Foto: Petra Hajská, Petr Veber

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.