„Na programu koncertu tedy nebylo jen loučení, ale také oslava hned dvou kulatin: čtyřicátin Jakuba Kleckera a devadesátin zakladatele sboru Ivana Sedláčka.“

„Na první poslech sbor jednoznačně zaujme svou vysokou hlasovou kulturou.“

„Za nejhlubší okamžiky sobotního podvečera osobně považuji Západ slunce Bedřicha Smetany, závěr Hrušovského Zaříkání a Bogorodice děvo Sergeje Rachmaninova.“

Jeden z posledních červnových večerů patřil v brněnském Besedním domě sborovému umění. Sobota 25. června se stala novým termínem pro odkládaný koncert, kterým se Jakub Klecker loučil s Kantilénou, sborem dětí a mládeže při Filharmonii Brno. Stál v jejím čele jako sbormistr bezmála patnáct let. Do řad Kantilény se proto vrátili mnozí její bývalí členové a za doprovodu Jiřího Hrubého u klavíru a Jakuba Janšty u varhan nabídli bohatý program.

Jak vůbec začít reflexi, která se má ohlížet za koncertem s tak osobním laděním? Za koncertem, který má kromě umělecké hodnoty ještě tu „přidanou“ – v podobě loučení i oslav? A byla citelná nejen mezi účinkujícími, ale i v hledišti…! Snad tím, že poopravím své prohlášení z první věty tohoto textu. Je totiž daleko přiléhavější napsat, že jeden z posledních červnových večerů patřil v brněnském Besedním domě sbormistrům: Jakubu Kleckerovi a Ivanu Sedláčkovi.

Covid totiž nemá na svědomí jen a pouze špatné věci. Například tím, že plánovanou rozlučku Jakuba Kleckera zpozdil o dva – v tomto případě klíčové – roky, se naskytla krásná příležitost koncert věnovat dvěma jubilantům z řad sbormistrů Kantilény. Na programu koncertu tedy nebylo jen loučení, ale také oslava hned dvou kulatin: čtyřicátin Jakuba Kleckera a devadesátin zakladatele sboru Ivana Sedláčka.

Snad každý, kdo se alespoň s trochou vážnosti pohybuje v oblasti sborového umění, musí znát Kantilénu. Pamětníci o ní (i bez nahlížení do tištěného programu) vědí, že ji Ivan Sedláček jako Šlapanický dětský sbor založil už v roce 1956, a tak Kantiléna patří mezi nejdéle fungující dětské sbory nejen v Brně, ale v celé České republice. Za těch šestašedesát let pak hudbymilovné publikum sledovalo, jak Kantiléna strmě stoupá vzhůru za dalšími úspěchy na soutěžích i v podobě prestižní spolupráce s významnými hudebními institucemi – sboristé, jejich rodiče, ale i běžní posluchači s radostí a pýchou, členové ostatních dětských sborů – a to ze mě mluví zkušenost – poněkud závistivě ve snaze dorovnat se. Ano, i rivalita je hnací silou úspěchu, ačkoliv vážné konkurenty Kantilény není snadné najít.

Na úspěších sboru se pochopitelně podepsal Ivan Sedláček, nicméně nejen svým samotným vedením, ale také tím, že si přímo ve sboru vychoval svého nástupce Jakuba Kleckera, který po něm v roce 2006 převzal pomyslnou taktovku. Ten se po takřka patnácti letech ověnčených vavříny rozhodl v roce 2020 předat štafetu dál a s Kantilénou se rozloučit – a tak se zrodil sobotní koncert.

Bohatý koncertní program byl postaven ze skladeb, které patří ke stálicím repertoáru Kantilény, „což bylo dokázati“ vzápětí, když zpěváci a zpěvačky, které na pódiu převládaly, s naprostou samozřejmostí odkládali noty a zpívali zpaměti. Pestrá dramaturgie nabídla nejen výběr z generacemi prověřených a oblíbených kusů, jak avizoval program, ale i velmi působivé kontrasty, které nedovolily posluchačům povolit v pozornosti. Dvouhodinový koncert utekl jako voda.

Logicky založený čtenář mi promine, že v tomto případě nebudu postupovat chronologicky. Budu-li počítat za skladbu i jednotlivé části různých cyklů, obsahoval poctivě naplněný program osmadvacet kusů. Není mým záměrem z následujících řádků udělat telefonní seznam (pro ty řáduchtivé přikládám kompletní program v závěru textu). Budu tedy raději hledat to, co měly jednotlivé skladby v interpretaci Kantilény společného.

Na první poslech sbor jednoznačně zaujme svou vysokou hlasovou kulturou – natolik, že se mi v průběhu večera opakovaně vkrádal na mysl pojem „krystalický“. Takto bych charakterizovala zejména přednes vybraných částí Moravských dvojzpěvů Antonína Dvořáka, které zazněly v úvodu koncertu, ale později také pásmo renesanční polyfonie a po něm i Poulencovy v mnoha místech disonantní Litanies à la Vierge Noire. Moravské dvojzpěvy sbor zpíval prostě, nevyumělkovaně a lehce, zatímco v renesančních dílech Hasslera, di Lassa i de Victorii ukázal, že umí vytvořit nepřetržitý hladký tok hudby a také sytý zvuk čtyřhlasého sboru. V Poulencovi bylo kromě veškeré intonační ekvilibristiky nutné ocenit zejména soprány, zvláště skupinky „sól“ po třech, za jejich odvážné, a přitom něžné nástupy na vysokých tónech. Své umění ale ukázaly i alty – jmenujme například výběr z Missy adventus Petra Ebena, kde se nezalekly pasáže plné intervalových skoků. Ostatně i moderní a harmonicky obtížné skladby Petra Řezníčka, které uzavíraly první polovinu koncertu, sbor interpretoval se stejnou intonační jistotou jako předcházejícího Smetanu či Dvořáka.

Mnohé kusy i mě (ačkoliv nejsem absolventkou Kantilény) vrátily do dětství ve sboru. Ovšem ani u těch neznámých nebyl problém porozumět zpívanému slovu, což není vždy samozřejmostí. Například Katonova mudrosloví od Petra Ebena zazněla v českém překladu – pro mě poněkud překvapivě, protože interpretovaný Gigue znám s latinským textem. Nicméně i v takové smršti slov, jakou Gigue nabízí, byl obsah patrný. Z dalších předností Kantilény můžeme jmenovat smysl pro detail. Ten je sice spíš předností sbormistra, sboru ale přičtěme k dobru, že ho neváhá následovat.

Za nejhlubší okamžiky sobotního podvečera osobně považuji Západ slunce ze Tří ženských sborů Bedřicha Smetany, závěr Hrušovského Zaříkání a Bogorodice děvo Sergeje Rachmaninova, které měly nepopsatelnou hloubku a dokonalou atmosféru. Bogorodice děvo je oblíbeným kusem smíšených sborů, ale – pánové mi odpustí – v interpretaci Kantilény jsem tenory a basy vůbec nepostrádala. Krásná, v každém smyslu čistá oktáva dvou krajních hlasů rámovala ve střední části pohyb hlasů vnitřních a v největší gradaci sbor vytvořil plný souzvuk, který rezonoval každou částečkou těla.

Mluvíme-li o atmosféře, zase jinou, veskrze lidskou, se sboru v čele s Jakubem Kleckerem podařilo vytvořit v samotném závěru koncertu, když ke zpěvu pěti posledních skladeb přizvali i publikum složené (nejspíš) převážně ze sboristů. Při první z nich, Raichlově úpravě lidové písně Tancuj, tancuj, se diváci možná ještě trochu ostýchali, u druhé, Měla jsem holoubka v aranži Petra Řezníčka, už se ale ze sálu začaly ozývat i basové tóny odrostlých členů Kantilény. Těžko soudit, jaký byl výsledný zvuk u dirigenta na pódiu, uprostřed sálu jsem ale měla dojem, že se publikum nechtělo nechat zahanbit a pečlivě sledovalo jeho gesta.

Jestliže jsem zmínila kontrasty, které jednotlivé skladby vytvářely, musím konkrétně upozornit na dva z nich. Ten první byl už v záměru autora, a to mezi dvěma po sobě jdoucími částmi zmíněného cyklu Tři ženské sbory Bedřicha Smetany. Na niterný Západ slunce navazuje hravá a radostná část Přiletěly vlaštovičky – je však zásluhou sboru, že tento protiklad uměl vystihnout a interpretovat. Dokonale potom zafungoval i dramaturgií vymyšlený kontrast stylů Poulencových Litanií s následujícím romantickým Laudate pueri Felixe Mendelssohna-Bartholdyho.

Je radostí, když sbormistr může důvěřovat svým zpěvákům, stejně jako když se může opřít o spolehlivé partnery u doprovodných nástrojů. Takovými partnery byli Jakubu Kleckerovi i Kantiléně po celý večer Jiří Hrubý u klavíru a Jakub Janšta za varhanami.

Od prvních skladeb bylo zřejmé, jak si sboristé koncert a v řadě případů i svůj návrat do řad Kantilény užívají. Zejména na rozzářené obličeje v altu byla radost se dívat. Sál Besedního domu bohužel nebyl zcela zaplněný. Co však publikum nevydalo na počtu, to nahradilo vřelým potleskem směřujícím jak ke Kantiléně, tak k Ivanu Sedláčkovi, a zejména k dirigujícímu Jakubu Kleckerovi.

*******

ANTONÍN DVOŘÁK

Moravské dvojzpěvy: Slavíkovský polečko malý; Veleť, vtáčku; Neveta; Prsten

PETR EBEN

Katonova mudrosloví: Air; Gigue

BEDŘICH SMETANA

Tři ženské sbory: Západ slunce; Přiletěly vlaštovičky

IVAN HRUŠOVSKÝ

Zaříkání z cyklu Chci rozsvítit tvou krásu

SERGEJ RACHMANINOV

Bogorodice děvo

JACOBUS HANDL GALLUS

Ascendit Deus

PETR ŘEZNÍČEK

Svatý Vojtěch

Atomus servus pacis

HANS LEO HASSLER

Gratias agimus tibi

ORLANDO DI LASSO

Adoramus te, Christe

TOMÁS LUIS DE VICTORIA

O sacrum convivium; Domine, non sum dignus; Duo seraphim

PETR EBEN

Missa adventus: Credo; Benedictus; Agnus Dei

FRANCIS POULENC

Litanies à la Vierge Noire

FELIX MENDELSSOHN-BARTHOLDY

Laudate pueri ze Tří motet, op. 39

MIROSLAV RAICHL arr.

Tancuj, tancuj

PETR ŘEZNÍČEK arr.

Měla jsem holoubka

BOHUSLAV MARTINŮ

Vynášení smrti z baletu Špalíček

BEDŘICH SMETANA

Proč bychom se netěšili z opery Prodaná nevěsta

ANTONIO LOTTI

Ecce panis angelorum

Foto: Archiv Kantilény – z koncertu a ilustrační