„Kontrasty pronikavé žesťové sekce s malebnými smyčcovými melodiemi a barevnými běhy dechových nástrojů zaručovaly poutavý zážitek, který nedal dlouho odpočinout.“

„Osobně bych možná měl potřebu vše v open air koncertech poněkud ‚pošoupnout‘ dopředu, ale Wayne Marshall dokázal i přes to vytvořit nádhernou strnulou atmosféru této věty, za což mu patří veliký obdiv.“

„Takové virtuózní dílo, jakým jsou Cikánské melodie, lehce svádí k přehnanému emočnímu výlevu, kterému ale Mráček nepodlehl, a naopak předvedl upřímnou interpretaci plnou srdce.“

Ve středu se na Hradčanském náměstí na Pražském hradě uskutečnil závěrečný koncert této sezóny České filharmonie. Dirigent Wayne Marshall si pro tuto odlehčenou open air událost připravil program známých muzikálových melodií od George Gershwina a Leonarda Bernsteina, doplněných o skladbu od mistra filmové hudby Johna Williamse, ale také například i mexického skladatele Artura Márqueze. V neposlední řadě vystoupil laureát Ceny Jiřího Bělohlávka z roku 2021, vynikající houslista Jan Mráček, který předvedl virtuózní výkon ve skladbě Cikánské melodie pro housle a orchestr od Pabla de Sarasateho.

Už tradiční open air koncerty na Hradčanském náměstí se vždy nesou v příjemném, letním duchu. Nenajdeme zde žádná závažná díla, jedná se především o posluchačsky atraktivní program, který sází na známé a rytmicky záživné kompozice. První skladbou večera byla předehra k operetě Candide od Leonarda Bernsteina, jednoho z největších velikánů americké hudby. Tato pětiminutová prskavka v rychlém tempu nedává posluchači vydechnout a na začátek koncertu je vskutku ideální. Dirigent Wayne Marshall dokázal skromnými gesty obsáhnout různorodost nálad této předehry. Od rychlých pasáží, klenutých romantických melodií i pompézních pochodů, vše vyznělo v jeho nastudování velice přesvědčivě. Candide byla jedna z několika skladeb, které Wayne Marshall dirigoval zpaměti (alespoň pokud jsem si dobře všiml), což svědčí o jeho bohaté znalosti amerického muzikálového materiálu.

Součástí koncertu byly i moderátorské výstupy Marka Ebena, které byly, jak už je u něj zvykem, vkusné a s příjemnou dávkou humoru. Do druhé skladby večera nás poslal s upozorněním, že se v dané skladbě nacházejí zvuky automobilových klaksonů. Jedná se samozřejmě o Američana v Paříži od George Gershwina. Zvukomalebná kompozice popisující zážitek Newyorčana v tak cizím městě, jako je Paříž, využívá právě všemožných prostředků k navození chaosu. Od gershwinovských rytmů přes chromatické bloudění v jazzových harmoniích či právě zmíněný klakson, to vše navozovalo zběsilý charakter, který se České filharmonii dařil vystihnout. Kontrasty pronikavé žesťové sekce s malebnými smyčcovými melodiemi a barevnými běhy dechových nástrojů zaručovaly poutavý zážitek, který nedal dlouho odpočinout. Skladba se v půlce lomí do amerického blues, navozujícího stesk po domovském městě. Předchází mu krátká introspektivní plocha s krásnými drženými akordy a sólovými vstupy houslí a dalších nástrojů. Zvukově byla tato plocha velice barevná a vydařená, i díky povedenému ozvučení celého koncertu, který vystihoval charaktery jednotlivých nástrojů a co do hlasitosti byl na optimální úrovni. Občas se stává, že se kvůli horšímu nazvučení rozlomí vjem sluchový a zrakový. Zvuk, který k vám přichází z reproduktorů, se nepojí s vizuální složkou a člověk má poté pocit, že hudba nevychází z tělesa před ním, ale pouze z reproduktorů. Zde tento problém vůbec nebyl přítomen a nazvučení orchestr pouze podporovalo, v žádném způsobu z něj neubíralo. I sólistické výstupy dokázaly vyznít na výbornou, například právě v melodické bluesové části, kde je velká role sólistické trumpety. Ta se volně vznáší nad doprovodem orchestru a byla zahrána s pravou improvizační volností. V průběhu skladby se všechny prvky chaosu, radosti a stesku pojí do grandiózní masy zvuku. Provedení Wayna Marshalla dovolovalo orchestru s hudbou dýchat, lehké změny tempa přispívaly pozitivně k charakteru skladby.

John Williams je skladatelem, který napsal ikonické filmové melodie pro celou jednu generaci naší populace a stále se těší velikému úspěchu. Jurský park, Sám doma nebo Harry Potter, to jsou všechno soundtracky překypující williamsovskou barevnou orchestrací. A samozřejmě nesmíme opomenout Hvězdné války, z kterých zde zazněla skladba Across the Stars neboli Téma lásky z Hvězdných válek: Epizoda II – Klony útočí. Možná poněkud nečekaně se nejedná o bombastické, explozivní dílo, ale o introspektivní a melodické vyjádření. Oproti Bernsteinovi a Gershwinovi šlo o vydechnutí, neboť Téma lásky je založené pouze na jednoduché melodii, která prochází celou skladbou v různých dynamických obměnách. Místy v krátkých náznacích válečná nálada zazněla, ale jednalo se pouze o krátké reminiscence, podbarvující smutnou hlavní melodii. Celková atmosféra skladby mi přišla podařená, na můj vkus se ale možná jednalo o ne tak výrazný kus, i v rámci repertoáru Johna Williamse.

Návrat extrovertního Leonarda Bernsteina zazněl ve Třech tanečních epizodách z muzikálu Ve městě. Velice krátká první část v rychlém tempu a intenzivním výrazu snad vždy donutí posluchače k natěšenému předčasnému potlesku, což jen mluví o kvalitě nejen Bernsteina, ale i České filharmonie. Velice se mi líbila prostřední, pomalá věta. Osobně bych měl možná potřebu vše v open air koncertech poněkud „pošoupnout“ dopředu, ale Wayne Marshall dokázal i přesto vytvořit nádhernou strnulou atmosféru, za což mu patří veliký obdiv. Introspektivní dechové a žesťové pasáže byly zahrány výborně. Pozornější posluchač si mohl všimnout i lehké podobnosti s bluesovou melodií z Američana v Paříži, ale je to pouze takový bonbónek. Třetí část je opět v rychlém tempu s těžkým, synkopickým rytmem. Nejedná se vůbec o lehkou skladbu a vyžaduje veliké sepětí orchestru. Pro Českou filharmonii toto nebyl problém, charakter věty vyzněl přesvědčivě a s notnou dávkou radosti a zapálení. Vtipným pro mě bylo odpočítání tempa Waynem Marshallem, typickým „one, two, one, two, three, four“, jako bych se octnul na jazzovém koncertu big bandu.

Další skladbou byl Danzón č. 2 od Mexičana Artura Márqueze. Tento skladatel začleňuje do svých kompozic mexické a kubánské vlivy. Houpavé latinské rytmy prostupovaly celým danzónem, od oddechových melodických ploch po vzrušenější, taneční části. Věřím, že pro mnoho posluchačů to mohlo být atraktivní dílo, díky exotickým vlivům a srozumitelnému hudebnímu jazyku. Mně ovšem přišlo poněkud nevýrazné a lehce se v celkovém programu ztrácelo. Oproti finální skladbě koncertu, Kubánské předehře George Gershwina, se vlastně jedná o podobnou práci s latinským hudebním materiálem, pouze bez gershwinovské inovace a notné dávky umu. Pro Českou filharmonii zde nebyly žádné překážky, ale ani jejich skvělá interpretace mě nedonutila danzón pořádně ocenit.

Za krásných večerních červánků se představil houslista Jan Mráček ve skladbě Pabla de Sarasateho. Předvedl vskutku krásný a skromný výkon. Takové virtuózní dílo, jakým jsou Cikánské melodie, lehce svádí k přehnanému emočnímu výlevu, kterému ale Mráček nepodlehl. Naopak předvedl upřímnou interpretaci plnou srdce. Open air atmosféra jeho výkonu jenom dodala větší kouzlo, zejména v pomalé první větě, celé postavené na partu sólových houslí. V druhé, rychlé a virtuózní větě předvedl svůj skvělý technický um. Rytmická spolupráce mezi Mráčkem a filharmonií byla bez problému a dovolila vyniknout charakterům obou částí.

Závěrečnou položkou byla už zmíněná Kubánská předehra od George Gershwina. Rytmicky bohatá skladba, která klade na hráče vysoké požadavky. Díky svým zpívatelným melodiím a neustávajícímu tahu je pro posluchače atraktivní a zábavná. Poklona patří skvělé rytmické složce České filharmonie, na které notná část díla stojí. Všechny jejich party vyzněly na výbornou. Na začátku skladby jsem možná cítil lehkou nervozitu ze strany orchestru, která se ale po pár taktech vytratila. Interpretace Wayna Marshalla byla přímočará a postavená zejména na jasném rytmu. Všechny hravé melodie, zejména v dřevech a žestích, vystupovaly nad doprovody orchestru a krásně dobarvovaly exotickou atmosféru. Střídání nálad v jednotlivých plochách mi také přišlo vydařené. Hlavní téma je v pozitivním a extrovertním kubánském duchu, jeho protějškem je introspektivní krátký motiv, který postupně narůstá v intenzitě. Jak je už u Gershwina zvykem, všechna tato témata a motivy se neustále kombinují a obměňují. Tato hravost vyšla z interpretace České filharmonie výborně.

Na závěr patří obdiv všem hráčům a jejich schopnostem se vypořádat s open air koncertem, který přináší mnoho povětrnostních problémů. Na začátku večera foukal poněkud silnější vánek a v těchto podmínkách je otáčení a zajišťování not náročné, nikdy ale nezpůsobilo žádný problém. Není divu, že je Česká filharmonie nominována na orchestr roku! Wayne Marshall je charismatický dirigent a určitě skvělá volba na tento typ koncertu, z kterého jsem si odnesl pozitivní dojem.

———- 

Na koncertě obdržel tenorista Petr Nekoranec Cenu Jiřího Bělohlávka. Ocenění určené umělcům do třiceti let převzal z rukou Anny Fejérové, choti zesnulého dirigenta. Stal se v pořadí čtvrtým laureátem.  

*******

Foto: Petra Hajská