sobota, 18 červen 2022 17:57

Nešťastník Otello

Autor:

„Martin Glaser jako režisér vyhmátl základní psychologické motivace. Nehledá výstřednosti, nenutí publiku schválnosti.“

„V hlase i v hereckém ztvárnění role by postavě Jaga slušelo mít víc navrch nad ostatními, tedy – stejně jako Otellovi – víc sebevědomí a hlavně víc vášně.“

„V Brně se vypráví jeden reálný příběh ze života, ne osudové drama.“

 

00002

 

Národní divadlo Brno má od pátku na repertoáru další operní inscenaci, za kterou se opět ani trochu nemusí stydět. Verdiho Otella, v Janáčkově divadle hraného po dlouhých třech desetiletích, připravili vizuálně Martin Glaser s Pavlem Borákem a hudebně Jakub Klecker s Robertem Kružíkem, který dirigoval premiéru. Na ní se méně výrazně podíleli pěvci Harold Meers a Dragutin Matić a z tuzemských sólistů nejlepším možným způsobem Jana Šrejma Kačírková, Aleš Briscein a Václava Krejčí Housková.

Brněnský Otello je na působivě monumentální scéně Pavla Boráka klasickým dramatem, uměřeným, nadčasovým a věrohodným. Ředitel divadla Martin Glaser jako režisér vyhmátl základní psychologické motivace. Nehledá výstřednosti, nenutí publiku schválnosti. Vystačí si spolu se scénografem s temnými zdmi pevnosti a se světly, pro proměny – jako balkony nebo schodiště – využívá vysunující se segmenty kulis. Také zlatem kontrastně svítící místnost se sametově rudým lůžkem pro milostnou a pak i pro vražednou scénu Otella a Desdemony vysunuje, pro změnu nápaditě zdola. Výsledkem je vizuálně moderní inscenace, fungující téměř zcela bez rekvizit a podtrhující fakt, že se tu hraje divadlo: o lidech a o životě, příběh, který se může stát a dít kdekoli a kdykoli.

 

00004

 

Shakespearův žárlivý mouřenín Otello může být primitivně živočišný a despotický vojevůdce, i v soukromí tvrdý, prchlivý, násilný a krutý macho. Tak ho přesvědčivě ukazuje letošní liberecká inscenace Verdiho opery. V Brně pojali Otella jinak – víc jako neurotického nešťastníka, trochu až slabocha, než jako vášnivého muže zmítajícího se v extrémech. Evidentně to však vychází i z pěvecké i herecké podstaty jeho představitele, kterým byl v prvním obsazení americký tenorista Harold Meers. Hrou těla nepůsobí jako sebevědomý suverén, jemuž není radno odporovat, a ani hlasově doposud není typickým „otellovským“ tenorem; však jeho dosavadní role do hrdinné polohy nijak nezasahují. V Brně měl prý zpívat Manolia v Řeckých pašijích, ale po přesouvání inscenace kvůli covidu se nakonec s divadlem termínově nepotkal. Jeho pohostinský debut nebyl nyní ani špatný, ani oslnivý. Vypjatý part vyzpíval, včetně výšek, ale bez impozantních výrazových vrcholů a občas na hranici vedoucí už k přepínání.

 

00001

 

Ani Jago, ztělesnění zla, není v této inscenaci démonickým hybatelem, ďáblem, člověkem dusícím se nenávistí a opájejícím se tím, že škodí. Je spíše intrikujícím skřetem. Srbský barytonista Dragutin Matić, který v pátek roli zpíval, je obdařen měkčím hlasem, krásným pro pozitivnější role verdiovského repertoáru, a na scéně působí trochu nevýrazně. Jago potřebuje víc charakterizačních odstínů. V hlase i v hereckém ztvárnění role by postavě slušelo mít víc navrch nad ostatními, tedy – stejně jako Otellovi – víc sebevědomí a hlavně víc vášně.

 

00005

 

Jana Šrejma Kačírková jde z role do role a úkolem ztvárnit Desdemonu se dostává, jak ona i hlas zrají, zase dál. Zahrála a zazpívala velmi přesvědčivě nevinnou mladou ženu, bezelstně milující a o to víc zaskočenou tou nepochopitelnou proměnou svého muže. Do poslední chvíle z ní a z jejího zpěvu vyzařuje čistota. A pokud publikum u této role čeká především na velkou scénu v posledním dějství – píseň o jívě a modlitbu – nebylo v Brně emotivním podáním rozhodně zklamáno.

 

00008

 

Martin Glaser velmi dobře, docela výrazně stranou operních klišé, ztvárnil láskyplné setkání Desdemony a Otella: jako eroticky zabarvenou, i když zcela oblečenou postelovou scénu, smyslnou i něžnou. Na stejném místě se pak odehrává osudové setkání závěrečné, pro všechny, kdo mu přihlížejí – s výjimkou Otella – absurdní a nešťastné. Desdemona, také způsobem nespadajícím jen a jen do divadelních klišé, zemře. Vlastní rukou zemře i Otello. Ostatní aktéři dramatu, kteří vyběhli za prchajícím Jagem, se vracejí. Nechytili ho, a tak už jen zdrceni stojí v pozadí jako svědci neštěstí, ke kterému vůbec nemuselo dojít.

V Brně se tedy na velkém a hlubokém jevišti vypráví jeden reálný příběh ze života, ne osudové drama. Příběh začínající impozantní přístavní scénou bouře a končící ve vygradovaném, ale přesto komorním zachycení manželské roztržky; příběh, který vyvolává soucit i pocity marnosti, který nicméně nemůže podat zásadní návod do života. Protože stejně jako Cassio, původce tragédie bez vlastního vědomí a zavinění (emotivně zazpívaný a zahraný Alešem Brisceinem), může zlu k dosažení jeho cílů posloužit bez vlastní viny kdykoli kdokoli. Poučení? Rozpoznávat falešné rádce. A proti žárlivosti a prchlivosti stavět chladnou hlavu. Ale říkejte to typům, jako je Otello…

 

00006

 

Robert Kružík vedl celé představení v romantickém duchu, hudebně plnokrevně, v ohleduplné dynamice. Připomínal v každém okamžiku, jak nádhernou operu Verdi po dlouhé tvůrčí pauze napsal, když dostal tak skvělé libreto od skladatele a literáta Arriga Boita a mohl opustit půdorys uzavřených čísel. Zúročil tady všechny své zkušenosti – zralého umělce, který z nadhledu sedmdesátníka už opravdu rozumí hudebním i dramatickým prostředkům tvořícím operní divadlo.

 

Foto: Patrik Borecký

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.