pátek, 17 červen 2022 09:22

V náruči Ameriky se skvělým Marcem-Andrém Hamelinem

Autor:

„Orchestr dal vyniknout typickým dvořákovským melodiím na výbornou, nacházela se v nich jemnost a cit, ale také notná dávka hravosti.“

„V sólové hře Hamelin naprosto vynikal, což dal nejvíce znát na dvou přídavcích.“

„Hráči České filharmonie zde předvedli svůj um, především žesťové party byly zahrány naprosto s přehledem, až jsem si místy myslel, že poslouchám big band.“

 

012

 

Dne 15. 6. zazněl v Rudolfinu koncert v náruči amerických vlivů. Od Antonína Dvořáka, který našel v amerických spirituálech a melodiích veliké zalíbení, přes vyloženě jazzem inspirovanou tvorbu George Gershwina a lidskou emočnost Aarona Coplanda se program na závěr přenesl k big bandovému ryzímu jazzu Duka Ellingtona. Sólistou skladby George Gershwina, Koncert pro klavír a orchestr v F dur, byl světoznámý kanadský klavírista Marc-André Hamelin. Česká filharmonie hrála pod taktovkou skvělého Keithe Lockharta, který ve své bohaté kariéře dirigoval například na BBC Proms a téměř každý severoamerický orchestr.

Antonín Dvořák je známý svou lyričností a bohatou melodikou, kombinovanou s typickým českým dramatismem a hravostí. Všechny tyto prvky jsou obsaženy v lidové hudbě amerického lidu, kde se Dvořák po svém příjezdu do USA nechal inspirovat v další tvorbě. V Orchestrální suitě A dur, op. 98 kombinuje všechny předchozí parametry a vychází z toho pozoruhodné dílo. Dalším používaným názvem skladby je „Americká suita“, možná si i díky tomu zažádala o zasazení do programu tohoto koncertu. Česká filharmonie pod vedením Keithe Lockharta předvedla srdečný výkon plný krásných detailů. Každá z pěti částí si držela svou unikátní atmosféru bez zbytečného patosu a svěžím tempem se přesouvala dál. Orchestr dal vyniknout typickým dvořákovským melodiím na výbornou, nacházela se v nich jemnost a cit, ale také notná dávka hravosti. Zejména třetí věta – polonéza – se snad nejveselejším hlavním tématem, které kdy v této formě tance zaznělo, upoutala mou pozornost povedenými změnami nálad mezi jednotlivými plochami. Poslední věta je už typickou Dvořákovou instrumentální „vypalovačkou“. Zde je mísení českého a amerického vlivu nejvíc patrné, zejména díky orchestraci smyčců jako z lidových fidlovaček, ale nyní už s americkými pentatonickými melodiemi.

 

001

 

Marc-André Hamelin je prvotřídní klavírista, který často zabředává do vod méně známé hudby (například Godowsky, Medtner a mnoho dalších autorů 20. století) a zároveň komponuje vlastní tvorbu. Nejznámější je jeho set klavírních etud, vynikající nesmírnou technickou obtížností, kterou Hamelin překonává bez jakýchkoliv problémů. Právě díky tomu jsem přicházel na koncert s velkým očekáváním, které se zvětšiny naplnilo. Pouze mi přišlo, že to byl bohužel jeden z Hamelinových opatrnějších večerů. Když si představím hudbu George Gershwina, očekávám extrovertní explozi New Yorku, se všemi zvuky taxíků a ruchu velkoměsta. Při poslechu autorových vlastních nahrávek se mi dostávají přesně takové pocity. Jsou to interpretace vyřazující energii a určitou hrubost, které jsou už jednou nohou v neuhlazenosti jazzové improvizace. Hamelin naopak zvolil cestu zvukově velice vytříbenou a sofistikovanou, což mi místy přišlo škoda. Zrovna skladby Gershwina vynikají v interpretaci takzvaného parního válce, kde se vše nemilosrdně sune dopředu.

 

008

 

První věta začala skvělým intrem orchestru, jakoby vytrženého z broadwayského muzikálu. V následujícím klavírním nástupu zaznělo v jemné dynamice hlavní téma, které celou skladbou prostupuje a ve třetí větě se navrací v plné slávě. Tato sólová místa hrál Hamelin na výbornou, neboť v nich vynikaly veškeré dynamické nuance. Druhou větu nastartoval Keith Lockhart o něco rychleji, než znám z ostatních nahrávek. Místo velice líného bluesu se z této věty stala až taková procházka po newyorském nábřeží, což rozhodně není na škodu, naopak, svižnější tempo bylo zajímavé a oceňuji ho. Na začátku zaznělo výborné trumpetové sólo, později v průběhu věty se sólisticky předvedl i koncertní mistr. Zde už začal Hamelin přidávat na dynamice a akčním výrazu, který se nesl do věty třetí, což je rychlá část tokátového charakteru. Hamelinova technická zdatnost v celé třetí větě vyzněla na výbornou, oproti opatrnější první větě přidal o mnoho více na intenzitě.

Možná nejpůsobivější byly Hamelinovy dva přídavky. Prvním byl The Poltergeist, což je virtuózní rag od Williama Bolcoma. Jak už název vypovídá, jedná se o hudební zpracování ducha a tento rag byl zahrán naprosto excelentně. Pro mnoho posluchačů se určitě jednalo o neznámého skladatele a jsem rád, že se ho Hamelin rozhodl zahrát. Druhým přídavkem byla první část Obrazů od Clauda Debussyho. Hamelin zde předváděl maximální kontrolu nad dynamikou a výrazem, jednalo se o vskutku nádherné a atmosférické provedení. Jak jsem už předtím zmiňoval, v sólové hře naprosto vynikal, což dal nejvíce znát na těchto dvou přídavcích.

 

006

 

Po přestávce se program opět přesunul blíže k současnosti, konkrétně k Aaronu Coplandovi. Společně s Gershwinem to byl esenciální skladatel americké klasické hudby. Avšak, oproti gershwinovskému bujarému životu velkoměsta, Copland ve svých skladbách naopak odráží život na venkově a krásu americké přírody. Česká filharmonie zahrála dvacetiminutovou suitu z jeho druhé opery The Tender Land. Ve třech částech odráží Copland život za doby Velké hospodářské krize. V každé větě je obsažen silně expresivní výraz a typická coplandovská bezprostřednost, snaha každému přiblížit situaci, o které píše. Jemné disonance, žesťové fanfáry i nostalgické melodie dělají toto dílo skvělým zážitkem, který je ale na první poslech ne vždy úplně uchopitelný. Ve finální části (v opeře se jedná o část Zion’s Walls) přichází, v neustále se opakující grandiózní melodii, až jakási oslava života. Zejména tento moment mě zaujal svojí bezprostřední srdceryvností a úžasným výrazem orchestru. Lockhart se se skladbou popral na výtečnou.

Duke Ellington byla jedna z nejvíce formotvorných osobností jazzové hudby. Svůj talent pro skládání uplatňoval nejen ve tvoření jazzových standardů, které se hrají doteď, ale i v aranžování pro vlastní big band. Nezůstával jen u kratších forem, proložených jazzovými improvizacemi, ale měl ambice komponovat i rozsáhlejší instrumentační eposy. Jedním z nich byl i Harlem, ve kterém popisuje osobnosti a situace z této známé newyorské čtvrti. Tato skladba existuje ve dvou verzích, v jedné pro Ellingtonův big band (pod názvem A Tone Parallel to Harlem) a v druhé pro symfonický orchestr, která byla orchestrována Lutherem Andersonem. Kromě saxofonů je zde vyžadována i rytmická složka složená z bicí sady a sólového kontrabasu. Opravdu výtečným způsobem je zde naaranžován zvuk big bandu. Od běsnící žesťové složky k rozsáhlé baterii bicích nástrojů, celá skladba žije svým zběsilým životem. Nároky na hráče jsou značné, jak ze strany swingového rytmu, tak ze strany mnoha jazzových synkop, zejména v žestích. Hráči České filharmonie zde předvedli svůj um, především předem zmíněné žesťové party byly zahrány naprosto s přehledem, až jsem si místy myslel, že poslouchám big band. Ve druhé části zaznívá ve fortissimu agresivní rumba, vyžadující naprostou orchestrální virtuozitu. Vynikající byly i skokové změny tempa, které byly ke konci skladby asi čtyři v blízké následnosti za sebou a orchestr byl vždy úspěšně pospolu. Před samotným závěrem je i sólo všech bicích nástrojů, opět velice podařené. Skladba končí v grandiózním finále celého orchestru ve fortissimu. Keith Lockhart zaslouženě poděkoval po dohrání mnoha sólistům, kteří v průběhu skladby zazněli, a za bouřlivého potlesku koncert ukončil.

 

003

 

Překvapilo mě, jak tato skladba dobře fungovala. Přeci jenom tyto kombinace jazzu a klasické hudby můžou někdy vyznít poněkud podivně, ale zde jsem cítil spíše symfonické rozšíření původní jazzové složky, více než nějakou násilnou kombinaci. Tím dostala skladba famózní výraz, zachovávala si vkusnou rytmiku převzatou z big bandu, spojenou s barvou celé škály dostupných orchestrálních nástrojů.

K americké hudbě jsem měl vždy blízký vztah, je v ní určitá melancholie a zároveň ryzí oslava života, která promlouvá i k mnoha dalším posluchačům. Extrovertní výraz George Gershwina i střídmost Aarona Coplanda si vždy najde publikum, a když se k tomu přidá aranž Duka Ellingtona, jedná se o unikátní zážitek, s kterým se Keith Lockhart vypořádal na výbornou. Česká filharmonie opět předvedla svoji vysokou kvalitu a v Harlemu i obří dávku živelnosti a rytmické preciznosti.

 

010

 

*******

 

011

 

004

 

005

 

014

 

013

 

Foto: Česká filharmonie

Pavel Duda

Klavírista a skladatel.
 
Vystudoval Janáčkovu konzervatoř v Ostravě v oboru klavír, nyní pokračuje ve studiu na Hudební a taneční fakultě AMU v Praze v oboru skladba. Působí nejen v hudbě klasické (převážně soudobého ducha, vystupoval například na Ostravských dnech nové hudby), ale věnuje se také hudbě jazzové. V tomto směru spolupracoval s big bandem Jazz Dock Orchestra a v současnosti komponuje hudbu do svého jazzového tria. 

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.