„Můj obdiv však rozhodně patří Denysu Pivnickému, který extrémně náročnou roli Dona Juana ‚vydržel‘.“

„Z dalších sólistů nelze pominout výkon sopranistky Tamary Morozové, dle mého soudu dalece převyšující i zmíněnou Korosunovou.“

„Pokud má inscenace slabé místo, je to dle mého názoru režie, která ani zdaleka nevytěžila možnosti fantasknosti a surrealističnosti celého díla. Tím spíše, když je možné ho inscenovat v tak skvěle technologicky vybaveném divadle.“

V neděli 12. června uvedlo Národní divadlo ve Státní opeře pod hlavičkou projektu Musica non grata premiéru dvouaktové opery Erwina Schulhoffa Plameny. V nastudování dirigenta Jiřího Rožně a v režii Calixta Bieita se představili v titulních rolích tenorista Denys Pivnickij, mezzosopranistka Tone Kummervold a sopranistka Victoria Korosunova.

Projekt Musica non grata dlouhodobě usiluje o uvádění děl autorů, jejichž tvorba byla z různých důvodů nežádoucí či zakázaná. Nejinak je tomu v případě Erwina Schulhoffa, jehož život skončil v koncentračním táboře Wülzburg v roce 1942, ačkoliv se před nacisty snažil uprchnout do komunistického Ruska. Jeho jediná opera vznikla na libreto Karla Josefa Beneše v německém překladu Maxe Broda. Ano, Schulhoff ji původně komponoval v němčině, ostatně jako většinu své vokální tvorby. Nikoliv překvapivě, byl Němec. Národní divadlo se však rozhodlo uvést operu s rekonstruovaným českým libretem, které narychlo připravil jeho autor a sám Schulhoff pro brněnskou premiéru opery v roce 1932. V té době byl požadavek opery v češtině dle mého názoru zcela legitimní, dnešní technologie však umožňuje prostřednictvím titulků snadno předat divákovi i text zpívaný v jazycích, kterým nerozumí. To je také důvodem, proč se v podstatě celosvětově už uvádějí opery výhradně v originálech. Zkrátka rytmická, jazyková, ale i barevná charakteristika češtiny a němčiny jsou natolik odlišné, že vytvořit skutečně plnohodnotný překlad, tak aby seděl na vokální linku, a přitom zachovat srozumitelnost by bylo téměř nemožné. Obávám se, že tento krok ND nebyl nejšťastnějším, a kdyby uvedli dílo tak, jak ho autor původně zkomponoval, byl by výsledek daleko zajímavější. Tím spíše, když coby představitele titulních rolí Dona Juana, La Morte a „trojrole“ Ženy – Řeholnice – Donny Anny angažovali v Praze debutující zahraniční pěvce. Pro mne zcela nepochopitelně.

Ano, nemůžeme očekávat, že bude nerodilému mluvčímu perfektně rozumět, obzvlášť v tak náročném jazyce, jako je čeština. Opravdu chce ND po divácích, aby i při české opeře museli sledovat titulkovací zařízení, protože pěvcům, byť zpívají „česky“, nerozumějí? Proč tedy neobsazovat do titulních, a tedy i nejexponovanějších rolí v české opeře české pěvce? Máme jich snad v ND tak málo? Jestli ano, je zřejmě něco špatně. Domnívám se, že angažovat zahraniční sólisty má smysl ve známých titulech, kde naopak tyto osobnosti – pokud jimi skutečně jsou – mohou inscenaci značně umělecky povýšit (ne vždy) a kromě toho i zvýšit návštěvnost, neboť diváci půjdou nikoliv na titul, ale hlavně na onu hvězdu. V tomto případě se však nejednalo ani o jedno.

Samotné dílo je ve své podstatě nedějovou suitou abstraktních a surrealistických obrazů, zachycujících Dona Juana s jeho vnitřními „běsy“ a snad i vzpomínkami či fantaziemi. Scénicky je inscenace pojata vcelku prostě – igelitová krychle černé barvy se postupně protrhává a vznikají tak nové otvory. Osobně jsem si tuto scénu vyložil jako Juanovu duši, do které se derou další a další postavy, které tam způsobují emocionální bouře. Někdy postavy zmizí rychleji, jindy setrvávají téměř po celou dobu, některé se v průběhu promění, jiné jsou stále stejné. Po některých zůstane v „duši“ větší rána, větší otvor, z jiného naopak přichází světlo. Nevím, zda jsem jen popustil uzdu své fantazii, ale i kdyby se nejednalo o záměr, nějaký dojem to vyvolá. Na začátku druhého jednání se ze „stropu“ této krychle spustí pohřební vůz. K němu pak v závěru připoutá La Morte (Smrt) Dona Juana lepicí páskou. Asi jsem čekal něco víc. V podstatě se jedná o velmi zásadní scénický prvek, s kterým se ale nijak nepracuje. Nijak se nepohybuje, neproměňuje (kromě osvětlení). Tajně jsem doufal, že se v závěru auto vznese i s připoutaným Juanem, že se zkrátka stane něco, z čeho divákovi spadne brada. Nestalo.

Bohužel podobných „zbytečných“ rekvizit je v inscenaci spousta. Patrně nejvýrazněji jimi disponují postavy z commedie dellʼarte – Harlekýn, Pulcinella a Pantalone. Přeci jen když se na scéně objeví polonahý pěvec s hlavou a kůží medvěda, očekával bych, že se tato skutečnost nějak vysvětlí. Navíc každá postava commedie dellʼarte už má historicky předurčený svůj oděvní atribut. V tomto případě se v podstatě jednalo jen o „postavy“, kdo je kdo vlastně poznat nešlo. Jako by se v tomto směru neprotnula vůbec scénografická, kostymérská a režisérská idea. Spousta prvků byla užita samoúčelně, mnohdy i proti smyslu samotného původního záměru. Mělo-li být použití zmíněných prvků surrealistické, bylo málo.

Hudebního nastudování se ujal mladý dirigent Jiří Rožeň, který se v opeře objevuje stále častěji. Měl jsem pocit, že orchestr dokázal pro Schulhoffovu hudbu nadchnout. Přeci jen operní orchestr, který hraje z drtivé většiny stále díla klasiků, může být z podobné skladby vyplašený. Pochopitelně, kdybychom měli být důkladní, bylo by možno poukázat na intonační nepřesnosti, občasnou nesouhru či jiné prohřešky. Ale vezmu-li v potaz, že toto rozsáhlé dílo prakticky nikdo v orchestru neznal (předpokládám včetně dirigenta samotného), připadal mi jejich výkon obdivuhodný. Na straně druhé jsem měl však pocit, že se zvuk orchestru po určité chvíli „oposlouchal“, jako by zněl pořád stejně – byť plasticky a vcelku přesvědčivě. Možná byla volená tempa až příliš blízko sobě a nekonaly se dostatečné kontrasty? Možná je Schulhoffova instrumentace pro takto rozsáhlé dílo málo invenční, málo odvážná? Co funguje na ploše několika minut, snadno se oposlouchá ve více než dvouhodinové opeře. Anebo jen není snadné takové dílo vystavět, aby působilo přesvědčivě a stále „bavilo“.

Opera sama bohužel trpí leckterými kompozičními „bolístkami“, naneštěstí Schulhoff zkomponoval mezi jednotlivými scénami velmi rozsáhlé symfonické mezihry – po úseku zpívané plochy přichází takřka stejně dlouhý úsek hudby orchestrální. Ty se však v tomto nastudování nepodařilo nijak „naplnit“. Postavy předchozí scény zpravidla jen přecházejí tajemně po jevišti nebo naznačují cosi jako tanec. Všeobecně jsem měl pocit, že pohybová složka byla značně podceněna – počínaje sólisty samotnými až přes členy baletu. Myslím, že trend, kdy sólista stojí při celé árii na jednom místě a jen zpívá, není správný. S takovým přístupem není nutné inscenovat operu, stačí ji provést koncertně – vyjde to nastejno. Jako nejbizarnější mi asi přišel z tohoto hlediska duet Dona Juana s Markétkou, kdy oba stojí po celou dobu za skrčenou postavou Juanova předka (němá role). Co přesně měla tato postava představovat při tomto duetu, mi zůstalo skryto. K žádné interakci nedošlo, po duetu zase prostě odešla. Jistě, můžeme to opět svést na surrealismus.

Pěvecké obsazení vzbudilo také řadu otázek, tu jazykovou už jsem zmínil. Ta hlasová je pochopitelně velmi subjektivní. Myslím, že se na pěvcích v titulních rolích podepsala i skutečnost, že zpívali v jazyce, který neovládali. Asi nejlépe se s ním vypořádala Tone Kummervold představující La Morte (Smrt), i když i tam byly občas náznaky nejasných větných a slovních důrazů, někdy i mírně zkreslujících význam. Po pěvecké stránce však téměř nebylo co vytknout, výrazově byla velmi přesvědčivá. Můj obdiv však rozhodně patří Denysu Pivnickému, který extrémně náročnou roli Dona Juana „vydržel“. Tato postava v podstatě po celou dobu z jeviště neodejde, navíc se její pěvecký part pohybuje neustále nahoru a dolů, tu a tam si „odskočí“ na vysoké A či B (rozumějte několikrát za sebou prakticky v každé scéně), aby hned vzápětí klesla alespoň o oktávu níže. Jinými slovy – toto je opravdu nevděčné zpívání, velmi únavné a dlouhé. Pivnickij se ho zhostil pěvecky spíše heroicky a pohyboval se víceméně v silnějších dynamikách, jazykově bylo zkrátka poznat, že není Čech. Škoda, že nebyla postava ještě více psychologicky a herecky propracována, přeci jen – i když se v zásadě nejedná o dějovou operu – určitý vývoj naznává. Ten nastal poměrně prudce až v závěrečném duetu s La Morte, který byl ostatně velmi silným momentem i v kontextu celého díla. Představitelka trojrole „Žena – Řeholnice – Donna Anna“ Victoria Korosunova působila poněkud nevýrazně, její hlas a pěvecký výkon nijak nerušil, neurážel, ale v podstatě ani nepatřil k těm, které si snadno a na dlouho zapamatujete. Naneštěstí její výslovnost celkovému dojmu opravdu nepřidala a častokrát jsem měl pochybnosti, zda opravdu zpívá v češtině. Tato skutečnost pak v některých místech působila až komicky. Chtěně?

Z dalších postav nelze pominout výkon sopranistky Tamary Morozové, dle mého soudu dalece převyšující i zmíněnou Korosunovou. Morozová se objevuje na scéně hned v úvodu, coby členka šestihlasého ansámblu Stínů. Kromě pěveckého projevu zde zanechá silný dojem i herecky, v černém koženém kabátu s kloboukem skutečně evokuje členku gestapa – jak příznačné právě v Schulhoffově opeře. Její stěžejní pěvecký part je však postava Markétky. Té se ujala velmi profesionálně, předvedla svou zajímavou temnější barvu hlasu a s technickou jistotou podala i velmi vypjatá místa. Po herecké a vizuální stránce jsem bojoval s nejistotou, zda má být Markétka naivní, anebo přehnaně patetická. V modrých šatičkách s nafouknutými balónky na provázku a lízátkem, které předá Donu Juanovi, bych to tipoval spíše na to první, z hereckého výrazu to však fungovalo spíše jako to druhé, avšak těžko říct, zda zmíněné české libreto onu naivitu vlastně do určité míry neznemožňuje – věty jako „Ó lásko, tu číši podej rtům žíznivým.“ nebo „Blíž ke mně, blíž, Juane, svůj zrak v mé oko vnoř. Ó řekni, co zříš.“ zkrátka do úst naivního děvčátka příliš nesedí, nemají-li působit jako parodie. Pak je tedy otázkou, proč byla takto kostýmově pojata nebo proč nebyla naopak ona parodie ještě něčím umocněna.

Z dalších postav rozhodně zaujal představitel Komtura Jan Hnyk, i když jeho výstup v podstatě sestává z pouhých několika frází. Z členů skupiny commedie dellʼarte rozhodně Harlekýn Michala Marholda, který působil ve své podstatě komicky a naivně, což charakteru postavy opravdu sedělo. I Pulcinella – tedy spíše Pulcinell – pojatý jako transvestita v podání Víta Šantory a Pantalone Jaroslava Patočky v těchto stručných rolích podali velmi dobré výkony. Charaktery postav, odhlédnu-li od jejich vizuálního pojetí, vystihli všichni velmi přesvědčivě a v souladu s původní ideou.

Již zmíněný ansámbl Stínů – šest ženských hlasů – prostupuje v podstatě celou operou. Všechny oblečené v černých barvách, kostýmně každá mírně odlišně. Po hlasové stránce dokázaly vytvořit velmi kompaktní zvuk, občas bylo cítit mírnou intonační nejistotu – přeci jen Schulhoffovo melodické vedení není vždy zcela přirozené.

Pokud má inscenace slabé místo, je to dle mého názoru režie, která ani zdaleka nevytěžila možnosti fantasknosti a surrealističnosti celého díla. Tím spíše, když je možné ho inscenovat v tak skvěle technologicky vybaveném divadle. Opravdu nelze vymyslet nic více než kouř na jevišti? Chybí divadelní představivost, vytvoření vizuálních iluzí, obrazů, které působí děsivě do chvíle, než poznáme, co skutečně představují, hra se stíny a světlem, s barevností a temnotou, s kontrasty. To vše bych býval toužil v inscenaci zažít. Proč by se diváci neměli občas trochu bát anebo naopak nevěřit svým očím? V tomto bodu si myslím, že potenciál hudby, ve které je tolik orchestrálních meziher, které by nápaditý režisér dozajista dokázal využít ve svůj prospěch a vybudovat třeba vlastní „druhoplánový“ příběh třeba v duchu Dalího obrazů, zůstal nevyužit. Ani pohybová stránka věci nebyla příliš propracovaná. Proč všechny „vraždy“ probíhají zcela stejným způsobem? Vrah zaklekne na svou oběť a zabije ji. Tanečníci předváděli choreografie na úrovni tanečního oddělení ZUŠ (možná i nižší), přitom Schulhoffova hudba by umožnila vytvořit tolik dozajista zajímavých tanečně výrazových kreací, kdyby byly svěřeny šikovnému a nápaditému choreografovi. Takto bych vlastně mohl asi pokračovat i v dalších oblastech: světla, kostýmy… Chyběl nápad, něco navíc, něco kreativního. Diváci se chodí do divadla dívat. Tady příliš nebylo na co.

Nastudování podobného díla je rozhodně počinem hodným pozornosti. Za inscenací je dozajista neskutečné množství práce všech zúčastněných, nepochybně i rozpočet byl enormní. A tak stojí za zamyšlení, jestli to vše bylo vynaloženo skutečně účelně a smysluplně. Zkrátka jestli se podobné projekty realizují opravdu s upřímným úmyslem daná díla oživit, anebo jen proto, aby se vyčerpaly peníze z grantů a angažovali spřátelení umělci (diskutabilních kvalit). Nějak nevím. Nezodpovězených otázek zůstává příliš mnoho. A nejen těch, které nastolila sama filozofická opera.

Foto: Serghei Gherciu