pondělí, 13 červen 2022 16:18

Ten lásky sen – operní večer na 64. ročníku Národního festivalu Smetanova Litomyšl

Autor:

„Co bylo na první pohled silně pozitivním jevem večera, byla vysoká míra návštěvnosti, pořadatelé museli přidávat improvizované řady až těsně pod pódium, aby uspokojili velký zájem publika.“

„Představili se tenoristé Peter Berger a Jaroslav Březina, barytonista Adam Plachetka, basista Jiří Sulženko a sopranistky Alžběta Poláčková, Markéta Klaudová a Eliška Weissová.“

„Takže celkové resumé – dobrá věc se podařila, věrná láska zvítězila! V obdobně koncipovaných koncertech by bylo moc dobré pokračovat!“

 

00025

 

Koncert 64. ročníku festivalu Smetanova Litomyšl nabídl v sobotu večer program sestavený z operního díla Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka.  V interpretaci sólistů a Orchestru Národního divadla a jeho šéfdirigenta Jaroslava Kyzlinka se konal pod poetickým názvem Ten lásky sen, coby ústředním motivem árie Mařenky ze Smetanovy světově proslulé Prodané nevěsty. Různá podobenství lásky se stala leitmotivem dramaturgie prvního z operních koncertů, které letos nahrazují obvyklá festivalová operní představení.

Co bylo na první pohled v dnešní době silně pozitivním jevem večera, byla vysoká míra návštěvnosti, pořadatelé museli přidávat improvizované řady až těsně pod pódium, aby uspokojili velký zájem publika. To je cenné konstatování, jestliže se stále v tisku opakuje, jak umění první doplácí po nešťastné covidové době na obecné zdražování mnoha položek, takže lidé ve výsledku šetří na kultuře. V Litomyšli to určitě na tomto koncertu patrné nebylo a to je radostné, pokud vezmeme do úvahy, že koncert čerpal z národní operní klasiky, která se – oproti nedávné minulosti – hraje v českých divadlech velmi málo.

 

00026

 

Blížící se dvousté výročí Bedřicha Smetany, jemuž by měl být festival v první řadě vždy zasvěcen, akcentuje připomenutí částí z jeho děl, když letos výjimečně nelze předvádět operní produkce z Prahy, Brna, Ostravy, jak jsme si za léta navykli.

Na koncertě vystoupili soudobí významní pěvci Opery Národního divadla v Praze, zpívající pod taktovkou šéfdirigenta Jaroslava Kyzlinka. Představili se tenoristé Peter Berger a Jaroslav Březina, barytonista Adam Plachetka, basista Jiří Sulženko a sopranistky Alžběta Poláčková, Markéta Klaudová a Eliška Weissová.

 

00021

 

Hodnotit daný večer mohu z vícera hledisek. Jedno by bylo srovnání tradice Národního divadla s minulostí a úrovní předchozích generací. Smetanu a Dvořáka jsem vnímal od dětství nesčetněkrát, partitury znám zpaměti (proto jsem se podivil jednomu číslu pěvce, čtoucímu part z ošuntělého klavírního výtahu), všechny scény koncertu jsem viděl a slyšel s nepřebernou řadou zajímavých interpretů. Anebo mohu zvolit schůdnější verzi, kdy leitmotivem bude více radost z koncertu jako takového, v soudobé, zřejmě maximálně dosažitelné úrovni v dnešní operní Praze. Volím druhou možnou verzi, po dlouhé době problémů s hudebními akcemi je to varianta adekvátnější. Samozřejmě – pokud volíme koncertně koncipované výseče z oper, vždy je riziko, že určitá scéna vyjde dobře i bez divadelního kontextu, jinde jsem zase byl trochu v rozpacích. Asi bych volil scény a duety hudebně ukončené, ne ty, kde hudební proud musí dirigent spíše uměle utnout.

 

00013

 

Z tohoto úhlu pohledu se v první polovině večera jevily dva body, které velmi zaujaly, které i snesou pomyslná zmíněná porovnávání. Ty však nechám cíleně a vědomě stranou. Byla to velmi působivá scéna Kmeta se sborem ze druhého dějství Smetanových Braniborů v Čechách v Lento sostenuto, která dokázala překvapit dramatickou účinností. Ukázala sílu prvotiny Bedřicha Smetany, zvolená scéna má úžasnou sílu výrazu. Sugestivita výrazu výborného Sboru opery Národního divadla (sbormistr Pavel Vaněk), spolu s homogenitou zvuku a pěveckou úrovní všech hlasových skupin sboru byla imponující. Jiří Sulženko jako Kmet podal velmi dobrý výkon, škoda jen, že působivému textu Karla Sabiny nebylo více rozumět, je to text velmi vydařený a vlastně i pro dnešní dobu úžasně aktuální! Pro mne to byl první vrchol večera, publikum to patrně vycítilo obdobně, soudě dle spontánnosti přijetí této působivé scény. Druhým vrcholem první části byl svrchovaný projev Petera Bergera v árii Prince z Rusalky Antonína Dvořáka. Peter Berger mne zaujal před dvěma roky v roli Dalibora, promyšleným a muzikálním frázováním, plynulostí kantilény a suverénními, plně znějícími výškami. Ač Slovák, jeho čeština je všude plně srozumitelná, což nemohu ve večeru moc často říci, promítat texty bylo docela potřebné – ne pro mne – znám tyto opery až bláznovsky zpaměti, text bych mohl napovídat, kdyby to bylo třeba – ale pro publikum je sdělnost slov velice důležitá a jen tóny ji nenahradí.

 

00017

 

Ouvertura k Prodané nevěstě byla zahrána Orchestrem Opery Národního divadla solidně, pan dirigent Kyzlink dbal na dynamickou kázeň ve smyčcích, aby mu vyšla náležitě forte a vrchol skladby, vše běželo ve svižném tempu, jen spontaneitu provedení znám namnoze přesvědčivější. Jen konstatuji, že chyba je zřejmě více na mé straně, neměl jsem danou ouverturu poslouchat v minulosti v tolika výborných provedeních a byl bych dnes zřejmě nadšen… Gesta pana dirigenta Kyzlinka jsou přesná, avíza naprosto zřetelná, ba i ryze esteticky vzato je jeho dirigentský projev líbivý, mohu i říci adjektivum – efektní. Polonéza z Dvořákovy Rusalky se vyznačovala pevnou koncepcí dirigenta a výbornou souhrou, žestě odvedly velmi dobrý výkon. V tomto případě byla přesvědčivost vyznění výše než u zmíněné ouvertury. Dlužno dodat, že rovněž tak známý duet Jeníka a Mařenky „Věrné milování“ zazněl v podání Petera Bergera a Alžběty Poláčkové velmi kultivovaně, s dlouhodechým frázováním, jemně a na vysokých béčkách v závěru duetu naprosto suverénně. Podání vyšlo velice přirozeně, což na koncertu vůbec není tak snadné jako na jevišti.

Ve druhé části koncertu zaujal duet Bohuše a Julie z Jakobína Antonína Dvořáka. Jedno z nejpůsobivějších čísel a dvojzpěvů v celé české operní tvorbě přednesli se zaujetím barytonista Adam Plachetka a sopranistka Eliška Weissová. Zvolili spolu s dirigentem interpretační tradici, nepsanou v partituře, kdy se Bohuš přidává v refrénu „Jen ve zpěvu jsme našli sladkou úlevu“ k Julii a vytvoří tím přesvědčivé vyústění scény. Pokládám tuto verzi za lepší, než když Bohuš a Julie zapějí své party ryze sólově. Adam Plachetka zde zaujal frázováním, kantabilitou projevu a nádherně rezonančně nasyceným vokálem „ů“ na vrcholu refrénu (ve slově „úlevu“ na vysokém F). Bravo! Co takhle zkusit toto ideálně koncentrované „ů“ převést do vokálu „a“ na obávaném vrcholu árie Voka (Ges) z Čertovy stěny? Při vysokém F Bohuše bych zvolal hlasitě „bravissimo, tohle je ono, tohle je recept i na výšky vrcholného Verdiho v barytonovém oboru!“ Čili v oborovém směru, ke kterému náš významný, stále mladý pěvec nyní směřuje, po tolik veleúspěšné basové ouvertuře v partiích Mozarta, polohově ale jiných než u barytonů Smetany a Verdiho, které si sám Adam Plachetka zvolil za svoji další průbojnou metu v oborovém vývoji.

 

00010

 

V prezentaci tří sopranistek večera se dobře představila Markéta Klaudová v postavě Katušky z Čertovy stěny a v Ukolébavkách z Hubičky. Nepředstavují sice laťku obtížnosti, osobně bych raději volil árii Vendulky „Jak zapomenout na ten krásný čas“, ale potřebují neokázalý, milý a přirozený projev, což sopranistka bezesporu výborně ve výrazu zpěvu i v mimice dobře vystihla.

Výborně vyzněl Plachetkovi středopolohový, leč velmi efektní Přemysl ve skvostné árii „Ó vy lípy," kterou pozoruhodně vystavěl, prožil a dynamicky krásně vyzdvihl fortovou část – „právem zasvěceny národu jste mému, o buďte jeho obrazem, sil, ctností, krásy pravzorem…“ Plachetka má krásně otevřený, barevný a plný vokál „í“, na němž technicky daná árie hodně leží.

 

00022

 

Dvořákova Jakobína miluji, byla to kdysi – v mých dvanácti letech – první opera, která mne po symfonické hudbě jako první a rozhodující vtáhla magicky do hájemství světa opery. Mnohdy se divím, proč zrovna Jakobín, nejmuzikantštější česká opera, dle Němce Kurta Honolky, nezdomácněl mnohem více ve světě… Výseč hraběte Viléma s učitelem Bendou, tímto geniálním Dvořákovým pomníkem kantorům doby Raise, byla vydařená, působila vzácně uceleně. Jaroslav Březina zde nalezl svoji „parketu“ ve výrazu postavy znamenitě. Jiří Sulženko podal roli Viléma a jeho árii o úsměvu děcka a chvílích blažených nejlepší, nejcelistvější výkon ze všech svých výstupů ve večeru. Věřil jsem mu, vnitřně scénu prožil a bylo to cítit z krásně instrumentálně vedených frází. Byl zde plně srozumitelný, což u Braniborů na začátku večera, škoda, nebylo. Jeho hlas má svoji přednost v pevné vyšší poloze, to ukázal i ve Vodníkovi v Rusalce v části se sborem „Na vodách bílý leknín sní, smutným ti druhem bude, pro tvoje kouzlo svatební, nekvetou rudé růže…“. Tohle háklivé vysoké Fis na vrcholu bývá pro skutečné basisty oříškem (krom legendárního Hakena či Bermana), pan Sulženko má právě v této obávané polohové oblasti Vodníka své nejlepší tóny. Hlubší poloha tak nosná není, občas za orchestrem zaniká a tím se logicky zmenšuje i srozumitelnost slova, u basisty neobvyklá. Pokud se nemýlím, viděl jsem právě na Smetanově Litomyšli – před pár lety – pana Sulženka jako barona Scarpiu v Tosce. Poloha role mu moc dobře ležela, to si dodnes vybavuji. Je opravdu bas profondo i serioso jeho pravá oborová „parketa“? O oborovém využití ovšem rozhodují u pěvců šéfové a hudební ředitelé operních scén.

 

00011

 

Ve výběru z Prodané nevěsty zazářila árie Jeníka v krásném podání tenoristy Petera Bergera. Je to polohově velmi obtížná árie, mýlil by se, kdo by ji sebeméně podcenil! Zazněla s nadhledem, plynule, ale i s přirozeným výrazem. Bravo. Rovněž Alžběta Poláčková zaujala v chronicky známé árii Mařenky, jejíž vstupní slova nesla název celého velkého koncertu. Vyzněla pěkně v tahu frází, pro mne sympatickou menší neutralizací vokálů než u Rusalky, zároveň přesvědčivější také ve srozumitelnosti textu.

 

00006

 

Původně jsem plánoval v tento den Libuši v Nepomuku, obě akce se krásně střetly, takže Libušino proroctví zaznělo paralelně, zhruba ve stejný čas, v Nepomuku i v Litomyšli pod příjemně naladěnou oblohou…. V Litomyšli přednesla Libušino proroctví Eliška Weissová. Ejhle, objevujeme další z dnes vpravdě mála představitelek této skvostné Smetanovy role, svěřované obvykle dramatickým sopránům. Píši slůvko obvykle, neb třeba Karel Berman byl hluboce přesvědčen, že Libuše má být nosný lyrický soprán, naopak Krasava dramatický. Ostatně jeho představy naplnila nádherně Gabriela Beňačková blahé paměti.

Eliška Weissová se dostávala k dramatickému sopránu přes obor mezzosopránový, což má svoji logiku. Tónově jako Libuše zaujala, její hlas je dostatečně prostorově nosný a průbojný ve vyšší poloze, vysoké há na závěru („on pekla hrůzy slavně, slaaavně překoná…“) vyznělo s jistotou, jako by se na něj pěvkyně doslova těšila, což mi bylo velice příjemné. Kdyby zlepšila artikulaci a výslovnost, textu nebylo rozumět prakticky vůbec, byla by novým, výborným objevem pro tuto znamenitou roli. Text je v proroctví moc důležitý, asi se měl promítat. Vedle mne sedící posluchači, kteří prý jezdí do Litomyšle již od roku 1980, si mně postěžovali, že z textu nic nezachytili, vzpomněli, jak byli v Litomyšli svědky výkonu Evy Urbanové před třiceti lety. Té prý rozuměli dobře. Takže zbývá se ještě soustředit na tuto složku, dnes obecněji opomíjenou, nejen u sopranistek, ale již i u basistů, což opravdu v minulosti v praxi divadel nepamatuji. Texty českých klasiků znám důvěrně, osobně by mi to vůbec nemuselo vadit. Ale jde přece o publikum, kdy mnozí posluchači slyší dané scény poprvé (možná i naposledy v životě), a u nich dopad slova opravdu není tak zanedbatelný.

 

00024

 

Na velmi hezké, milé a neformálně vedené ouvertuře před koncertem zdůrazňoval pan dirigent Kyzlink délku koncertu, prý bude značná. Ale poukazoval několikrát na Wagnerova Parsifala, že je prý delší… Musím k tomuto porovnání jen konstatovat, že jsem byl před dvěma měsíci v Linci právě na Wagnerově Parsifalovi. Když po pěti hodinách končil, přál jsem si, aby začínal… Délka mi sebeméně nevadila, naopak! Podobně se musím vyslovit i o tomto koncertu. Byl opravdu kratší než opera Parsifal, ale po doznění se mne zmocnil podobný pocit. Proč to zmiňuji? Je to u mne vždy neklamná známka toho, že jsem byl večerem zaujat, vtáhl mne do svých tenat svojí koncepcí i provedením. A pokud někde mám drobné otazníčky, pak jsou to více impulzy, které by snad, možná, mohla recenze obsahovat. Byl jsem navíc – coby Smetanovec – nadšen obrovskou návštěvností večera. To dnes vůbec není samozřejmost ani na slavném festivalu v Litomyšli! Přece jen, koncert suploval operu, která by za normálnějších časů byla zřejmě na programu. Nicméně, tento koncert ukázal, že by nebylo marné v jeho intencích i per futurum pokračovat. Jednak sympatickou přesvědčivostí celku, ale i zmíněnou silnou návštěvností, jakou jsem již déle nezaznamenal. Naposledy na onom zmiňovaném Parsifalovi v Linci, leč tam nemuseli přidávat uměle řady navíc… Takže celkové resumé – dobrá věc se podařila, věrná láska zvítězila! V obdobně koncipovaných koncertech by bylo moc dobré pokračovat!

 

00020

 

Foto: František Renza 

Jiří Fuchs

Sbormistr, vysokoškolský pedagog a hudební publicista. Je autorem článků a recenzí pro regionální tisk, Cantus, hudební časopisy a hudební portály, zejména recenzí týkajících se sborových festivalů, koncertů, operních představení a CD.

Doc. Mgr. Jiří Fuchs je absolventem Hudební fakulty AMU v Praze v oborech zpěv a dirigování sboru. V letech 1971 - 73 hostoval jako student vícekrát na scéně Národního divadla (Figarova svatba a Prodaná nevěsta). Od roku 1972 do roku 1982 byl sólistou opery v Plzni. Současně začal od roku 1977 pracovat na Pedagogické fakultě v Plzni, kde vedl Akademický ženský sbor a úzce spolupracoval s plzeňským dirigentem Antonínem Devátým a na jeho doporučení se sbormistrem Josefem Veselkou. Od roku 1982 působil na Pedagogické fakultě v Českých Budějovicích. Založil a vedl tam úspěšně Jihočeský vysokoškolský sbor, se kterým dosáhl mnoha mezinárodních úspěchů - předních umístění v řadě prestižních soutěží Evropy. Provedl řadu novinek ze soudobé sborové hudby. V rozhlase natočil se sborem na 60 studiových snímků. V roce 1993 se habilitoval v oboru dirigování sboru. Je členem národních i mezinárodních porot soutěží v oblasti sborového zpěvu. V oboru sborového řízení byl na krátkodobých zahraničních stážích, přednášel na několika mezinárodních sympóziích o problematice sborové hlasové výchovy. Věnoval se též práci kulturně organizační, byl předsedou Jihočeské oblasti Unie českých pěveckých sborů, organizoval sborové festivaly a koncerty sborů. Za svou rozsáhlou hudební činnost byl oceněn Cenou Františka Chodury (1993) a Cenou Bedřicha Smetany (2013).

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.