pondělí, 06 červen 2022 10:29

Baborák se Západočeským symfonickým orchestrem vsadil na atraktivní díla Schuberta, Liszta a Mahlera

Autor:

„Zvolit si pro vstupní část koncertu Schubertovu Osmou symfonii h moll je jistě skvělý dramaturgický tah. Jedná se o dílo mimořádné v celém symfonickém světě po Beethovenovi.“

„Klavírista Miroslav Sekera disponuje bravurní klavírní technikou, naprostým nadhledem nad technickou nesnadností obtížného partu.“

„Bravo Radku Baborákovi a celému Západočeskému symfonickému orchestru za vydařenou sezónu.“

 

113

 

V pátek 3. června zažil sál Casina v Mariánských Lázních krásný koncert Západočeského symfonického orchestru s jeho šéfem Radkem Baborákem. Atraktivní program zahrnoval díla epochy romantismu – Franze Schuberta, Franze Liszta a Gustava Mahlera. Nedokončená 8. symfonie h moll Schubertova je zajisté jednou z nejpopulárnějších symfonií světové literatury. Pro Lisztův virtuózní První klavírní koncert Es dur pozval Radek Baborák znamenitého sólistu, klavíristu Miroslava Sekeru, kterého zdobí krom mnoha jiných cen také první cena z Chopinovy soutěže v Mariánských Lázních. Večer vhodně doplnila kompozice Totenfeier od Gustava Mahlera. Koncert de facto zakončil první sezónu v historii ZSO, kdy šéfovské žezlo převzal v Mariánských Lázních vynikající světový hornista a výborný dirigent Radek Baborák. Je tedy možnost se spolu s reflexí koncertu poohlédnout za končícím prvním rokem působení nového šéfa orchestru.

Zvolit si pro vstupní část koncertu Osmou symfonii h moll zvanou „Nedokončená“ je jistě skvělý dramaturgický tah. Jedná se o dílo mimořádné v celém symfonickém světě po Beethovenovi. Není ale Schubertovým dílem posledním, vznikla šest let před skladatelovým skonem, v roce 1822. Byla nalezena mnohem později, jako symfonický fragment, de facto dvouvětá symfonie, hudebně neobyčejně bezprostřední, třetí větu Schubert načrtnul jen v náznaku. Dva lyrické kusy, nazvané Nedokončenou symfonií, získávají zřejmě posluchače svou tvůrčí prostotou, okouzlující melodikou, tolik pro Schuberta typickou. Schubert byl vyslovený melodik, jemuž melodie vzniká jako nekonečný proud s možností mnoha proměn a s typickým stupňováním. Jak pojal tento hudební klenot šéfdirigent Radek Baborák? Velmi stylově, ve vypracovaných proporcích zvuku a jemně hrajících smyčcových skupinách.

Ihned od krátké introdukce první části v Allegru moderatu a zejména kantabilně, v plastických frázích zahraném druhém tématu první věty, v jejíž líbivé melodice je zjevně skryta rezonance ländlerová. Druhá část – Andante, con moto – s vedoucím tématem, se kterým krásně kontrastuje nosné druhé téma v tříosminovém taktu, kde dirigent skvěle vyzdvihl melancholickou atmosféru hudby, v typickém zklidnění dynamickém i tempickém skladba končí. Provedení, způsob frázování a členění frází udělalo během sledovaných zkoušek obrovskou progresi, která se na koncertě projevila v lehkosti tvoření a přirozeném výrazu stylu hudby raného romantismu, tonoucí svými základy ještě v klasicismu. Zkoušky orchestru se musely z technických důvodů odehrávat v akusticky málo inspirativním prostředí městského divadla, jinak půvabném, kde běžně v nedávné minulosti hostovaly české operní soubory. Suchá akustika umí mnohé odhalit v souhře, jako bych to dobře neznal z vlastní praxe, v nedotažených a nepřesných koncích frází, v přesnosti intonace. Když se přešlo na odpolední zkoušce v den koncertu konečně do tradičního sálu Casina, stal se zvukově až malý zázrak. Zvuk byl náhle krásně kompaktní, jemný ve smyčcích, fráze měly potřebnou plasticitu. Špatná akustika místa nouzového zkoušení v divadle se vlastně nechtě stala motivací pro vyšší požadavky, což se v sále Casina projevilo až překvapivě pozitivně!

 

112

 

Lisztův První Klavírní koncert Es dur můžeme označit v poměru mezi uplatněním sólového nástroje a orchestru za typicky brilantní kompozici. Z poznání výrazu děl Beethovena i Berlioze vzniká u Liszta snaha tlumočit hudebními prostředky básnické myšlenky, proto začal tvořit novou formu symfonické básně. K tomu připočtěme Lisztovo fantastické klavírní umění! Monotematismus si vzal Liszt do svých koncepcí kompozičních, spolu s vzácným smyslem pro syntézu, kterou ovlivnil celé hudební století. Hned vstup v Allegru maestosu, které se stává základnou celé kompozice, začíná robustně, masivně, po expozici kombinuje sólový nástroj často jediný nástroj průvodní. Moc se mi líbil vstup orchestru v Allegru maestosu – na rozdíl od jemněji stylově cítěného Schuberta plný, robustní, plnokrevný, až dravý v síle výrazu fortové dynamiky.

Klavírista Miroslav Sekera disponuje bravurní klavírní technikou, naprostým nadhledem nad technickou nesnadností obtížného partu. Pro mne osobně nejvíce imponující byla dynamicky zjemnělá místa partu hraná s ohromným, ale zároveň naprosto uměřeným emocionálním prožitkem. Virtuózně Lisztem koncipovaný part působil v Sekerově podání jako nekomplikovaný v míře jeho technické lehkosti a měkkosti úhozu. Stará moudrost, že co děláme lehce, činíme obvykle i technicky správně, se znovu projevila v míře až záviděníhodné. To se mohlo až exhibičně projevit v Allegrettu vivace. V tektonice vyzněla dirigentovi pozoruhodně přesvědčivě část třetí – Allegro marciale animato. Navazuje na předcházející hudbu, vychází ze základního tématu. Dirigent vystavěl pochodovou charakteristiku do obdivuhodné majestátnosti, žesťová skupina se blýskla plným, lesklým fortissimem. Výborně vystavěná coda korunovala výrazovou přesvědčivost provedení bravurně pojatého koncertu.

Klavírista Miroslav Sekera sklidil oprávněné ovace a celou řadu výkřiků bravo od nadšených jedinců. Publikum si vynutilo přídavek, jímž se stala Lisztova nápaditá parafráze na melodie Verdiho opery Rigoletto, kde využívá především hry s vemlouvavou melodikou duetu Vévody z Mantovy s Gildou ve druhém dějství opery. Virtuozita provedení byla ohromná a opět musím podtrhnout lehkost a nadhled interpretace, až bych málem podlehl klamu, že si to přece mohu jít také zahrát, když to klavírista provádí s takovou noblesní nonšalancí, jakoby zdánlivě „snadné“ skladby v pocitu posluchače… Krásný klavírní výkon, mohu jen rád zvolat BRAVO!

 

111

 

Lisztův klavírní koncert zřejmě vytvořil přirozený vrchol večera, publikum reagovalo s obrovským entuziasmem, s nadšením, okamžitě po doznění.

Po přestávce ale dramaturgie koncertu zamýšlela jako vrchol dílo významného Rakušana Gustava MahleraTotenfeier (Tryzna). Jde o de facto první větu slavné Mahlerovy Druhé symfonie c moll. Skladatel ji původně označil jako symfonickou báseň. Mahler učaroval řadě českých dirigentů – jmenuji Karla Ančerla, Rafaela Kubelíka a nejvíce Václava Neumanna, který natočil s Českou filharmonií všechny Mahlerovy symfonie a získal za tři z nich (mimochodem i za jmenovanou Druhou c moll) řadu uznání, ke světovosti mu pomohlo zejména ocenění nahrávek zlatou medailí Mahlerovy společnosti ve Vídni. Také Radka Baboráka Mahler zjevně magicky přitahuje a zvolil si pro koncert časově koncízní část Druhé symfonie, uváděnou často samostatně jako symfonický poem – na závěr svého prvního šéfovského působení u ZSO.

Gustav Mahler je obrovský umělecký zjev, stal se stejně tak patronem radikálů jako konzervativců, na prvním pólu Schönberg, na druhém náš Foerster. Mahlerovo dílo je poslední velkou výspou romantismu, symfonie dovršují linii romantického symfonismu, nasazenou již zralým Beethovenem a jeho učitelem kompozice – Antonem Brucknerem. Dovršitelem je Mahler proto, že překonal romantický dualismus absolutní a programní hudby, ostřeji vyhrocený za doby Liszta, Brahmse, Wagnera. Mahler vše povyšuje na syntézu všeho, co bylo romantismem v jeho vývoji vytvořeno. Mahler hraje i pro 20. století stále svou typickou roli, když konzervativní křídlo v jeho duchu představuje jako symfonik takový velikán jako Dmitrij Šostakovič. Tuším, že vše výše popsané směřovalo k tomuto dramaturgickému činu. Láká rozpornost mezi melancholií a bezstarostností, ironií až groteskou, mezi harmonií typicky romantickou a naopak velmi ostře disonantní, opouštějící svět romantismu 19. století. To vše je pro dirigenta obrovským interpretačním oříškem. Rovněž této skladbě zřejmě prospělo zkoušení v málo akustickém prostředí, jak jsem výše popsal. Dynamický rozsah provedení byl v prostoru Casina náhle patřičně široký, apoteóza vrcholu v žestích vyšla velmi dobře. Od počátečního tremola vysoko položených smyčců až po opakující se téma pochodu neseného krásně homogenně hrajícími violoncelly a kontrabasy. Je to vlastně přeneseně vzato celá hudba 19. století, kterou zde pohřbíváme… Radek Baborák si byl moc dobře vědom skutečnosti, že obtížná technická stránka skladby je jen nutný základ, ale cílem je výraz, ponoření se do utkvělé myšlenky rekviem za ztracené iluze. Orchestru to na závěr generální zkoušky dokázal artikulovat pevně a přesvědčivě. Ale hlavně – večer nastala proměna a výraz opravdu z orchestru proudil v nesrovnatelné míře expanze k posluchačům, oproti zkouškám. Kdo by Radka Baboráka podezíral, že je čistý praktik s mnoha zkušenostmi, že se spokojí s technickou platformou, jíž na zkouškách dosáhne, mýlil by se. Jeho interpretační stránka ozrcadlovala ve výrazu vše z duchovní sféry, proč byla skladatelem vytvořena.

 

114

 

Co se publika týče, reagovalo spontánně na Liszta, což je i pochopitelné, přece jen jde o hudbu přímočarou, líbivou, s bravurní a imponující virtuozitou. Mahler je oproti prvé části složitější, předkládá řadu zmíněných rozporů, proto se je snažím výše i pojmenovat. U publika jsem cítil – oproti přijetí Liszta – trochu zdrženlivosti. Nicméně koncert potvrdil trend, který byl zahájen v září loňského roku Smetanovým Vyšehradem, aby ve finále sezóny zazněl velkolepý Mahler s velkým orchestrálním obsazením. ZSO disponuje jen sedmatřiceti interními členy orchestru, navíc většinou s poměrnými úvazky, čili obsazení nejen Mahlera žádá řadu hostujících hráčů na smlouvy o dílo. Pokud se podaří angažovat pohostinsky výborné hráče dechových nástrojů u první flétny, hoboje, klarinetu, fagotu, lesního rohu, žesťů, zajisté technická kvalita stoupá velmi rychle. Totéž u skupin smyčcových nástrojů, houslovou skupinu tentokrát vedla osvědčená Olga Šroubková, skupina hrála neobyčejně kompaktně, pozoruhodně plasticky ve frázování. Vícekrát ve večeru na sebe nejen v Mahlerovi upozornili flétnista Martin Klimánek, klarinetista Petr Michalec, hobojista Michal Pavlíček, hornista Michal Mikulenka, velmi pěkně si vedli hráči na žesťové nástroje! Zaujala mne skupina violoncell kultivací zvuku, jednotou hry a frázováním. Vedl ji violoncellista Petr Špaček. Bývá uznávaným psychologickým jevem, že velmi kvalitní hráč na nástroj ovlivňuje druhé, přitahuje je úrovní k sobě, a tím i nastává technický vzestup orchestru. Byť na oné straně druhé, méně pozitivní, jde o práci více nárazovou, v krátkých zkouškových periodách. Když to řeknu přeneseně, Karel Ančerl kdysi pedagogicky vyzdvihnul Českou filharmonii každodenní soustavnou až mravenčí prací, která za vícero let slavila úspěch ve světě. Tím chci naznačit, že dnešní svět zřejmě nic podobného nezná a sází na jiné, více nárazové cesty. Přes daný fakt je ale nutno konstatovat, že progrese v dané sezóně mezi Vyšehradem a Mahlerovou kompozicí v závěru sezóny je rozhodně citelná. Radek Baborák má i dobrý „čich“ na výborné sólisty, které během sezóny představil. Za povedený tah mohu označit vokálně instrumentální formy, zejména Dvořákovo Stabat Mater, provedené hned třikrát za sebou v různých městech západních Čech.

Koncepce nové sezóny je již vytištěna, přinese mnoho zajímavého. Takže bravo Radku Baborákovi a celému Západočeskému symfonickému orchestru za vydařenou sezónu. Nechť ta druhá, která bude následovat, je ještě výraznější. Král je mrtev, ať žije král!

 

115

 

Foto: Jiří Pužej

Jiří Fuchs

Sbormistr, vysokoškolský pedagog a hudební publicista. Je autorem článků a recenzí pro regionální tisk, Cantus, hudební časopisy a hudební portály, zejména recenzí týkajících se sborových festivalů, koncertů, operních představení a CD.

Doc. Mgr. Jiří Fuchs je absolventem Hudební fakulty AMU v Praze v oborech zpěv a dirigování sboru. V letech 1971 - 73 hostoval jako student vícekrát na scéně Národního divadla (Figarova svatba a Prodaná nevěsta). Od roku 1972 do roku 1982 byl sólistou opery v Plzni. Současně začal od roku 1977 pracovat na Pedagogické fakultě v Plzni, kde vedl Akademický ženský sbor a úzce spolupracoval s plzeňským dirigentem Antonínem Devátým a na jeho doporučení se sbormistrem Josefem Veselkou. Od roku 1982 působil na Pedagogické fakultě v Českých Budějovicích. Založil a vedl tam úspěšně Jihočeský vysokoškolský sbor, se kterým dosáhl mnoha mezinárodních úspěchů - předních umístění v řadě prestižních soutěží Evropy. Provedl řadu novinek ze soudobé sborové hudby. V rozhlase natočil se sborem na 60 studiových snímků. V roce 1993 se habilitoval v oboru dirigování sboru. Je členem národních i mezinárodních porot soutěží v oblasti sborového zpěvu. V oboru sborového řízení byl na krátkodobých zahraničních stážích, přednášel na několika mezinárodních sympóziích o problematice sborové hlasové výchovy. Věnoval se též práci kulturně organizační, byl předsedou Jihočeské oblasti Unie českých pěveckých sborů, organizoval sborové festivaly a koncerty sborů. Za svou rozsáhlou hudební činnost byl oceněn Cenou Františka Chodury (1993) a Cenou Bedřicha Smetany (2013).

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.