„První skladbu hrálo klasické obsazení orchestru, dirigent nasadil v první větě klidné tempo, vpády tutti orchestru ale neměly dostatečnou kontrastní sílu a působily spíš věcně a klasicistně.“

„Po přestávce ohromil už nastoupený orchestr, který svým obsazením působil, že se připravil do boje.“

„Snad to způsobila akustika Janáčkova divadla, že přes neobvyklé množství hudebníků se hudební proud nenesl do hlediště tak, aby posluchače objal, zahltil a dostal ho do centra hudebního proudu.“

Filharmonie v divadle I přinesla svým abonentům poslední dva večery, ve kterých se rozloučila romanticky. Přesto to byla romantika netypická. První skladbou Franz Schubert teprve nesměle romantismu otevíral dveře a v poslední se zase s romantismem opulentně loučil operní velikán Richard Wagner. I tento koncert řídil šéfdirigent brněnské filharmonie Dennis Russell Davies a orchestr odvedl dva plnohodnotné večery, z nichž recenzovaný je ten skutečně poslední, který se odehrál v pátek 3. června v Janáčkově divadle.

První skladbu hrálo klasické obsazení orchestru, dirigent nasadil v první větě Allegro moderato klidné tempo, hluboké tóny kontrabasů vystřídaly běžící housle s klarinetovým sólem, další téma ve violoncellu se pomalu rozezpívávalo, aby ho přehlušil orchestr s naléhavým poselstvím. Melodické vstupy se střídaly a ostinátní běžící housle připomínaly, že čas neúprosně běží. Dirigent šetřil kontrasty, první věta proběhla spíš poklidně, s krásnými melodickými sóly klarinetu, violoncell a lesních rohů, bez akcentovaných kontrastů, aby připravila cestu větě druhé. Andante con moto zahájily sladké smyčce, protkané střídajícími se dechy, klarinetové sólo Emila Drápely střídala stříbrnými hobojovými vstupy Barbora Trnčíková, nad nimi zářila flétna Karolíny Korcové a doplňovaly je dva krásně sladěné lesní rohy. Vpády tutti orchestru ale neměly dostatečnou kontrastní sílu a působily spíš věcně a klasicistně.

Zcela jinak vypadala situace po přestávce. Ohromil už nastoupený orchestr, jehož předimenzované, šedesátičlenné skupiny smyčců, přemíra žesťů, z toho devět lesních rohů, a především přehlídka perkusí s dvojí baterií tympánů a zavěšeným velkým gongem působily, že se orchestr připravil do boje. A to ještě divák neviděl baterie dalších perkusí, které byly připraveny v portálech. Posluchače možná mimoděk napadlo, že snad tolik členů ani filharmonie nemůže mít a že si některé musela jistě vypůjčit. Ale tak to přece běžně chodí, tak exponované programy se publiku představují jen zřídka a tehdy se musí kmenoví hudebníci doplnit hosty.

Tento večer patřil k těm výjimečným, neboť zazněla hudba z oper Richarda Wagnera, ze které sestavil dirigent Lorin Maazel sedmdesát minut hudebního proudu z cyklu Prsten Nibelungův. Tato svita obsahuje hudbu z částí Zlato Rýna, Valkýra, Siegfried a Soumrak bohů a dotýká se zásadních událostí, které se v operách odehrávají. Obsahuje poetické části, jakou je první vstup, líčící majestátní a klidný tok Rýna. Devět lesních rohů zde ilustruje třpytící se vodu na stále se vlnících stejných intervalech. Postupně se přidává celý orchestr a gradující dynamika pohlcuje posluchače. Tak se postupně mísí majestátnost a melodické vstupy, ať už violoncellové sólo Michala Greca, melodický klarinet Emila Drápely, teskný hoboj Barbory Trnčíkové, stříbrná flétna Martiny Venc Matušínské, nebo úderný trombon Jiřího Vydry, s opakujícími se gradujícími mohutnými plochami pléna, ve kterých se uplatňují postupně všechny existující žesťové nástroje, a dokonce i nástroje do té doby neexistující – wagnerovy tuby, které vznikly na přání Wagnera a které přinesly do zvuku novou, plnou barvu. Lesní rohy skvěle reprezentovala krásná a čistá sóla Nicolase Pereze a dobře se nesoucí fanfáry trubky Ondřeje Jurčeky.

Všichni hudebníci odvedli skvělé výkony, do kterých dali duši i srdce. Přesto se otazníky objevily při souzvuku smyčců, kterým chyběla zvuková svítící špička, u souzvuku lesních rohů občasná intonační nejistota a u všech nástrojových skupin široké rozpětí tónu, nejspíše díky velkému množství nástrojů, které samozřejmě nemohly mít všechny stejně zbarvený témbr. Narůstání acceleranda a gradace velkých ploch, které se několikrát opakovaly, se postupně stávaly stereotypem a vtírala se myšlenka, že tu velmi chybí pěvecká složka, která je v originále hlavní nosnou linkou a kterou tato hudba vlastně podkresluje. Nicméně opulentní závěr, kdy se motivy Rýna a Valhally spojují a spolu s Valhallou shoří i bohové, vytváří hudební hostinu, která končí ve finále klenutou linií, která vede hudební proud do zklidněného a vyrovnaného závěru. Snad to způsobila akustika Janáčkova divadla, že přes neobvyklé množství hudebníků se hudební proud nenesl do hlediště tak, aby posluchače objal, zahltil a dostal ho do centra hudebního proudu. A jsme zase u koncertního sálu, do kterého takováto hudba patří, do sálu, který sám o sobě je hudebním nástrojem a rezonátorem a kde se posluchač opravdu dostává do centra hudebního dění. Snad se i toho dočkáme a snad budeme mít možnost si opět takovou opulentní hostinu dovolit a srovnat si oba zážitky. Tedy nejspíše jen někteří, kteří budou mít štěstí.

*******

Foto: Jan Prokopius