„Jedna z nejkrásnějších pražských vil otevřela své dveře také návštěvníkům koncertu.“

„Doležalovo kvarteto našlo úžasnou moderní kompozici a dokázalo ji naprosto jedinečně a sdílně předat posluchačům.“

„Flétnový hlas opakovaně upoutával pregnantní kantabilitou za vlídného doprovodu smyčcových nástrojů.“

V úterý 31. května otevřelo Doležalovo kvarteto a flétnista Naoki Sato druhý ročník Festivalu komorní hudby s výše uvedeným atraktivním názvem, tedy Qu@rtet+. Zazněla díla Kancheliho, Mozarta a Dvořáka.

Stalo se tak v horním sále Gröbovy vily známé širokému pražskému obyvatelstvu pod názvem Grébovka. Scházeli se tam po mnohá desetiletí děti z širokého okolí, jak praví očité svědectví, například kdysi dívenky Marušky Peškové z Pankráce. Tento novorenesanční dvoupatrový dům byl dokončen roku 1874 a své jméno nese podle tehdejšího majitele pozemku německého židovského podnikatele Moritze Gröbeho, který stavbu nechal vybudovat jako své letní sídlo. V roce 1905 areál odkoupila vinohradská obec a rok poté byl zpřístupněný pod názvem Havlíčkovy sady. Po válce byla vila zrekonstruována ve stylu takzvaného socialistického realismu a celý dům byl věnován mimoškolním zájmovým aktivitám dětí. Ostatně sloužil jim i za první republiky a bylo tomu tak i po roce 1990. Poté zde působila taneční i pěvecká konzervatoř. V roce 2001 byla podepsána nájemní smlouva s institutem CEELI, s plným názvem Central and East European Law Initiative, tedy Středoevropská a východoevropská právní iniciativa. Institut zajistil rekonstrukci objektu tak, aby byla památce vrácena původní podoba a stylový charakter, a 24. května roku 2005 byly prostory předvedeny veřejnosti v rámci dne otevřených dveří.

Jedna z nejkrásnějších pražských vil otevřela své dveře také návštěvníkům koncertu, který se konal v podvečer 31. května a byl pěkně navštíven. Škoda jen, že koncertní nabídka nepřilákala některé z mnohých návštěvníků přilehlého parku, kteří si užívali slunné počasí posledního květnového dne.

Doležalovo kvarteto zvolilo pro svůj mimořádný koncert převážně atraktivní a populární díla světového repertoáru s jedním moderním opusem dráždivě provokujícím tradicionalistickou linii koncertní řady. Byla to skladbu s názvem Chiaroscuro (Šerosvit), kterou napsal gruzínský komponista 20. století Giya Kancheli v roce 2011, a soubor tímto kusem svou produkci zahájil. Tichý začátek skladby v meditativním duetu houslí měl v podání primária Václava Dvořáka a sekundisty Jana Zrostlíka magický účinek. Kancheliho hudba přiměla k soustředění pozornosti na podium a budila očekávání, ke kterému přispíval přidaný part violisty Martina Adamoviče. Snové rozjímání hudby nesené v držených dlouhých tónech tíhlo k pocitu úpěnlivosti, který oddalovaly pomalé melodické segmenty či pizzicato střídavě přednášené jednotlivými nástroji. Přibližně v polovině jedenáctiminutové skladby zabouřil ansámbl vulkanickým vpádem do zdánlivě bezvýchodného toku hudby a drsné ataky nástrojů, jimž dominoval nepřeslechnutelný dynamický vklad violoncella Vojtěcha Urbana, byly náhle a rázně ukončeny tak, jak začaly. Brutální katarze zametla asertivní předivo kolokvia a vše zmlklo. Tiché pokračování nostalgicky až tristně tvořené hudby pak zdobily prosté melodické vstupy včetně líbezného dueta houslí a finale vyšlo jako náladový a grafický protiklad k úvodu skladby. Jestliže úvod tvořila pozvolná tenze, tak závěr byl dokončen smírným dozníváním hudby navozujícím psychologický dojem nekonečného zvuku, o kterém si myslíme, že ještě zní, ačkoli je už reálně nepřítomný. Doležalovo kvarteto našlo úžasnou moderní kompozici a dokázalo ji naprosto jedinečně a sdílně předat posluchačům.

Program pokračoval dvěma spolehlivě atraktivními skladbami, ve kterých exceloval přizvaný flétnista Naoki Sato, člen České filharmonie na pozici prvního hráče skupiny fléten. Spolu se členy souboru, bez primária, hráli nejprve Kvartet pro flétnu a smyčce č. 1 D dur K. 285 Wolfganga Amadea Mozarta, který byl samozřejmou příležitostí pro koncertantní kvality Naokiho sólového nástroje a jeho hráčskou virtuozitu. Poměrně nevelký sál rezonoval nevšedně zvučným a barevně plným tónem flétny a technickou zběhlostí. Smyčcové trio dbalo na odstín ve zvukové odlišnosti mezi sólovým nástrojem a harmonií partnerského strunného ansámblu a potěšilo líbezně znějícím úvodem, radostným, tanečně tepajícím tempem finale naplněného stylově výstižnou prací s dynamikou.

Bezprostředně poté byl na programu Kvartet pro flétnu a smyčce č. 4 A dur K. 298 opět od Wolfganga Amadea Mozarta. Flétnový hlas opakovaně upoutával pregnantní kantabilitou za vlídného doprovodu smyčcových nástrojů, které s jistotou a elegancí výrazově a technicky vystihly autorem vepsané figurace a pasáže i souborovou jednotu v bezpečné stylové charakteristice. Finální část koncertu po přestávce věnovalo Doležalovo kvarteto hudbě Antonína Dvořáka z jehož rozsáhlé kvartetní tvorby si vybralo Smyčcový kvartet Es dur, op. 51, Slovanský. Soustředěné provedení hýřilo od prvních tónů jistotou výstižného melodického přednesu a dynamickými proměnami. V Dumce si soubor znamenitě vedl v agogice s parádním tempovým zlomem ve finale, pěkně vystihl taneční charakteristiku a lyrickou nosnosti kantilény. Stejně přitažlivě ztvárnilo kvarteto charakteristické kontrasty rytmu, proměny v jednotlivých větách i v rámci celku. Ve finale se střídala pregnantní melodika s bujarostí i ležérností a s rázností v nasazení ve forte. Po opravdu vřelém přijetí koncertu nejspíše převážně abonentního publika přidalo Doležalovo kvarteto finální část z cyklu Cypřiše Antonína Dvořáka.

Foto: Tereza Červená