„Elektrizujícím způsobem připomněl prostřednictvím zřídkakdy slýchané impresionistické hudební básně Pan kompoziční odkaz Vítězslava Nováka.“

„Gerhild Romberger dala provedení Korngoldových písní určující parametry zdrženlivým a nepřepínaným projevem, klidným, pěkně zabarveným, rozvíjejícím se na dlouhých tónech do skutečné krásy.“

„Petr Popelka po celý večer gesty a pohledy inspirovaně vybízel hráče orchestru k osobní angažovanosti, tvaroval hudební proud tempy a barvami a posunoval hudební děj.“

Petr Popelka bude od září šéfdirigentem rozhlasových symfoniků. Na Pražském jaru nicméně vystoupil se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK, se kterým připravil velmi neoposlouchaný program z děl Rafaela Kubelíka, Ericha Wolfganga Korngolda a Vítězslava Nováka. Pracovali společně takovým způsobem, že se nedělní festivalový večer v Obecním domě stal jedním ze zřetelných, i když neokázalých vrcholů celého třítýdenního programu.

Tři skladby, tři zajímavé, výjimečné a jedinečné položky koncertního programu takového typu, jaký na festival Pražské jaro jednoznačně patří. Petr Popelka s Pražskými symfoniky kompozicí s názvem Sekvence nejprve představil dirigenta Rafaela Kubelíka jako autora, pak přidal – i díky altistce Gerhild Rombergerové – další důkaz k dosavadním zjištěním, že hudba Ericha Wolfganga Korngolda stojí za zvýšenou pozornost, a nakonec elektrizujícím způsobem připomněl prostřednictvím zřídkakdy slýchané impresionistické hudební básně Pan kompoziční odkaz Vítězslava Nováka.

Kubelíkova Sekvence je variační skladbou plnou neklidné energie, téměř vášnivosti, expresivních poryvů a nárazů i přechodných ztišení. Je dílem z roku 1975, tedy z doby dirigentova působení, ještě v plné síle, u Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu. Jakoby se ve znějící hudbě odrážel on sám, vznětlivý, rychlý, složitý, nebojící se patosu, který však není prázdný. Kubelíkova skladba charakterem odpovídá jeho deklarovanému přesvědčení o důležitosti spontánní inspirace, která stojí nad rozdílností mezi přístupem takzvaně tradicionalistickým a takzvaně avantgardním. Sekvence je především emotivní hudba, neznějící nijak neoklasicky, ale ani abstraktně či konstruktivisticky. Určitě je do ní obtištěn a přetaven svět klasiků dvacátého století, včetně hudebního jazyka Bohuslava Martinů. Je to hudba, která nepůsobí bezradně, hudba působivá, přes zvukově komplikovanou strukturu zřetelně tvarovaná, hudba výrazově i tempově proměnlivá, pohybující se mezi póly hymničnosti a zjihnutí, převážně však sdílející své obsahy poměrně vypjatě a naléhavě.

Neméně podnětné bylo zařazení písňového cyklu Lieder des Abschieds, Korngoldova čtrnáctého opusu. Skladatel pocházející z Brna, náležející však do hudební kultury Vídně a později stejně výrazně patřící i do Ameriky, byl už před první světovou válkou zázračným dítětem. Není divu, že skvěle znějící a působivě vyznívající Písně na rozloučenou napsal v pouhých třiadvaceti; ostatně – už měl v té chvíli za sebou úspěch s operou Mrtvé město, do jejíhož náladového světa – melodikou, nečekanými harmoniemi i instrumentací – i tyto intenzivně emotivní, pozdně romantické písně docela zapadají. Gerhild Romberger, umělkyně specializovaná především na koncertní repertoár, a to včetně starší hudby, dala provedení určující parametry zdrženlivým a nepřepínaným projevem, klidným, pěkně zabarveným, rozvíjejícím se na dlouhých tónech do skutečné krásy. Korngoldova hudba působí posmutněle a melancholicky, toužebně i okouzleně a pěvkyně danou i potřebnou náladu písní vystihla naprosto přesně. Plně v souladu s dirigentem, pozorně modelujícím linku orchestru, která je mnohem víc než jen doprovodem.

Novákova báseň Pan, v pěti částech v padesáti minutách zachycující svět mytologického přírodního boha Fauna, je dvojnásob pozoruhodným dílem. Zazněla v Praze v roce 1911 jako mimořádně koncipované sólové klavírní dílo, k němuž těžko hledat obdobu. Orchestrální verze, kterou Novák vytvořil jen o dva roky později, je neméně pozoruhodná. Má rozměry, závažnost a uměleckou mohutnost srovnatelné se Sukovým Asraelem nebo Zráním, ale je přece jen dost jiná než Sukovy subjektivní výpovědi: je o poznání méně expresivní, mnohem lyričtější. Je to český impresionismus, ne nepodobný Debussyho Moři, a to nejen v části nazvané Novákem Moře, ale v celém díle. Báseň má i Prolog a části Hory, Les a Žena. Skladba všechny, jen s malými pauzami, propojuje v celek, který nemá charakter suity s kontrastujícími částmi, ale určitě vědomě naopak téměř jednolitého, ve výraze vlastně monotematického hudebního toku, vracejícího se stále k jednomu: k okouzlení zbožštěnou přírodou a v podobném modu i erotikou.

Podstatné je, jak se při interpretaci tento monolit rozvlní. A tady je konečně potřeba maximálním možným způsobem vyzdvihnout úlohu Petra Popelky, který po celý večer gesty a pohledy inspirovaně vybízel hráče orchestru k osobní angažovanosti, tvaroval hudební proud tempy a barvami, posunoval hudební děj a vytvářel znějící hudbu pro „tady a teď“. Rozhýbal orchestr FOK nevídaným způsobem. Bez váhání, s neokázalým, naprosto samozřejmým přesvědčením, že vše má být právě tak, jak se děje. Vede a přesvědčuje rukama i tělem, sleduje a vytváří neustálé agogické změny, které jsou zcela ústrojné, vyžaduje bez oddechu nové a nové detaily, které – jakmile jich dosáhne – nechává dýchat, sleduje prostřednictvím instrumentace polyfonii… Novákova hudba byla pod jeho vedením a s jeho mimořádně osobním vkladem rozevlátá, každým okamžikem zajímavá, ať už v ní zaznívaly ptačí motivy, nebo přelévající se hmoty mořských ploch, ať už vytvořil iluzi tiché fantazijnosti, nebo nechal hudbu vrůst až do hymničnosti. Krásně a logicky modeloval složitější přechodové okamžiky, vyhmátl každé pozastavení, zpomalení a zintenzivnění výrazu, nechával hudbu oscilovat mezi expresí a impresí. Novákova hudba je podobně barvitá jako Straussova, ale je citovější. Těží ze zvuku smyčců, ale o to výraznější jsou okamžiky s žesti. Někdy Novákova partitura připomíná bohatými zvukovými paletami Ravela; charakteristicky „česká“ je málo, ale uspokojivá (tím spíše, jak je neoposlouchaná) je velmi, opravdu velmi. Přes všechny vlny a proměny, až k závěrečnému pocitu usmíření.

Petr Popelka budí pozornost nejen svými kreacemi, ale i příběhem – raketově se objevil na tuzemské i mezinárodní scéně doslova ze dne na den, brzy poté, co se rozhodl vyměnit kontrabas za taktovku. Je to jen pár let… Je přitom zřejmé, že má muzikality, entuziasmu a pozitivního vyzařování na rozdávání. Evidentně je skoro bezděky na cestě k tomu, aby se o něm říkalo „Pan dirigent“. Právě proto dokázal z nenápadného festivalového koncertu, i přes naplněnost sálu jen do poloviny, udělat skutečnou událost.

Foto: Pražské jaro / Ivan Malý