KlasikaPlus.cz© - portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Bedřich Smetana – Komedianti english

„Sólisté v zajetí režií předepsaných rolí nehrají postavy Prodané nevěsty, ale naznačují chování zpěváků, kteří mají postavy představovat.“

„Zcizující civilní prvky divadla na divadle se ve výsledku jeví v romantické opeře z hudebního hlediska jako demotivující, rušivé.“

„Smetana potřebuje v orchestřišti podobné kvality jako třeba Mozart. Kázeň. Virtuozitu. Plus poezii.“

Nová inscenace Smetanovy Prodané nevěsty v pražském Národním divadle odvážně vystupuje z tradic. Režisérka Alice Nellis ji ztvárnila jako zkoušku na představení, ale logiky se úplně nedobrala – prostředí se s jednotlivými dějstvími střídají nečitelně a až na pár okamžiků a několik gagů je to vcelku nudné. Po scéně pobíhá jakýsi bezradný režisér, permanentně svou roli přehrávající, sólisté střídají kostýmy a chvíli jsou postavou, chvíli zpěvákem. A tak se nakonec nejlepšími momenty stávají dvě choreografické scény: variace na breakdance, na Smetanovu baletní hudbu kupodivu velmi přesně pasující, a pak zábavná scéna komediantů s prvky nového cirkusu, dovedená opičáky na trampolínách v rytmu hudby k dokonalosti. Skutečný středobod opery, kvůli kterému asi stojí za to na ni jít.

Prodanou nevěstu na scéně Matěje Cibulky, s kostýmy Kateřiny Štefkové a hlavně v choreografii Kláry Lidové, jak zazněla ve čtvrtek při první premiéře, je samozřejmě možné vnímat jako potřebný průlom do zažitých představ. Alice Nellis fantazií nešetřila. Není to ostatně poprvé, v Národním divadle už se v posledních dvou či třech desetiletích hrála v pojetí různých režisérů právě tato opera s různými inovativními, překvapivými, zábavnými, zbytečnými i provokativními a popuzujícími prvky. Jednou s dováděním ve stohu slámy, jindy s akrobaty, se sokolskými symboly… i s americkou vlajkou vztyčenou nad Vaškovým sněním o komediantech a posléze zničenou, když se odehrává bitka mezi indiány a vojáky… V německém prostředí bylo možné vidět další nápady, třeba jednu verzi se zemědělci, hromadou hnoje a opravdovým traktorem… Proč ne. Proč bychom se netěšili – a proč bychom se nepotěšili i něčím novým. Ovšem je také možné se ptát: Ale proč? Proč zrovna takhle…?

Nová pražská Prodaná nevěsta do novodobých pokusů vyhnout se za každou cenu normálnímu přístupu – jaký dokázal například v Brně víc než zdařile realizovat Ondřej Havelka, jehož milá a vtipná inscenace se hraje už víc než patnáct let – přidává prvek divadla na divadle. V prvním dějství se začíná zkoušet opera, v druhém tak nějak příprava inscenace asi pokračuje, ve třetím už to vypadá na jednu z posledních zkoušek… Občas se objeví postava režiséra, který jakoby jen s potížemi z obvyklého chaosu přípravných fází postupně získává, respektive spíš nezískává, umělecký výsledek. Je tu sbor, který zpívá před paneláky a je oblečen jako v sedmdesátých letech… Představitelky Mařenky vzájemně soupeří, představitel Jeníka bojuje s kostýmem, představitel Kecala těžko zakrývá rutinu… Sólisté v zajetí režií předepsaných rolí nemusí příliš hrát a také příliš nehrají postavy Prodané nevěsty; spíše naznačují chování zpěváků, kteří mají postavy představovat. Je to mnohoznačné a trochu překombinované. Čekání na pointu však zůstává bez uspokojivého výsledku. Poslední trumf, který by to vše korunoval a osvětlil, se nekoná, nápad ve finále nepřišel. Čemu všemu se tu snad nastavuje zrcadlo, s čím vším si to tematicky pohrává, co všechno to boří…? Nechce se o tom moc uvažovat. Ne, není to ani trochu svatokrádežné, o to tentokrát nejde. Je to občas nijaké. Možné, ale i zbytné a pouze místy opravdu vtipné.

Kateřina Kněžíková si roli Mařenky nezazpívala úplně celou. Střídá se s „Mařenkou 2“, Markétou Klaudovou, která hraje „covera“. Mařenka obsazená jako hlavní si totiž v této hře zraní nohu, ale pak rozhodující konfrontační duet s Jeníkem přece jen zpívá, ovšem o berlích. S Richardem Samkem tento výstup herecky učinili jedním z nejlepších v inscenaci. Kantilénám dávají oba plné vyzrálé hlasy, Jiří Sulženko jako Kecal přidává svůj charakteristický nazální projev, ale herecky není příliš výrazný. Naopak Ondřej Koplík si pěkně poradil s Vaškem.

Nevyrovnané byly ansámbly. Charakteristicky. Inscenace totiž bezděky příliš nevzbuzuje posluchačskou chuť zabývat se hudebními kvalitami a užívat si je. Soustřeďuje převážně pozornost na to, co se děje a co je vidět. Zcizující civilní prvky divadla na divadle se tak ve výsledku jeví v romantické opeře z hudebního hlediska jako demotivující, rušivé.

Zábavnou figurku vytvořil v roli Principála tenorista Jaroslav Březina, na rozdíl od vysloužilých či operetních tenorů, do této role jindy obsazovaných, opravdu zpívající. Proč však Maria Kobielska dostala za úkol Ludmilu i Esmeraldu a Roman Janál Krušinu i Indiána, nelze zdůvodnit asi jinak, než úsporami. Dějově to žádný význam nemá, ani mít nemůže. Nicméně že se tato inscenace připravuje o zábavný moment, kdy má na jeviště v klíčovém okamžiku vběhnout s křikem „Spaste duši, medvěd se utrh´!“ rozjívený kluk, se opravdu vysvětlit nedá; Principál ho rovnocenně nahradit nedokáže.

Jaroslav Kyzlink nasadil v předehře od prvních taktů tak ambiciózní tempo, že orchestr ani entuziasmem nemohl záhy zakrýt nepřesnosti. Zrovna toto číslo je opravdu prubířským kamenem, ošidit a skrýt se tu nedá ani nota. Později se vedle pěkných ozývala i zbytečně tvrdá místa. Smetana potřebuje v orchestřišti podobné kvality jako třeba Mozart. Kázeň. Virtuozitu. Plus poezii. Sta procent se opravdu nedosáhlo.

Pokud opravdu největším a převažujícím dojmem z klasické české komické opery z devatenáctého století není zpěv, herectví a orchestrální hra, ale dvě choreografické scény, breakdance pouličního sídlištního gangu a ještě o mnoho silněji nový cirkus s akrobaty v opičích maskách na trampolínách a na šálách, nelze se divit, že se vkrádá pokušení nemluvit teď v běžné konverzaci o tomto projektu jako o Prodané nevěstě, ale jako o – Komediantech. To je ovšem divné, zavádějící a dost málo.

Foto: ND / Zdeněk Sokol

Petr Veber

Novinář, hudební kritik

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispíval do odborných českých hudebních měsíčníků i do deníků a dalších časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe například do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas, publikoval na internetu. Píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem a spolumajitelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...



Příspěvky od Petr Veber



Více z této rubriky