úterý, 24 květen 2022 10:12

Tři sólisté jako jeden celek

Autorka:

„Co lahodilo uchu, byla měkká, jemná, neostrá hra všech muzikantů, velice pozorná až ohleduplná k sobě navzájem, zvukově velmi vyrovnaná.“

„V Brahmsovi trio dostalo příležitost předvést své skvělé frázování, vytvořené jakoby jedním nádechem, jako celek působilo kompaktněji, dialogy jednotlivých nástrojů se přirozeně rozvíjely.“

„V Čajkovském se neustále něco dělo, napětí se přenášelo z pódia do sálu, žádný z interpretů nepřekročil lákavou možnost prosadit svůj nástroj. Zádumčivost, melancholii, bolest sdíleli všichni rovným dílem.“

 

001

 

Další z pozoruhodných pražskojarních koncertů byl k slyšení na závěr Víkendu komorní hudby v neděli 22. května. Tři výjimeční sólisté – houslista Emmanuel Tjeknavorian, violoncellista Daniel Müller-Schott a klavíristka Anna Vinnickaja – dávají to nejlepší ze svého umění ve prospěch celku a jejich trio se pyšní kompaktností, vyváženým zvukem a výrazovou hloubkou. A repertoár opět svědčil o promyšlené dramaturgii letošního ročníku festivalu, který se nepodbízí a snaží se představit tu největší kvalitu.

K tomuto koncertu jsem přistupovala s velkým očekáváním a zvědavostí. Muzikanti, kteří mají velké sólové kariéry, mohou znásobit své umění v komorním souboru, ale může také problesknout i neuvědomělá snaha individuálně vyniknout, prosadit se. V případě těchto tří hudebníků platí možnost první. Emmanuel Tjeknavorian, teprve sedmadvacetiletý mladík, se narodil v Rakousku, má rakouské občanství a je miláčkem tamního hudebního dění. Jako první Rakušan se probojoval do finále Kreislerovy soutěže, kde v roce 2014 získal třetí cenu. Hraje na vzácné stradivárky z roku 1698, jejichž zvuk povyšuje jeho hru na samotné výšiny. Otcem mladého houslisty je íránsko-arménský skladatel a dirigent Loris Tjeknavorian. Emmanuel se zřejmě rozhodl kráčet v jeho stopách a chce se věnovat více dirigování, ostatně má už za sebou úspěšné debuty u vídeňského Tonkünstler Orchester, Cameraty Salzburg či Basilejského symfonického orchestru. Z hlediska posluchače trochu újma, napadají mě příměry o zakopané hřivně, ale teprve uvidíme, kam se bude Tjeknavorianova cesta ubírat. Díky Pražskému jaru se houslista představil zdejšímu publiku už před třemi lety interpretací Sibeliova Houslového koncertu s Pražskými symfoniky FOK a dirigentem Alexanderem Vedernikovem.

 

004

 

Německý violoncellista Daniel Müller-Schott patří k nejvyhledávanějším a nejrespektovanějším současným umělcům. V roce 1992 zvítězil jako patnáctiletý v Čajkovského soutěži v Moskvě, u jeho začátků stáli Mstislav Rostropovič a Anne-Sophie Mutter, s kterou i vystupuje. Kromě jiných studoval u Heinricha Schiffa a Stevena Isserlise. Také on hraje na zvukově překrásný nástroj – Goffrillera z roku 1727.

 

003

 

Ruská klavíristka žijící v Německu Anna Vinnickaja na sebe upozornila vítězstvím v Soutěži královny Alžběty v Bruselu 2007 jako teprve druhá žena v historii (první byla Jekatěrina Novickaja v roce 1968). Narodila se v Novorossijsku, pochází z hudební rodiny. Na klavír hraje od šesti let. Studovat začala u Sergeje Ossipenka v Rostově na Donu, poté studovala u Jevgenije Koroljova v Hamburku. Její pozoruhodnou hru si pražské publikum bude moci ještě vychutnat v podzimním recitálu na Firkušného festivalu.

 

005

 

Muzikanti se setkali se před třemi roky v Berlíně. Müllera-Schotta i Tjeknavoriana velmi oslovila hra Vinnické a oslovili ji s nápadem zformovat trio. Souhlasila a od loňského léta společně vystupují. Stihli však odehrát dva koncerty, a přišla další vlna pandemie. Až na letošní květen si tak trojice domluvila patero vystoupení, kromě Prahy ještě v Hamburku, Budapešti, Bayreuthu a Essenu.

Pro pražskojarní koncert vybrali tria Clauda Debussyho, Johannesa Brahmse a Petra Iljiče Čajkovského. Opět dramaturgie, která byla spolu provázaná – jak se v programu uvádělo – jménem mecenášky hraběnky Naděždy von Meck i dobou svého vzniku, osmdesátými léty 19. století. A přesto každé z trií bylo jiné, pocházelo z různých tvůrčích období autorů. Mladistvé Trio G dur z roku 1880 osmnáctiletého Debussyho působí lehce, průzračně, bylo vhodně zvolené na otevření koncertu, aby posluchač nebyl zasažen závažností hudební výpovědi, ale mohl se soustředit na interprety a vychutnávat jejich hru. Co lahodilo uchu, byla neskutečně měkká, jemná, neostrá hra všech muzikantů, velice pozorná až ohleduplná k sobě navzájem, zvukově velmi vyrovnaná. Zasněnost první věty vystřídala hravost a bezstarostnost věty druhé, až přišla vzrušená plnokrevnost ve třetí větě. Posluchač jako by nevěděl, jestli se dřív soustředit na houslistu a jeho nepřeslechnutelná pianissima, vynikající klavíristku nestrhávající na sebe pozornost, nebo violoncellistu evidentně se těšícího ze souhry se svými kolegy.

 

002

 

Brahmsovo Klavírní trio č. 3 c moll, op. 101 je z jiného soudku. Skladatel ho napsal ve třiapadesáti letech, oproti Debussymu působilo svou výpovědí zatěžkaněji, dramatičtěji. Trio dostalo příležitost předvést své skvělé frázování, vytvořené jakoby jedním nádechem, jako celek působilo kompaktněji, dialogy jednotlivých nástrojů se přirozeně rozvíjely. Opět zazněla charakteristická piana, prostor dostalo zpěvné violoncello. Třetí věta přinesla nádherný souzvuk všech tří nástrojů – jemný, propracovaný, oduševnělý, klavíristka z vcelku banálního tématu vytvořila velký posluchačský zážitek. Přestože je čtvrtá věta dramatičtější, interpreti volili intimnější polohu a tímto kontrastem posluchače neustále udržovali v napětí. Brahmsova rytmická invence těmto skvělým muzikantům vyhovovala a celou skladbu přivedli k až orchestrálnímu vyvrcholení.

Po přestávce zaznělo jediné dílo – Klavírní trio a moll, op. 50 Petra Iljiče Čajkovského, zkomponované v roce 1881, kdy bylo autorovi jedenačtyřicet let. Padesátiminutové dílo věnované památce zesnulého přítele Nikolaje Rubinsteina je velice emocionální, v hudební složce vynalézavě spojuje všechny zvukové a barevné možnosti houslí, klavíru a violoncella. Na interprety klade tak rozsáhlé dílo velké nároky – udržet neustálou pozornost posluchače je těžké, ovšem tomuto triu se to podařilo. Neustále se něco dělo, napětí se přenášelo z pódia do sálu, žádný z interpretů nepřekročil lákavou možnost prosadit svůj nástroj. Zádumčivost, melancholii, bolest sdíleli všichni rovným dílem. Vinnickaja hrála naléhavě, ale ani o chlup nepřekročila hranici sebeprosazení, party houslí i violoncella byly dojímavé, doslova braly za srdce. Ze všech nástrojů vycházel smutek, jejich ztišenost se přenesla i na posluchače. V další části prosvítá hravost, půvab, kterých plně využila klavíristka – v obdivuhodném tempu i úhozu, kterým posluchače celý večer okouzlovala. Vemlouvavost závěrečné věty, temnota odchodu vrcholící ve smutečních akordech byla až existenciální výpovědí hluboce se dotýkající publika. Dlouhotrvající ticho poskytlo prostor nadechnout se a zkrotit emoce. Jistě jsem nebyla sama, kdo si v duchu přál, aby po tomto funébru nenásledoval žádný přídavek. Obecenstvo to pochopilo a více po hráčích nežádalo. Jen si někteří posluchači předtím mohli odpustit potlesk mezi větami. Tentokrát opravdu rušil.

 

006

 

Foto: Pražské jaro / Petra Hajská

Alena Sojková

Zástupkyně šéfredaktora Týdeníku Rozhlas, publicistka

Hudební publicistikou se zabývá dvacet let. Po studiu psychologie a bohemistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy pracovala v Ústavu pro jazyk český v oddělení historické lexikografie. Tvrdí, že základní profesionální dovednosti si osvojila právě při práci na Staročeském slovníku. Poté několik let působila v časopise Naše rodina, kde se přiučila základům novinařiny. Pedagogickou epizodu prožila na Univerzitě Jana Amose Komenského, kde učila stylistiku, sociální psychologii a psychologii komunikace. Od roku 2010 je redaktorkou Týdeníku Rozhlas, časopisu s širokým kulturním záběrem. Publikuje v Týdeníku Rozhlas, Harmonii, Hudebních rozhledech, Medicíně a umění a na KlasicePlus.  Specializuje se na rozhovory s muzikanty, v poslední době zejména s mladou generací. Myslí si totiž, že je třeba mladé, šikovné a zapálené hudebníky soustavně uvádět do povědomí publika. Klasická hudba je její vášní a potřebuje ji k životu. Zrovna tak ale i rockovou a jazzovou muziku.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.