„Ivo Kahánek se těžkého a efektního úkolu, sahajícího často do krajností, zhostil suverénně.“

„Skladba, vysvětlovaná jako pokus promítnout zkušenosti ze studiové práce s technologiemi do živého organismu symfonického orchestru, je vynalézavá, ani na chvíli neztrácí na zajímavosti.“

„Pro Ivesovu hudbu jsou typické simultánně znějící melodie, mohutné zvukové masy a náhlé kontrasty.“

Česká filharmonie přispěla do programu festivalu Pražské jaro mimořádně zajímavým a zdařilým koncertem. V pátek hrála ve Smetanově síni spolu s Ivo Kahánkem Klavírní koncert Movis od našeho současníka Michala Rataje a sama k tomu dvě skladby od Charlese Ivese, amerického hudebního vizionáře první poloviny dvacátého století. V tuzemském hudebním dění docela neběžná a rozhodně objevná dramaturgie; náročný, ani trochu oddechový večer… A sál přitom plný! S hostujícím dirigentem Davidem Robertsonem opravdová festivalová událost.

Od Charlese Ivese zazněla Nezodpovězená otázka, jeho ikonické dílo z roku 1908, a pak Čtvrtá symfonie, dílo o čtyři desetiletí novější, poválečné. Patří mezi takzvané americké nonkonformisty, autory, kteří dali zvuk tamní moderní hudbě, ale dlouho nebyli – a vlastně nadále ani nejsou – příliš známí. Přestože evidentně předběhl dobu, není ho ale nutné vnímat jako podivína tvořícího do šuplíku. Byl tvůrcem žijícím pro svou dobu stejně jako pro budoucnost, autorem avantgardním, ovšem v původním slova smyslu – autorem nezařaditelným, který je napřed. Zejména v jeho případě jde o tvorbu skutečně nekonvenční a svéráznou.

Nezodpovězená otázka je zřetelně programní hudba – stručná orchestrální fantazie s působivým podtextem. Tři skupiny nástrojů hrají v různých tempech nezávisle na sobě – smyčce tvoří pomalý a tichý základ, sólová trubka ztělesňuje existenciálně zbarvené tázání a dřevěné nástroje se nervózně snaží opakovat otázku nebo snad dokonce podat odpověď, ale nakonec to vzdávají. Ives napsal Nezodpovězenou otázku ve čtyřiatřiceti letech. Poprvé zazněla až skoro o čtyřicet let později. David Robertson dokázal od prvních tónů nastolit neochvějný klid, se kterým se po celou skladbu, ovšem jen několikaminutovou, ozývají akordy smyčců; do nich se v úplně jiném rozměru vlamují zmíněné otázky. Jde o dílo neuvěřitelně moderní koncepce, o jedinečnou a sugestivní hudbu. Kdo Nezodpovězenou otázku jednou slyšel, nemůže ji už zapomenout. Tento večer však dostala ještě jedno ozvláštnění: téměř plynule přešla do druhé položky programu, Klavírního koncertu Michala Rataje s názvem Movis, uvedeného poprvé na Ostravských dnech v roce 2019.

Ivo Kahánek, sólista oslovený pro pražskou premiéru Ratajovy kompozice, už byl od začátku večera připraven u klavíru, netleskalo se, hudba tedy navázala téměř zázračně, jako kdyby šlo o kompoziční záměr. Rataj, jak se ukázalo, je totiž shodou okolností ve svém Klavírním koncertu typem vyjadřování a zvukem naladěn, alespoň na začátku, jakoby blízko typickému zvuku Ivesova orchestru. Celkově nicméně zasahuje do širšího spektra. Ani ne půlhodinová skladba začíná výraznými údery v nejhlubší poloze a klavír i orchestr využívá převážně pro vytváření barevných skvrn a ploch, které spolu nějakým způsobem korespondují a komunikují. Je v ní možné vycítit několik částí, lišících se do určité míry sazbou i náladou, ale styl je jeden: práce se zvukovými parametry a kvalitami, s prolínáním ploch, s různými průběhy hudebního toku, s jeho zahušťováním, s vlnami a výkřiky, které vystupují ze zdánlivé změti, práce s neotřele hledanými principy kontrastu… Pokud snad v tomto typu zvukově zahuštěné hudby nevystupují jako rozhodující tradiční komponenty, jako jsou motivy, melodie, rytmus a podobně, pak je v ní ale o to víc přítomna instrumentační práce – a ta je v tomto případě skvělá. Využívá hojně bicí nástroje, dosahuje zvukového opalizování. Skladba, vysvětlovaná jako pokus promítnout zkušenosti ze studiové práce s technologiemi do živého organismu symfonického orchestru, je vynalézavá, ani na chvíli neztrácí na zajímavosti, i když je z konvenčního hlediska statická.

Part klavíru se zacházení s orchestrem vymyká. Chvílemi je integrální součástí, převážně však tvoří protipól. A je v něm určitý prostor ponechán improvizaci, aniž by tím docházelo k překvapivému vybočování. Ivo Kahánek se těžkého a efektního úkolu, sahajícího často do krajností, zhostil na pohled suverénně. Včetně chvíle, kdy musel k více méně běžné hře na klavír přidat paličku, jakou používají bicisté… Na pozadí Ratajovy skladby ještě lépe vychází mimochodem najevo, jak moderní byl Charles Ives!

Kahánkův přídavek, Debussyho Ostrov radosti, byl sice dlouhý, ale o to víc skvěle zahraný: barvitý, mnohotvárný. Jako kdyby si pianista chtěl vynahradit vše to, co v Ratajově kompozici z běžných interpretačních prostředků klavírní hry nemohl využít: odstínění polyfonie, jemné tempové proměny, úhoz… Ani Debussy ovšem nezachránil stopáž večera, končícího pak po Ivesově Čtvrté symfonii překvapivě a neobvykle brzy. Hodnota programu však vynahradila vše. Ať už v Praze někdy tato skladba zazněla, nebo ještě ne, byla každopádně v roce 2022 skutečným objevem. Premiéru měla v newyorské Carnegie Hall až po Ivesově smrti, v polovině šedesátých let. Dodnes je novátorská. Jako kdyby už tehdy předznamenala postmodernu.

Pro Ivesovu hudbu jsou typické simultánně znějící melodie, často citující nebo parafrázující známé církevní i lidové písně nebo vycházející z populárních pochodů; dále mohutné zvukové masy; a také náhlé kontrasty. To vše je v jeho půlhodinové Čtvrté symfonii pro orchestr, sbor a klavír nějakým způsobem přítomno. Začíná kratičkou větou, ve které se poprvé, v citaci hymnu od Johna Bowringa, uplatnil Pražský filharmonický sbor. Fotografie z koncertu také odhalují klavír s Ivo Kahánkem, uváděný jako sólový, z pohledu z přízemí sálu však zcela neviditelný, ukrytý v útrobách orchestru, a v husté sazbě díla sluchem v podstatě také nerozpoznatelný. Partitura obsahuje i part druhého klavíru, umístěného na boku, tam, co hrací stůl varhan. K tomu bicí nástroje na balkoně a harfu s několika dalšími nástroji na pravé straně nad orchestrem… – rozsáhlý aparát, který David Robertson ovládal a ovládl v komplikované struktuře s očividnou jistotou.

První věta Ivesovy poslední symfonie je jakousi introdukcí. Následuje smělá, dramatická, zahuštěná, expresivní a rozsáhlá kaleidoskopická věta budovaná z velkých ploch, plná závažných sdělení i úryvků i polymetrických souběžných pásem, včetně závanu zvuků jakési vojenské dechovky. Třetí věta je koncipována v duchu barokní polyfonie, převážně ve zvuku smyčců, se sólovým trombonem. Vyznívá i v masivní sazbě intenzivně lyricky, místy až idylicky a končí tiše a hymnicky. Poslední věta se pak vrací k výrazu věty druhé, kolísá v expresivitě, využívá řadu překrývajících se pásem, včetně zmíněných nástrojů mimo pódium. V závěru, s tichým přispěním varhan a sboru, se výraz zvroucňuje. Čtvrtá symfonie Charlese Ivese je zjevením. Za její zařazení i za její naprosto přesvědčivou interpretaci patří festivalu a filharmonii velké poděkování. A dirigentovi mimořádné uznání.

*******

Foto: Pražské jaro / Ivan Malý