středa, 02 leden 2019 13:01

Filharmonie v rukou mladých

Autor:

 

„Všichni hráli s úsměvem a s potěšením z možnosti komorního muzicírování.“

„Nekorancův výběr árií byl vhodný a poutavý, kontakt s publikem okamžitý a trvalý.“

„V rukou neustále se usmívajícího Josefa Špačka se koncert stal plnohodnotnou uměleckou záležitostí, milým vkročením do roku 2019.“

 

190101novorocniwebres44cPetraHajska

 

Novoroční koncert České filharmonie byl po všech stránkách ojedinělý. Orchestr hrál bez dirigenta, v menším obsazení a program zůstal u klasiky, ale obešel se bez velkých slavnostních čísel i bez podbízivosti a zábavnosti za každou cenu. Virtuozita skladeb působila o to neokázaleji, oč byla zřejmější. A celý večer měli v rukou mladí.

 

190101novorocniwebres06cPetraHajska

 

Sympatický koncert o patnácti nedlouhých číslech se i s přestávkou vešel do dvou hodin, jak potřebovala pro přímý přenos Česká televize. I s jedním přídavkem navíc, už nad časový limit, zvýraznil umění tenoristy Petra Nekorance, zanedlouho - v únoru - sedmadvacetiletého. Druhým sólistou byl houslista Jan Mráček, jemuž bylo sedmadvacet loni. A program nastudoval a od prvního pultu vedl dvaatřicetiletý koncertní mistr Josef Špaček. V orchestru mozartovské velikosti a stejně pěkného zvuku usedli zejména ti mladší filharmonici; ale ať nejmladší, nebo o trochu starší, všichni hráli s úsměvem a s potěšením z možnosti veskrze komorního muzicírování. Byla to vlastně alternativa. Alespoň v porovnání se skutečně symfonickými programy České filharmonie, v nichž k pultům o něco vážněji usedá nejméně třikrát tolik muzikantů, než jich bylo 1. ledna, a v nichž krátké instrumentální skladby nemají téměř místo.

 

190101novorocniwebres34cPetraHajska

 

Takovými stručnými skladbami byly především Beethovenova Romance F dur, Čajkovského Valčík-scherzo C dur a Tanec skřítků - fantastické scherzo „La ronde des lutins“ – od Antonia Bazziniho. Všechny tři patřily houslistovi Janu Mráčkovi, který se zhostil sólových partů ve všech třech případech se suverénním nadhledem, brilantně, bezchybně, poctivě, bez strhávání pozornosti na sebe a bez zdůrazňování vnějšího dojmu. Beethovena zahrál krásně cudně, Čajkovského romanticky a paganiniovsky virtuózní skladbu od Bazziniho naprosto strhujícím způsobem.

 

190101novorocniwebres39cPetraHajska

 

Podobně měli na prostřídání několik malých čísel sami filharmonici. V předehře k Mozartově Figarově svatbě zdůraznili kontrasty, ve čtvrté větě z Bizetovy mladistvé Symfonie C dur v sebejistém tempu její esprit, v Korngoldově Tanci ve starém stylu v plném zvuku i v sólech všechny pikantnosti od neoklasických prvků po líbivou lyriku. Italská serenáda Hugo Wolfa je, navzdory názvu, nejrafinovanější a nejsložitější z toho, co v ryze orchestrálních číslech zaznělo. Dílo je velmi podrobně instrumentováno, má pěkná drobná violová sóla. Až v něm se objevily limity dirigování od pultu koncertního mistra – některé komplikovanější přechody by pro úplnou přesvědčivost snesly jasnější názor a ráznější vedení. Vtipně odlehčený konec nicméně vyšel pěkně.

 

190101novorocniwebres30cPetraHajska

 

Petr Nekoranec připravil osm árií. Nejprve to byli Mozart, Donizetti, Rossini a Verdi, potom dvě málokdy slýchaná čísla – melodická árie z opery Královna ze Sáby od Karla Goldmarka z roku 1875 a chytlavý popěvek o třech slokách z opery Postilión z Lonjumeau od Adolpha-Charlese Adama z roku 1836. Možná poprvé jsme tuto vycházející hvězdu, úspěšnou v cizině i v tuzemsku v opeře, slyšeli v Rudolfinu s orchestrem. Hlas mu v poslední době evidentně zesílil, přesto je zatím nadále tím zpěvákem, který okouzluje lahodností, lehkostí a pohyblivostí hodně vysoko posazeného hlasu, ale ne fondem – patří k těm, které na balkoně Dvořákovy síně nemůže být slyšet tak dobře jako v přízemí. Výběr árií byl vhodný a poutavý, kontakt s publikem okamžitý a trvalý. V ukázkách z opery Don Pasquale zpíval Nekoranec s kytarami a tamburínou a pak se sólovými houslemi, později potěšil Nápojem lásky a Lazebníkem sevillským i méně známou kavatinou z Verdiho Lombarďanů.     

 

190101novorocniwebres45cPetraHajska

 

Postilióna z Lonjumeau zpívával Nicolai Gedda. Málokdo dosáhl jako on, bez použití falzetu, až na nejvyšší hraniční tón „d“, který árii před koncem korunuje. Petr Nekoranec to zvládá se stejnou plností a otevřeností hlasu. Nehledě na to, že zazpíval celý výrazově odlehčený výstup s neodolatelným úsměvem, zčásti vsedě na hraně pódia, zčásti za chůze na pódium.

 

190101novorocniwebres27cPetraHajska

  

Přídavkem, šestnáctou položkou programu, nemohla nakonec nebýt slavná árie z Donizettiho komické opery Dcera pluku, v níž tenorista dosáhne celkem devětkrát na vysoké „c“, což zůstává pro mnohé v tomto hlasovém oboru jen snem i pro jednou jedinkrát. I když „c“ jsou ve čtyřech dvojicích, v nich vždy jen s malou pomlkou, a i když jsou všechna - ať už jich budeme počítat osm, nebo skokem dosažená jen čtyři - dost krátká, to deváté (nebo páté) finální árii v obvyklém efektním prodloužení skutečně bohatýrsky korunuje. Petr Nekoranec patří k těm šťastlivcům, jejichž lehoučký hlas nemá s tímto úkolem očividně zdaleka tolik práce jako velké operní hlasy, schopné ovšem uzpívat úlohy, k nimž se on možná nikdy nedostane.

 

190101novorocniwebres52cPetraHajska

 

Novoroční koncert České filharmonie se zdál být při prvním pohledu do programu trochu nesourodou směsicí krátkých čísel. V rukou mladých – obou vynikajících sólistů a neustále se usmívajícího Josefa Špačka - se nicméně stal milým vkročením do roku 2019, plnohodnotnou uměleckou záležitostí - a také příslibem, že Česká filharmonie bude často spoluurčovat, co v hudebním provozu znamená slovo inovativnost.

 

190101novorocniwebres53cPetraHajska

 

Foto: Petra Hajská

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.