„Tomáš Hanus v Janáčkově hudbě zdůraznil kontrastnost, krajnosti mezi emocemi, aniž by se nechtěně dostal k extrémním výrazovým polohám.“

„Výrazným znakem inscenace, ve zřejmé shodě režisérky a dirigenta, bylo několik dramaturgicky odvážných zastavení hudby.“

„Úplný konec opery Tatjana Gürbaca ztvárnila jedinečně, příjemně mimo obvykle využitá řešení a klišé.“

Ženevské operní divadlo letos na jaře nastudovalo Janáčkovu Jenůfu. Páteční derniéra, která sérii představení uzavřela, dala zřetelně najevo, že se pro tento projekt sešel výborný tým, umělecky sebevědomý a inspirovaný. Vedli ho režisérka Tatjana Gürbaca a dirigent Tomáš Hanus. V podobné hudební i divadelní síle, jakou se v Grand Théâtre de Genève podařilo vytvořit, bývá Její pastorkyňa k vidění skutečně jen zcela vzácně, pokud vůbec.

Scénu Henrika Ahra tvořilo a do malého hracího prostoru svíralo neměnné příkré schodiště. Příběh se odehrával v kulisách sice zcela abstraktně, zato s rekvizitami o to konkrétněji a herecky reálně. Režie se sice připravila o efekty, jako je větrem náhle rozražené okno ve světnici, kdy Kostelnička vykřikne „…jako by sem smrt načuhovala…!“, nicméně málokdy nešťastná vražedkyně v inscenacích udusí děcko peřinkou, než ho odnese utopit. Těžko kdy také dostanou Laca s Jenůfou jako svatební dar lahvičku s dudlíkem, která nechtěně jako kdyby z oka vypadla té, ze které pil maličký Števuška, když byl ještě na světě. A nikdy asi Jenůfa v posledním dějství nedrží v náručí vylovenou mrtvolku, která vypadá opravdu jako skutečná.

To jsou ovšem jen některé zvýrazněné momenty. Podstatnější bylo, že režisérka v celkovém pojetí dokázala vyhmátnout a udržet vše, co je v příběhu Gabriely Preissové silného a co Janáčka tak zaujalo: mezní situace, vyhrocené postoje, proměny charakterů, nefalšované city. Přinesla do původních reálií moravské vesnice některé obecnější i současnější a civilnější prvky. Objevily se nejen v přirozeně vyjadřovaných vztazích čtyř nejdůležitějších protagonistů, ale i v epizodních výjevech a v rozhýbání sboru. Některé postavy navíc režisérka obohatila o zajímavé momenty. Asi nejvíc stařenku Buryjovku, která v této inscenaci nebyla dobrosrdečnou kulhavou babičkou, doplňující spektrum vesnických figurek, ale matkou rodu, lehce cynickou kuřačkou cigár, osobou důležitou pro pochopení zázemí ostatních – suverénní paní nadržující sebevědomému a rozmazlenému Števovi a poskytující mu příklad, jak dávat najevo nadřazenost vyplývající z majetku. V režisérčině pojetí libreta jako příběhu jedné rozvětvené rodiny byla, tak trochu podprahově, vlastně tou nejdůležitější postavou…

Tomáš Hanus má s Janáčkovými partiturami už víc než dost zkušeností a zralým způsobem je zde zúročil. Podchytil a velmi podnětně a funkčně v Janáčkově hudbě nyní zdůraznil kontrastnost, krajnosti mezi emocemi jdoucími v dramatické zkratce až na dřeň na jedné straně a působivě lyrickým zjihnutím v pohnutých okamžicích na straně druhé. Odvážil se zpomalit na hranici dosud slýchaného, stejně jako se jindy nerozpakoval popustit uzdu temperamentu a rázně a naléhavě inspirovat k hudebním nárazům a téměř výkřikům. Aniž by se nechtěně dostala k extrémním výrazovým polohám, opera plynula velmi, velmi plasticky. Dostalo se v nádherném zpomalení na opravdu jímavá místa, jako třeba v modlitbě Jenůfy „…tu, u mariánského obrázku…“, stejně jako na koncentrované klíčové momenty, z nichž jeden z překvapivě nejsilnějších nastal s naléhavě vyhroceným vyzpíváním emocí v podání mužského sboru v závěru ansámblu o tom, jak si musí „…každý párek své trápení přestát…“

Výrazným znakem inscenace, ve zřejmé shodě režisérky a dirigenta, bylo několik dramaturgicky odvážných zastavení hudby, nejzřetelněji před samým koncem opery. Po svatbě pokažené nalezením mrtvého děcka a přiznáním Kostelničky všichni konsternovaní hosté postupně a pomalu odcházejí, a to za úplného ticha. Až když opravdu zůstanou Jenůfa s Lacou na jevišti sami, pokračuje se podle partitury dál: „Odešli… Jdi také….“ Nesmírně působivé řešení začátku epilogu, poslední scény, která i tak, sama o sobě, vždy vhání slzy do očí.

Orchestr románského Švýcarska, Orchestre de la Suisse Romande, vycházel dirigentovi velmi ochotně vstříc, hrál odstíněně a plasticky. Také sbor, těleso Chœur du Grand Théâtre de Genève, si vedl vokálně i herecky skvěle. Rekrutská scéna se vynořila ze zákulisí hudebně i jevištně velmi šikovně. V prvním dějství stupňovalo dramatičnost dupání a tleskání do rytmu, v závěrečném dějství rozčilení a výkřiky. I k tomu vycházely od dirigenta podněty zásadního významu. Zajímavým detailem bylo, že vesničany reprezentovaly v komparsu i děti.

Kostelnička v této inscenaci nebyla tak tvrdá a upjatá, v jejím charakteru probleskovala i citlivost. K fatálnímu vražednému činu byla víc než v jiných pojetích dohnána opravdu patovou situací, do které ji dostala její vlastní lež. V okamžiku návratu z hrůzné cesty, mající za cíl zbavit se děcka, náhle zestárla; a vlasy, poprvé rozpuštěné, ji připodobnily k její matce, stařence Buryjovce, s chutí zahrané Carole Wilsonovou. Německá sopranistka Evelyn Herlitzius, kterou se podařilo do Ženevy získat, byla dříve – a svým způsobem donedávna – hvězdou světových wagnerovských inscenací. Zpívala také Turandot, Salome a Elektru a před lety i Jenůfu. Roli Kostelničky dala nyní propracovanou charakteristiku, zřetelnou dikci a potřebnou razanci, impozantní hlas, který ještě zdaleka nedosluhuje.

Jenůfu ztvárnila jako svůj debut v roli Američanka Corrine Winters, která se v létě chystá v Salcburku a na podzim v Ženevě na Káťu Kabanovou. Směřuje k temnějšímu zabarvení spodních poloh, ale dokázala nakonec velmi pěkně vyzpívat i vypjaté polohy horní. Jejím vkladem byl téměř dívčí zjev, upřímnost v pohledu a uvěřitelné hraní. S americkým hrdinným tenoristou Danielem Brennou jako Lacou vytvořili autenticky lidský pár. Pěvec mimořádně nosného, dosud zcela svěžího hlasu mohl úloze zcela přirozeně a bez velkého úsilí dát korunu především ve vypjatých okamžicích, ale dokázal se také zkáznit a propracoval ji nádherně i v nižší dynamice. Lacovu prchlivost ani nemusel hrát, jeho robustní zjev a projev působily samy o sobě velmi autenticky. Téměř ideální představitel této postavy.

Totéž platí o Ladislavu Elgrovi, v Rakousku žijícím českém tenoristovi. Števu podal jako samolibě pyšného a arogantního vytáhlého chasníka, který paradoxně později neví, kam s očima, a nedokáže úplně zakrýt nejistotu. O úkolech a úspěších pohybově i vokálně suverénního zpěváka, rozprostřených po řadě proslulých a renomovaných evropských operních scén, se u nás kupodivu neví. Byl v roli dokonalý, vyklenul ji pěvecky s jistotou do otevřených výšek, v přesně odpovídajícím témbru…. I malé role měly ovšem v obsazení dobře vybrané a dobře zpívající sólisty, zajímavé hlasy: stárka, rychtáře, Karolku… Češtinu zvládali pěvci s různými stupni dokonalosti, ale hudebně je měl Tomáš Hanus vedené opravdu přesně.

Mezi rekvizitami měl důležitou úlohu rozmarýn, ten, co ho Laca Jenůfce na začátku schválně ničil. Posloužil pak jako svatební kytička i jako zdroj hlíny pro zasypávání mrtvého tělíčka. Až v tomto okamžiku se režisérka nechala fantazií unést proti textu: Kostelničku nikdo neodvádí do vězení, mizí pryč po schodišti sama, zato představitelé obce v těch okamžicích odnášejí tělíčko v neckách na ramenou, jako v rakvi. Také působivě načasované a zaranžované…

Stejně jako úplný konec opery, který Tatjana Gürbaca ztvárnila jedinečně, příjemně mimo obvykle využitá řešení a klišé. Laca s Jenůfou, když dosáhnou kýženého štěstí, neodcházejí dozadu, za horizont, ať už ruku v ruce, nebo naopak nejistě, bez kontaktu, ale překvapeně a osvobodivě hledí na bíle oblečenou chlapeckou postavu, sestupující shora směrem k nim. Snad je v tom okamžiku symbolem dosažení vnitřního smíření, klidu, vyrovnání se s osudem, nalezení životní rovnováhy. Kdo je v publiku naladěn na stejnou vlnu, stěží potlačuje díky symbióze slov, herectví a hudby dojetí.

Foto: Carole Parodi, Petr Veber