„K dirigentskému pultu se postavil anglicko-německý dirigent David Robert Coleman, který je rovněž skladatelem a úzce spolupracoval jako asistent s Danielem Barenboimem.“

„Po přestávce zazněla Hudební fantazie pro klavír a orchestr s názvem Nein!, kterou složil Uri Caine. Východiskem mu byla poslední věta Deváté symfonie Ludwiga van Beethovena.“

„‚Skládám i vlastní hudbu, ale propojení jazzu s klasikou je pro mne výzva, důležitá je radost z muzicírování,‘ sdělil skladatel na besedě publiku.“

Pod názvem Dvořákova Olomouc se koná tento festival krásné hudby letos už podvacáté. Zaštiťuje ho Moravská filharmonie Olomouc a budou zde představeny různé hudební žánry. Koncerty budou prezentovány na krásných místech, kterými je Olomouc vyhlášená. Celkem pět míst, kde zazní šest zajímavých koncertů, a mezi nimi nechybí sál Reduty. Zahájení festivalu se konalo ve čtvrtek 12. května, shodou okolností v den, kdy byl tradičně zahájen i festival Pražské jaro. Jen charakter koncertu byl podstatně jiný. Dramaturgie festivalu oslovila dva interprety, kteří posunují vnímání klasiky ze zcela jiného úhlu: Uriho Cainea a Davida Roberta Colemana.

Americký klavírista a skladatel Uri Caine prošel vedle klasického studia hudby i zkušeností jazzovou a ve svých kompozicích tedy propojuje klasickou hudbu s jazzem. Tento postup aplikuje na klasiky, jako jsou například Gustav Mahler, Richard Wagner nebo Wolfgang Amadeus Mozart a další, k nimž takto vyjadřuje svůj obdiv. Svěřil se s největší fascinací dílem Ludwiga van Beethovena, od něhož si pro tento večer vypůjčil poslední větu Symfonie č. 9 s Ódou na radost a 33 variací na valčík Antonia Diabelliho. „Dokomponovat dílo Beethovena pro mne znamená jako s ním hrát tenis,“ svěřil se Caine na besedě před koncertem, kterou moderoval i překládal zasvěceně Jiří Vejvoda. „Hrát tenis s Beethovenem znamená, že ctím jeho pravidla, která jsou daná sítí a velikostí kurtu. Samotná hra uvnitř je už předmětem fantazie, přičemž ctím Beethovena, ale posouvám ho o něco dál v jeho emocích i v jeho šílenství. Variace na Diabelliho zpracoval Beethoven také jako improvizaci, já to jen víc rozvinul. Vím, že by to Beethoven takhle nenapsal, ale třeba by se mu to líbilo… Kdo ví,“ vysvětloval svůj přístup skladatel a klavírista.

K dirigentskému pultu se postavil anglicko-německý dirigent David Robert Coleman, který je rovněž skladatelem a úzce spolupracoval jako asistent s dirigentem Danielem Barenboimem a s jeho Americkým orchestrem mladých, který právě v ten večer, pod názvem West-Eastern Divan Orchestra, zahajoval Pražské jaro. „V hudbě je možné všechno, hudba spojuje národy, myšlenky, otupuje ostří a dokazuje, že je možné propojit lidi, kteří pocházejí z nejrůznějších, protichůdných i znepřátelených myšlenek. Dokazuje to právě projekt Daniela Barenboima a jeho West-Eastern Divan Orchestra, ve kterém vedle sebe a spolu hrají mladí hudebníci ze znepřátelených zemí, Žid vedle Araba a je možné, aby vytvářeli společně krásné dílo. Proto je také možné propojovat klasické autory s dnešním hudebním myšlením a právě jazz, se svojí schopností improvizace, je k tomuto účelu ideální,“ řekl na besedě před koncertem publiku David Robert Coleman.

Spolupráce s klavíristou a skladatelem Urim Cainem ho viditelně baví. Orchestr dokáže zelektrizovat a drží ho pevně, s jasnými gesty. Je to nezbytné, neboť v tom dravém proudu hudby by bylo možné se utopit. Což se nikomu nestalo a souhra klavíru a orchestru byla obdivuhodná. Orchestr Moravské filharmonie při tomto koncertu přesáhl vlastní dosavadní hranice možného.

O slavnostní zahájení koncertu se postarali ředitel Moravské filharmonie Jonáš Harman spolu s hejtmanem Olomouckého kraje Josefem Suchánkem, který se vyznal z lásky k hudbě a kultuře vůbec. S noblesou a milým úsměvem uvedl koncert moderátor Jiří Vejvoda, který si neodpustil i malé přirovnání: „Loďka se nepotopí proto, že je kolem voda. Potopí se tehdy, kdy do ní necháme škvírou vodu téct. Nenechte proto vodu téct do vaší loďky,“ uzavřel své úvodní slovo.

Pořadí dvou avizovaných skladeb v programu bylo nakonec prohozeno a koncert zahájilo 33 variací na valčík Antonia Diabelliho. Variace psal Beethoven ve svém pozdním období a byla to práce pro charitativní akci Antonia Diabelliho ve prospěch sirotků a vdov z napoleonských válek a dílo bylo vydáno v roce 1823. Uri Caine vytvořil vlastní aranžmá, zjazzoval a doplnil o citace témat z jiných děl, jako například z Měsíční sonáty, Symfonie č. 3, č. 5 a č. 9. Pro orchestr a klavír však použil jen pětadvacet variací, ostatní zůstaly pro potřebu sólového klavíru. Vzniklo tak vrstevnaté dílo s množstvím nápadů, proložené virtuózními jazzovými vstupy klavíru a nechyběl ani prostor pro předvedení jazzových schopností orchestru. Synkopizace, rytmizace, přenášení dob, pichlavost pizzicata smyčců, spolu s ostrým staccatem klavíru, který buď udával téma a směr jamování, nebo naopak citlivě, jako ukázněná součást orchestru, vytvářel harmonickou výplň a udával náladu. Spolupráce klavíru a orchestru, kdy se vzájemně doplňovali a provokovali, byla obdivuhodná, obrovské soustředění a kázeň kontrastovalo s živelností a energičností muzicírování. Hodinové soustředění hudebníků i publika vyústilo v euforii při potlesku, který občas neudržel pravidla klasiky a ozýval se i během skladby po efektním jamování klavíru.

Po přestávce zazněla Hudební fantazie pro klavír a orchestr s názvem Nein!, kterou složil rovněž Uri Caine. Východiskem mu byla poslední věta Deváté symfonie Ludwiga van Beethovena s Ódou na radost, nicméně vokální složka byla vypuštěna, tématem sboru zahájil skladbu klavír a dále zůstala jen stěžejní témata. Ta byla ve skladbě čitelná, ale skladatel s nimi pak nakládal velmi volně a rozpracovával je do už samostatných celků, které sršely energií a harmonickými a instrumentálními nápady. Orchestr zněl velmi plasticky a barevně originálně, i přes zachování původního nástrojového obsazení. Klavírista v samostatných částech neskrýval hravost a imaginaci a s orchestrem si slyšitelně rozuměli.

Potlesk byl frenetický a jindy klasické a konzervativní publikum vstávalo a nešetřilo hlasitými projevy. Klavírista ještě přidal jednu skladbu, tentokrát na motivy Wolfganga Amadea Mozarta, což ale nespecifikoval. Koncert měl už reprízu, neboť premiéra se odehrála v úterý 10. května v pražském DOX+ v rámci festivalu Americké jaro.

Ne každý ale koncert vítal a schvaloval ho. Po přestávce se v původně plném sále objevila volná místa po lidech, kteří koncert předčasně opustili. „Takhle prznit klasiku, proč si nepíše vlastní skladby, to nemá vlastní nápady?“ rozhořčoval se postarší manželský pár, opouštějící sál. Uri Caine si je tohoto problému vědom a nevadí mu. „Hudba je pro mne jen spektrum možností, lhostejné, jestli je to jazz, nebo klasika. Skládám i vlastní hudbu, ale propojení jazzu s klasikou je pro mne výzva, důležitá je radost z muzicírování,“ sdělil skladatel na besedě publiku.

*******

Foto: Dvořákova Olomouc / Daniel Schulz