„V úchvatném zastavení, v naladění na jedné vlně s dirigentkou, učinil Alexandros Stavrakakis ze známé árie hudební událost.“

„Příběh se stává se podobenstvím o reálných situacích a vztazích, bez přibarvování, bez šťastného konce.“

„Dirigentka režijní výklad nijak neshazuje. Hudební nastudování je s ním v souladu, ale zároveň ho přesahuje.“

Drážďanská Semperova opera hraje Rusalku. Sobotní premiéra byla pro inscenační tým a sólisty úspěchem. Pro tuzemského diváka, zvyklého spíše na pohádkové reálie, může být její lehce surrealistická podoba a její citová věcnost zajímavou alternativou, nebo také problémem. Jednoznačným kladem, a to zcela famózním, je nicméně hudební podoba – způsob, jakým dirigentka Joana Mallwitz s orchestrem Staatskapelle Dresden rozeznívá, využívá, hraje a vykládá Dvořákovu partituru. A mezi pěvci je skutečným králem mladý řecký basista Alexandros Stavrakakis jako Vodník.

Rusalka je v nové drážďanské inscenaci díky Joaně Mallwitz, přes nepoetickou vizuální aktualizaci, nádhernou operou. Jinak než obvykle – nejde pouze o líbeznou, posmutnělou lyrickou báseň. Ve Dvořákově hudbě dirigentka nachází v souladu s děním na scéně mnohem víc. Tradice Semperovy opery spojené s Richardem Straussem svádějí k myšlence, že se výsledek blíží právě k jeho hudbě. Každopádně je průběh a výraz hudby pojímán neustále tak barvitě a kontrastně, že na sebe přirozeně strhává pozornost. Symfonický zvuk Sächsische Staatskapelle Dresden je snem mezi běžnými divadelními orchestry. A způsob, jakým svými gesty, autoritativními a elegantními zároveň, modeluje tempové a náladové proměny Joana Mallwitz, je v Rusalce neslýchaný.

Titulní roli ztvárnila mladá ruská sopranistka Olesya Golovneva. Vokálně standardně, bez známky poetičnosti v hlase. Její klíčové árie ničím mimořádným nezaujaly, ale zahrála roli dobře, včetně požadavku na baletní gesta a náznak pohybu na špičkách. Tenorista Pavel Černoch dal hlavní mužské úloze všechny atributy svého lyrického, pevného a bezpečně ovládaného hlasu, štíhlé postavy a zkušeností v roli. Elena Guseva je typově přesně vybrána pro roli Cizí kněžny, Christa Mayer skvěle, včetně zřetelné dikce, ztvárnila Ježibabu. Sebastian Wartig a Nicole Chirka byli zábavnou a velmi dobře zpívající dvojicí, komentující jako Hajný a Kuchtík děj. V trojici nazývané v libretu lesními žínkami se vedle dvou mladých kolegyň pěkným témbrem uplatnila nadějná členka souboru Štěpánka Pučálková. Inscenaci nicméně jednoznačně vévodí Alexandros Stavrakakis. V partu Vodníka, jak ho zazpíval, jak ho obdařil lahodným belcantem a citem pro hudební výraz, předčil všechny, které dosud pisatel této reflexe slyšel. V úchvatném zastavení v prostředním dějství, v naladění na jedné vlně s dirigentkou, učinil ze své velké známé árie hudební událost, která zůstává v paměti.

Za drážďanským výkladem pohádky stojí vedle scénografa Johannesa Leiackera režisér Christof Loy. Zformuloval ze svého pohledu do tištěného programu i obvyklé shrnutí děje. Když si text přečtete, pochopíte konečně, proč se celý příběh odehrává jakoby v divadelním foyer, mimochodem vizuálně inspirovaném prý interiérem pražské Státní opery. Není to Rusalka naruby, ale domyšlená. Žádná česká pohádka o tatíčkovi vodníkovi a něžné Rusalce v lekníny porostlé lesní tůni, ani bolestně toužící secesní Malá mořská víla s podobou mořské panny, ale expresivně a vlastně i poměrně expresionisticky a bez dojemných citů vyjádřené existenciální stavy a prožitky.

Ve Vodníkově říši se sešla podivně divadelní rodina; jinými slovy: žije tam pohromadě lehce bizarní, jen zčásti reálné společenství… Touto vstupní informací si režisér otvírá prostor pro svou vlastní surrealistickou pohádku, ve které už je pak v daných kulisách možné cokoli. Pohybují se tam klauni, tanečníci a dívky tančící na špičkách, otec v saku… Dívka, mající podobu zraněné baletky, by se chtěla, stejně jako její sestřenice, vznášet jako pírko. Touží po možnosti opustit dosavadní svět, prostor svého dětství, který už se stává vězením. Když jí macecha pomůže, tak ale jako zlá sudička věští: jdi si do světa, ale šťastná tam nebudeš; a zradu, kterou zažiješ, draze zaplatíš. Zhrzený otec, který ji rozhodně nehodlal pustit, jí také nepřeje nic dobrého… Dívku, přesně podle jejích snů, najde mladý muž a odvede si ji. Není však schopna s ním navázat tu správnou komunikaci, nenajdou společnou řeč, nedokáže ho uspokojit – a když je svědkem toho, jak cizí žena využívá jeho váhání i mužskou přirozenost a před jejíma očima ho svádí a svede, sny a iluze se rozpadají. Vrátit se do původní rodiny dívka už nemůže, zůstává bez domova. Odmítá však možnost pomstít se. Když se později setkává se svou bývalou láskou, vše si vysvětlují, ale je stejně pozdě. Ani její odpuštění už nemůže vztah zachránit.

Kladem této režijní koncepce ve výsledku inscenace je, že se kupodivu docela dobře pojí s původním libretem, že se úplně nevzdává pohádkového světa, že ani moc nepokulhává, jak se děje mnohým aktualizovaným výkladům operních příběhů… a hlavně: že nepřehání naznačenou bezcitnost. Stává se podobenstvím o reálných situacích a vztazích, bez přibarvování, bez šťastného konce. Ne všechno nicméně dokáže vyjádřit a dopovědět do takové hloubky, jakou naznačuje slovně.

Dirigentka režijní výklad nijak neshazuje. Hudební nastudování je s ním v souladu, ale zároveň ho daleko přesahuje. Pokud jsou v inscenaci místa, která opravdu zasáhnou duši, a jsou, může si je připsat k dobru právě ona, ne režisér. A s ní také choreograf Klevis Elmazaj. Obrazy smyslného světa, kontrastujícího s dívčinou nezkušeností a chladností, rozehrál v druhém dějství se svými tanečnicemi a tanečníky výrazovým tancem, který měl obrovskou pohybovou razanci sahající od bravurních figur po neskrývanou erotičnost. Je to jiný Dvořák, jiná Rusalka. Koprodukční inscenace, hraná už ve Španělsku, v Německu jako zásadní hudební počin Joany Mallwitz.

Foto: Semper Drážďany / Ludwig Olah