„Prokofjev byl z těch umělců, kteří měli s autoritativním režimem problémy, což dokladuje právě uváděná symfonie. Nyní mohla brněnská filharmonie uvést Symfonii č. 7 v původní verzi, tak, jak ji skladatel napsal.“

„Joe Hisaishi je znám ve světě především pro svoji filmovou hudbu, v Brně se však představil Variacemi 57 pro dva klavíry a orchestr. Skladbu napsal pro klavírní duo Maki Namekawa a Dennis Russell Davies, kteří skladbu v ten večer provedli.“

„Poslední skladbou byla Symfonie č. 2 estonského skladatele Lepa Sumery. Hlavním nástrojem jsou dvě harfy, které zaujaly přední pozici na scéně namísto předešlých klavírů.“

Filharmonie v divadle II je brněnský abonentní cyklus, který přináší symfonické koncerty zejména skladatelů z 19. a 20. století. Koncerty, které se odehrály ve čtvrtek 28. a v pátek 29. dubna, se těšily nebývalému zájmu i nezávislých diváků. Dramaturgie totiž nabídla jako dirigenta japonského hosta světového renomé Joea Hisaishiho a navíc uvedla i jeho skladbu pro dva klavíry, kterou napsal pro šéfdirigenta Dennise Russella Daviese a jeho ženu Maki Namekawu, kteří dílo provedli.

Recenzovaný páteční večer byl zcela vyprodaný a v hledišti bylo slyšet angličtinu i němčinu a bylo tam hodně mladých posluchačů. Očekával se vrcholný koncert sezóny a předzvěst se zcela naplnila.

Jako první zazněla Symfonie č. 7 cis moll op. 131 Sergeje Prokofjeva. Pod tlakem událostí na Ukrajině se v programu objevilo slovo dramaturga, akcentující skutečnost, že právě Prokofjev byl z těch umělců, kteří měli s autoritativním režimem problémy, což dokladuje právě uváděná symfonie. Skladatel musel přepracovat finále, které muselo být radostné a budovatelské. Nyní mohla brněnská filharmonie uvést Symfonii č. 7 v původní verzi, tak, jak ji skladatel napsal. Čtyřvětá skladba začíná větou Moderato, klenutou ruskou melodií, emotivní s prvky nostalgie, kde dostávají příležitost jak smyčce, tak dechové nástroje, které si postupně předávají melodický motiv. Allegretto je energické s tanečním rytmem, dostává zde prostor klavír znepokojivým, synkopovaným tématem. Prosazují se fagot a žestě, zejména trubka a k závěru nasazují pochodovým tempem bicí a celý orchestr spěje k závěru. Andante espressivo zahajují violoncella něžnou melodikou, zapojují se dřeva a dávají prostor sólovému fagotu. Tlumená trubka uvolňuje prostor zajímavému souzvuku harfy a lesních rohů. Závěrečné Vivace přináší odhodlání a radostnou taneční melodiku, která však přechází v hrozivý chaos. Dřeva a smyčce přinášejí původní sladkou melodii v klenuté frázi, podpořené žesti a s ostinátními kapkami xylofonu a pikoly, které vedou symfonii ke zklidněnému závěru.

Ve druhé polovině koncertu už to nebylo o melodii, ale o minimalismu. Byly uvedeny dvě skladby v české premiéře. Nejprve to byla skladba dirigenta večera, kterým byl japonský dirigent a skladatel, Joe Hisaishi. Ten je znám ve světě především pro svoji filmovou hudbu, v Brně se však představil Variacemi 57 pro dva klavíry a orchestr. Skladbu napsal pro klavírní duo Maki Namekawa a Dennis Russell Davies, kteří skladbu v ten večer provedli. Šéfdirigent filharmonie a jeho žena jsou v Brně jako klavírní duo známí – že jsou skvěle sehraný pár a že jejich produkce jsou vnímány jako jeden organismus, to už brněnské publikum ví. Překvapením byla skladba sama, kdy první klavír, který hrála Maki Namekawa, vyluzoval energické, stále se opakující lehké běhy v diskantu, které perlily a zářily, a druhý klavír podporoval harmonii a rytmus v base. Ke klavíru se přidávaly smyčce a výrazné perkuse, které byly přítomné snad ve všech podobách a postupně se ve variacích střídaly. Postupně se přidal i druhý klavír a postupovaly oba proti sobě, proplétaly se a doplňovaly. Orchestr doprovázel v synkopách a vytvářel neustále se valící proud hudby, prokládaný zvonivým klavírním motivem. Další variaci zahájil druhý klavír na jednom tónu v ostinátním tečkovaném rytmu, zatímco první klavír vyluzoval lehké impresivní akordy s disonantními postupy. Do toho orchestr přinášel v houslích hladivou pomalou melodii, zatímco tympány a xylofon vše rozbíjely do krátkých sekvencí. Nástroje se po krátkých úsecích střídaly v sólových vstupech a setkávaly se v náročných rytmech v obdivuhodně bezpečné souhře. Ke konci se opět vrátil sólový první klavír k lehounkému perlení a s vyluzováním stříbrných zvonků dovedl skladbu postupně do ztracena. Nadšení publika bylo bezprostřední a nebralo konce.

Poslední skladbou byla Symfonie č. 2 estonského skladatele Lepa Sumery. Opět to byla česká premiéra a byla zvolena jako protiklad k předešlému autorovi. Skladatel, který inklinuje k minimalismu, zde vytvořil dílo o třech větách, které spolu hudebním materiálem těsně souvisejí. Hlavním nástrojem jsou dvě harfy, které zaujaly přední pozici na scéně namísto předešlých klavírů. Moderato tranquillo zahajuje lehounké vibrato v houslích. Následuje harfové sólo, které pokračuje dramatickou gradací a zajímavým souzvukem harfy a dřevěných nástrojů. Opakující se lehký motiv v houslích s tušenou melodií v hornách nabývá na síle v crescendu až do mohutného fortissima všech nástrojů, včetně nepřeberného množství bicích, které přerušuje zvon. Následné svištění houslí se zvonem zvyšuje disonanční napětí, vystřídané dvěma harfami a lehkými flažolety smyčců. Do toho jedna harfa stále opakuje jeden tón, jako kapající voda. Flétnový sólový motiv přebírají postupně všechny dechové nástroje a hudba spěje k vrcholu. Attacca nastupuje Interludium, které propojuje předchozí motivy a staví most k poslední větě, Spirituoso, kde se motivy spojují v mohutný hudební proud, podložený ostinátně se opakujícím motivem ve smyčcích i harfách. To vše přehlušuje vlna bicích a žesťů, vrcholící v efektním fortissimu, po ní se valí další a další vlny, násobené dalšími žesti a fanfárou trubky. Po náhlém odsazení nastupují opět dvě harfy, které ve třpytícím se pianu ztišují efekt postupně do ztracena.

Efektní skladba vybudila nadšené ovace, které neustále vyvolávaly poněkud rozpačitého drobného dirigenta. Po čase se orchestr usadil a přišel přídavek, skladba samotného dirigenta, zcela z jiného hudebního světa. Byl to valčík Merry-Go-Round z jeho animovaného filmu Zámek v oblacích, ve kterém se zvedaly široké romantické vlny, které přivolávaly ducha ruské romantiky. Překvapivé vybočení z minimalismu k novoromantismu přijalo po smršti disonancí publikum nadšeně.

Foto: Vojtěch Kába