úterý, 26 duben 2022 14:00

Yuja Wang – sdělnost ve stínu efektu

Autor:

„Yuju Wang vnímám jako klavíristku s touhou po bezprostředním zalíbení u širšího publika prostřednictvím hry na efekt.“

„Nejméně doma byla Wang v Beethovenově Sonátě Es dur.“

„Ligetiho etudy se jednoznačně řadí k vrcholům celého recitálu a přál bych si je od Yujy Wang slyšet i jako komplet na nahrávce.“

 

112

 

V sezoně 2020/2021 uvedl Český spolek pro komorní hudbu nový cyklus čtyř recitálových programů, který však byl záhy zrušen z pandemických důvodů. Tato sezona by se tedy dala považovat za jeho skutečnou premiéru. Zatím si vedl víc než dobře – ačkoliv koncerty Geralda Finleyho a Josefa Špačka nebyly vyprodané, nezdráhal bych se je označit za vrcholy pražského kulturního dění posledního roku. Yuja Wang se jako rezidenční umělkyně sezony České filharmonie vrátila po únorovém trojím provedení Klavírního koncertu fis moll Sergeje Rachmaninova, aby v neděli zakončila cyklus klavírním recitálem.

Jestliže na jedné straně zaujímají v programech klavírních recitálů tradičnější místo Chopinovy balady a na té odvážnější druhé straně jsou zase třeba sonáty od Rautavaary nebo mazurky od Adèse, program Yujy Wang balancuje někde uprostřed. Dramaturgie jejího koncertu mi připomíná poslední rudolfinský recitál Jana Bartoše – nedbá totiž důsledně na chronologii a dává do souvislostí kanonická díla se skladbami menšího rozsahu, která jsou na našich pódiích slyšet zřídka. Má to pozitivní důsledek pro oba typy skladeb: zatímco exotičtější kusy v menší míře pravděpodobněji zaujmou i rekreačního posluchače, na takovou Beethovenovu sonátu se v kombinaci s nimi hned dá nahlédnout bděleji.

Program začal původně avizovanou druhou půlí v přeskupeném sledu, nejprve zazněly skladby Lavapiés a Málaga z cyklu Iberia Isaaca Albénize. Interpretace klavíristky je transparentní ve vedení hlasů, není excentrická a nezabývá se malichernostmi, obvykle jde naproti požadavkům hudebních zákonitostí.

Ostřejší tón v sopránu nejen že nepůsobil nepatřičně, naopak zněl v první řadě na balkoně esteticky. Přesto mi v jejím provedení chyběla krev, spontaneita. Například „náměsíčné“ mediantní postupy ve střední části Málagy mi spíš přijdou slučitelnější s okouzlením okamžikem než s její velkorysostí průletu.

 

115

 

Těžištěm první části koncertu byla Sonáta fis moll č. 3 op. 23 Alexandra Skrjabina. Například oproti koncertu Nikolaje Luganského před pár lety působila druhá věta daleko organičtěji, nepřímočaře, s tajemným pojetím. Výjimečně citlivý přechod mezi třetí a čtvrtou větou předznamenal možnosti Yujy Wang jako umělkyně s přesahem. V sekvencích jsem si často přál slyšet větší přesvědčení o dynamickém úsilí, velkolepější zvuk až od nohou, ale obecně byla sonáta milým překvapením s oduševnělými momenty. Je dobře, že Wang dvě půle recitálu otočila – následující dvě miniatury Nikolaje Kapustina posloužily jako ideální tečka před přestávkou, kdežto na konci druhé půlky už by neměly momentum.

Nejméně doma byla Yuja Wang v Beethovenově Sonátě Es dur op. 31 č. 3. Sonátu hrála bez repetic a základní kostru skladby podchytila s vysokou mírou řemeslné profesionality a elánu. Přesto mi na mysl doléhala myšlenka Artura Schnabela, který „hrál jen skladby, které jsou lepší, než dokáží být zahrány“. Jedním ze specifik této konkrétní sonáty je (kromě netradičního uspořádání sonátového cyklu bez volné věty) zejména „zastávkovitost“ prvních dvou vět – mnoho hudby se odehrává v pomlkách, mezi řádky. Jsou to momenty, ve kterých posluchač právem čeká na vyjádření názoru, snahu o dosáhnutí něčeho vyššího… – avšak její koncepce byla přímočará, uniformní. V tomto ohledu je pro pražské publikum ještě čerstvou antitezí recitál Daniela Barenboima z roku 2018, na kterém hrál tutéž sonátu.

Suita op. 25 Arnolda Schönberga a etudy „Podzim ve Varšavě“ a „Ďáblovo schodiště“ Györgyho Ligetiho patří ke skladbám nesmírně obtížným na hudební intelekt. V Suitě bylo provedení klavíristky obdivuhodné, co se týče svrchované navigace textem a rytmické neústupnosti, ale v patnáctiminutovém celku se opakování poměrně skromného množství výrazových prostředků oposlouchalo a publikum poprvé za celý koncert zneklidnělo. Oproti tomu Ligetiho etudy se jednoznačně řadí k vrcholům celého recitálu a přál bych si je od Yujy Wang slyšet i jako komplet na nahrávce. Obě se vyznačovaly průrazným úhozem, druhá byla hrána v rychlejším tempu, než je obvyklé, s radostí a nadhledem. V těchto skladbách je také daleko pochopitelnější, že je hrála z not, což se o všech číslech programu tak snadno říct nedá.

 

113

 

První přídavek, Brahmsovo Intermezzo cis moll op. 117, byl pozorně věnován zesnulému klavíristovi Václavu Máchovi. V tomto kontextu by se dala považovat volba dalších přídavků za choulostivou, neboť kromě Glassovy Etudy č. 6 už zazněly jen žonglérské kousky klavírní literatury (včetně Moszkowského Žongléra). Márquezův Danzón č. 2 byl z těch vkusnějších a pro mě nejzábavnějších, parafráze na Čajkovského Labutí jezero a na Bachovu Badinerii už se nacházely na samé hranici kýče. Finální věta Prokofjevovy Sonáty č. 7 op. 82 na závěr večera měla tradičně strhující účinek.

Obzvlášť po vyslechnutí přídavků vnímám Yuju Wang jako klavíristku s touhou po bezprostředním zalíbení u širšího publika prostřednictvím hry na efekt. Vůči tomu se nestavím vůbec do opozice, mladý Vladimir Horowitz míval stejnou touhu a hráčská pyrotechnika je podstatnou součástí kultury klavírního recitálu, jedním z prvků přinášejících vzrušení. Dvakrát totéž ale není totéž, a přestože se Wang ve Skrjabinovi projevila příslibně i ve sdělnosti, obecně převládá dojem vrcholového sportovního výkonu. Oproti tomu při vyslechnutí Horowitzových nahrávek mám komplexní umělecký zážitek, ve kterém pro mě kromě nekonečné virtuozity hraje roli třeba silnější pocit risku nebo péče o vztahy mezi tóny. Vzorovým příkladem žijícího umělce podobného archetypu je Arkadij Volodos, který odstartoval kariéru hlavně na technických dovednostech, ale v listopadu minulého roku se v Rudolfinu prokázal jako hotová múzická bytost. Na každý pád Yuja Wang u zdejšího publika zalíbení našla, ve Dvořákově síni bylo vyprodáno a celkový ohlas věstí nadějnou budoucnost pro recitálový cyklus ČSKH v další sezoně.

Zbyněk Pilbauer

 

116

 

Foto: Petra Hajská

Zbyněk Pilbauer

Klavírista, učitel

Narodil se v Habřince, ale od dětství žije v Praze. Studoval klavír na Gymnáziu a Hudební škole hl. m. Prahy ve třídě Hany Dvořákové a následně u Martina Kasíka na Hudební a taneční fakultě AMU, kde studoval i hudební kritiku. V rámci programu Erasmus+ měl možnost strávit jeden semestr na Royal Birmingham Conservatoire a mimo školu si rozšířil znalosti na mistrovských kurzech u špičkových umělců (např. Lilya Zilberstein nebo Saleem Ashkar). Ve volném čase nejraději čte literaturu všeho druhu od odborné po poezii, dále se zabývá třeba správou YouTube kanálu Slavic Spoon se zaměřením na českou klavírní literaturu. Pod stejným uživatelským jménem také přispívá do Petrucciho hudební knihovny skeny not od Myslivečka po Schulhoffa.  Nejdražší mu je hudba Franze Schuberta a Josefa Suka.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.