„Pod vedením Roberta Jindry zvládal rozhlasový orchestr i swingové groovy jazzových muzikálů.“

„V Plachetkově projevu mi ale přišlo, že právě tuto atmosféru začala píseň postrádat; jednalo se spíše o sice velice podařené, ale až příliš operní dílo.”

“Skrze různorodé rytmické akcenty a nečekaná zastavení se interpreti přenesli na výbornou. Myslím, že tato píseň sedne Plachetkovi naprosto výjimečně.“

V pátek vystoupil ve Foru Karlín již podruhé Adam Plachetka se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu. Po více než ročním odkladu se mohli diváci konečně dočkat tónů tohoto vynikajícího basbarytonisty v muzikálových písních ze století dvacátého i jedenadvacátého. Orchestr hrál pod taktovkou dirigenta Roberta Jindry, známého zejména z dlouholetého působení v Národním divadle.

Opera a muzikál. Tyto dvě hudební formy se neustále těší velkému zájmu světového publika, od koncertních pódií nebo Vídeňské státní opery až na slavnou newyorskou Broadway. A právě tato dvě relativně odlišná prostředí se snaží sblížit Adam Plachetka. Poprvé tak učinil v roce 2017, kdy zazněl první výběr muzikálových písní, a nyní, po velkém zájmu, se do Fora Karlín navrátil v novém hávu. Plachetka se proslavil již v mladém věku, neboť jako první Čech mladší třiceti let vystoupil v Metropolitní opeře v New Yorku a od roku 2010 působí v již zmíněné Vídeňské státní opeře. Vztah k muzikálu ho ale doprovází celý dosavadní život. Původně jej zamýšlel studovat, ale nakonec se rozhodl pro odvětví operní. V poslední době se k těmto zálibám ovšem vrací a muzikálový repertoár kombinuje se svým operním přednesem.

Koncert byl vystavěn z širokého výběru písní, které byly prokládány orchestrálními předehrami nejznámějších broadwayských klasických kusů. Bylo to povedené a přirozené. Předehry zaujaly instrumentací a dovolily Plachetkovi moment odpočinku, zatímco SOČR mohl bez ostychu zazářit. Přístup dirigenta Roberta Jindry k tomuto zábavnějšímu druhu repertoáru mi také přišel sympatický. Bylo na něm možné vidět zapálení a radost, které hudbě dodávaly správný ráz. Pod jeho vedením zvládal orchestr i swingové groovy jazzových muzikálů, což byla například prskavka Make ‘em Laugh ze Singin’ in the Rain nebo předehra ze stejnojmenného muzikálu.

První skladbou večera byla ouvertura z My Fair Lady. Tento hit z roku 1956 byl napsán dle předlohy G. B. Shawa Pygmalion a dočkal se téměř tří tisíc repríz. V tónech orchestru zazněly především dvě nejznámější melodie tohoto muzikálu, konkrétně lyrická píseň On the Street Where you Live a taneční I Could Have Danced All Night. Tyto melodie, spojené s typickou broadwayskou barevnou instrumentací plnou bohatých harmonií, vyvolávají silný pocit nostalgie ze zlaté éry muzikálu. Adam Plachetka zvolil svůj vstup velice efektivně s písní SeventySix Trombones z Music Man (stejný název nese i zpěvákovo album z roku 2020) od Mereditha Wilsona. Rychlá recitace již od začátku naladila posluchače na akční vlnu, ve které se tento pochod, v celé své tříminutové délce, nese. Od premiéry v roce 1957 se tato skladba stala součástí programu mnoha pochodových a vojenských kapel, právě díký svému rázu a lehce zapamatovatelné melodii.

Skladatel Richard Rogers a libretista Oscar Hammerstein II byli snad nejznámějším muzikálovým duem celého 20. století a zasloužili se o mnoho známých písní, včetně té následující s názvem Something Wonderful z The King and I. Jedná se o krásnou lyrickou píseň, ve které Plachetka předvedl emoční kontrast oproti předchozí vypalovačce. V podobné atmosféře se nesla i další píseň Pilate’s Dream z rockového muzikálu Jesus Christ Superstar. Jako plnohodnotné divadelní představení vzniklo, kvůli strachu ohledně přijetí publika, až po prvotním vydání jednotlivých písní na gramofonových deskách. Od roku 1971 se ovšem jedná o známý hit, a až do nástupu Cats o nejúspěšnější muzikál londýnského West Endu. V místech, kde byl Plachetka doprovázen pouze klavírem, jsem měl pocit zvukové nevyváženosti. Na můj vkus byl klavír zmixován moc nahlas a místy frekvenčně bojoval s Plachetkovým zpěvem, který poté postrádal jasnost. Stejný pocit jsem měl i v podobné ploše v druhé půlce koncertu. Naopak v částech, kde hrál klavír s orchestrem, jsem tento problém neměl. Krátká klavírní jazzová sóla v některých písních byla nazvučená i zahraná skvěle.

Návratem do jazzového světa byla chytlavá skladba With a Little Bit of Luck z My Fair Lady. Adam Plachetka, společně s komorním pěveckým souborem, se hravým přístupem přenesl skrze zábavné a rytmické refrény této písně. SOČR poskytoval sebejistý a decentní doprovod, který nechával prostor zpěvákům vyniknout až do grandiózního finále. V předehře ze Singin’ in the Rain od Nacio Herba Browna se mohl předvést naopak sám SOČR. Swingové preludium dalo vyniknout žesťové sekci a svojí energií se místy přibližovalo až k big bandu, což daná skladba do určité míry vyžaduje. Zazněla také hlavní melodie tohoto muzikálu, která se v průběhu koncertu ještě navrátila se zpěvákem v hlavní roli.

Za doprovodu sólové kytary zazněla píseň Edelweiss z The Sound of Music. Jedná se o krásnou skladbu z roku 1959 pojmenovanou podle bílé alpské květiny a vyprávějící o pocitech hlavní postavy krátce před opuštěním rodné země kvůli anexi Rakouska před druhou světovou válkou. Stala se poslední písní, kterou spolu napsali Rodgers a Hammerstein, neboť krátce poté Hammerstein umírá. V jednoduchosti tohoto valčíku tkví jeho největší síla, kterou se snažili Plachetka společně s doprovodem kytary zachytit. V Plachetkově projevu mi ale přišlo, že právě tuto atmosféru začala píseň postrádat; jednalo se spíše o sice velice podařené, ale až příliš operní dílo, než o strohý zpěv muže potýkajícího se s krutou událostí. Ale možná se jedná pouze o mé vlastní cítění ovlivněné poslechem originální verze.

Poté jsme mohli opět vyslechnout hlavní téma Singin’ in the Rain, nyní již v plné verzi se skvělým pěveckým výkonem. I Beauty School Dropout ze světoznámého Grease od Warrena Caseyho vyznělo na výbornou, zejména díky pohodovému rockovému doprovodu SOČRu a zpěváků. Poslední píseň před přestávkou byla Unstillbare Gier z německého muzikálu Tanz der Vampire. Interpreti zde dosahovali největších vrcholů emočních i dynamických. Zejména Plachetkovo nazvučení mi ale přišlo příliš hlasité, v nejsilnějších pasážích přehlušovalo celý orchestr. V těchto místech jsem si připadal spíše jak na rockovém koncertu, hlasitost začala být až nepříjemná. Taková míra zvukové masáže mi přijde na tento typ hudby zbytečná.

Po přestávce zazněla krásná předehra z Hello, Dolly! od Jerryho Hermana a další píseň z Tanz der Vampire, nyní se ovšem jednalo o lyrickou baladu. Návrat do divadelních manýrů příšel v Master of the House z Les Misérables. Zábavné cembalové intro a veliké dynamické rozdíly dávaly písni skvělou energii a poskytly prostor přesvědčivé interpretaci.

Alan Menken je skladatel známý zejména díky filmům z produkce Walt Disney, například Kráska a Zvíře nebo Aladin. A právě první jmenované dílo, z úpravy pro divadelní půdu, si Plachetka vybral pro svůj přednes, konkrétně píseň Evermore. Pro moji generaci vyrůstající na “disneyovkách” se jedná o známou píseň a sólista ji úspěšně intepretoval s plnými silami. V následující známé skladbě King Herod’s Song jsme se navrátili do jazz-rockového světa Jesus Christ Superstar. Skrze různorodé rytmické akcenty a nečekaná zastavení se interpreti přenesli na výbornou a myslím si, že tato píseň sedne Plachetkovi naprosto výjimečně a může v ní předvádět skvělé divadelní manýry.

Již poslední, ale stále stejně zábavná ouvertura pocházela z jazzového muzikálu Kiss me, Kate od Cola Portera a byla následována písní Bui Doi z Miss Saigon. Tento muzikál si bere za předlohu Pucciniho exotickou Madame Butterfly a převádí ji do období vietnamské války. Společně s Les Misérables se jedná o nejznámější dílo Claude-Michela Schönberga. Dalším zábavným kouskem bylo Make ‘em Laugh, již třetí výstup z muzikálu Singin’ in the Rain, ve kterém byl opět prostor pro divadelní žertíky, a také velkolepý This is the Moment z muzikálu Dr. Jekyll and Mr. Hyde.

Na závěr zazněla píseň You Won’t Succeed on Broadway z muzikálu Spamalot. Jedná se o adaptaci populární britské skupiny Monty Python do divadelního prostředí Johnem du Prez a Ericem Idlem, jejímž výsledkem je velice líbivý kousek. Je v ní poměrně dlouhá instrumentální mezihra, která dala prostor i pro SOČR, a tím posloužila jako povedené finále. Jako přídavek zazněla pak působivá melodie z Javertovy sebevraždy z Les Misérables.

Foto: Vojtěch Brtnický