„Bachovy Goldbergovy variace přinášejí posluchači až meditativní zážitek.“

„To základní, co posluchač z Vonáškovy úpravy pro dechové kvarteto vnímá, je srozumitelnost jednotlivých hlasů a plastičnost celku.“

„Autor transkripce citlivě propojil hlasy jednotlivých nástrojů, někdy až s úžasem člověk naslouchal dialogu hoboje a fagotu či klarinetu a basetového rohu a splynutí jejich barev.“

Bachova hudba se nikdy neomrzí a každý opakovaný poslech i téže skladby může odkrýt nové souvislosti, které předtím zůstaly pod povrchem. Goldbergovy variace pro dechové nástroje upravil fagotista Václav Vonášek a díky jeho transkripci a v excelentním podání Arunda Quartet se před posluchačem vyjevil tento hudební monument v netušené kráse a hloubce. K slyšení byl ve Werichově vile v úterý 19. dubna.

Bachovy Goldbergovy variace, BWV 988 nedají spát mnoha hudebníkům. Ať už se hrají na cembalo, klavír, v úpravě pro smyčce (aranžmá Dmitrij Sitkovetskij), vždy přinášejí posluchači až meditativní zážitek. Fagotista Václav Vonášek se před pár lety rozhodl upravit je pro dechové nástroje. Cesta k výslednému tvaru ale nebyla krátká. Václav Vonášek tvoří spolu s hobojistou Janem Součkem a klarinetistou Janem Machem Trio Arundo, založené v roce 2003. Při úvahách, jak převést Goldbergovy variace pro tento soubor, zjistil, že tři nástroje jsou málo – chyběl jeden spojující článek, nástroj takové barvy a rozsahu, který by doplnil možnosti hoboje, klarinetu a fagotu. Odpovídajícím nástrojem se stal basetový roh, jehož barva a rozsah se ukázaly být ideální pro vyjádření plnosti a úplnosti tohoto velkého Bachova díla. Trio Arundo (obdrželo cenu Českého spolku pro komorní hudbu 2011) se tak přeměnilo v Arundo Quartet, kde se basetového rohu ujal přední hráč na klarinet Karel Dohnal. Doplňme, že soubor tvoří špičkoví interpreti – Václav Vonášek je členem Berlínských filharmoniků, Jan Mach České filharmonie, Karel Dohnal orchestru Státní opery a Jan Souček hraje v PKF – Prague Philharmonia a ve Státní opeře. Vedle toho všichni účinkují i v dalších komorních souborech a sólově vystupují.

Goldbergovy variace zahrnují úvodní árii, třicet variací (toccaty, kánony, fughetta, ouvertury…) a závěrečné téma. To základní, co posluchač z Vonáškovy úpravy pro dechové kvarteto vnímá, je srozumitelnost jednotlivých hlasů a plastičnost celku. Nemluvě o hloubce a intimitě, ale to už je záležitost také interpretace. Goldbergovy variace jsem slyšela bezpočtukrát v podání klavíristů a cembalistů, ale přiznám se, že nikdy jsem neměla takový „vhled“ do vedení jednotlivých hlasů, kontrastů variací či proměn dynamiky. Autor transkripce citlivě propojil hlasy jednotlivých nástrojů, někdy až s úžasem člověk naslouchal dialogu hoboje a fagotu či klarinetu a basetového rohu a splynutí jejich barev. Jestliže jsem zmínila intimitu, souvisí s tím také až magičnost – vnímání i interpretace. Před třemi lety vydal Supraphon nahrávku Goldbergových variací v podání tohoto souboru, je vynikající, ale zmíněnou magičnost založenou na komunikaci hráčů mezi sebou a s publikem lze zažít – po mém soudu – jen na živém koncertě. Posluchač je svědkem onoho příslovečného okamžiku, kdy muzikanti společně dýchají (jinak by to u přesnost vyžadující Bachovy hudby ani nešlo), je přítomen doslova (s)tvoření interpretace obrovského díla pečlivě propracovanými nástupy, souhrou nástrojů i vypracovanou dynamikou. Václav Vonášek zvolil úpravu Goldbergových variací bez repetic, což z hlediska pravověrných ctitelů původních zápisů může být skvrnka na jinak čistém štítu, ale posluchačsky je tento přístup vstřícnější.

V úvodu koncertu (v souladu s obsahem zmíněného CD) zazněla Bachova Suita C dur, BWV 1066 rovněž v úpravě Václava Vonáška. Dílo komponované i původně pro čtyři hlasy je příhodnou ouverturou před následujícím monumentem, posluchače naladí, uklidní i připraví na soustředění i těšení na to, co přijde poté.

Goldbergovy variace v úpravě pro dechový kvartet poprvé zazněly před šesti lety. Jejich živá provedení (to nejbližší se záhy uskuteční v Berlíně) i kritiky výborně hodnocená nahrávka svědčí o tom, že tato transkripce je životná a posluchačům blízká.

Foto: Pražské klarinetové dny