KlasikaPlus.cz© - portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Tango nuevo tentokrát v Betlémské kapli english

„Ástor Piazzolla patří bezesporu k největším jihoamerickým skladatelům dvacátého století.“

„Piazzolla experimentoval, vkládal do tanga prvky jazzu, elektronické hudby i prvky hudby klasické, včetně té barokní.“

„A znovu mi připadalo, jako bych se ocitl na nějakém jam sessionu, díky výbornému uvolněnému provedení všech hudebníků.“

„Mnoho hříchů v tanci se děje, a proto se sluší křesťanům tance se varovati,“ vyzýval profesor teologie na Karlově učení a kazatel v kapli Betlémské, Jan Hus. Škoda, že nemohl slyšet koncert a vidět jej doprovázející umělecký tanec právě v Betlémské kapli 19. dubna 2022 v rámci 30. ročníku Svátků hudby. Jistě by změnil názor. Už proto, že tam zazněla hudba plná radosti a pohody. A i ten tanec vyvolával ne smyslné, ale vysoce umělecké zážitky, třebaže se jednalo o tango. Jak je to možné? Protože to byl večer k poctě Ástora Piazzolly.

Ástor Piazzolla by loni v březnu oslavil sto let. Jenže po celém světě zuřila covidová pandemie, a tak se všechny akce na jeho počest musely přesunout na vhodnější dobu. Stejně tomu bylo i s koncertem, který se připravoval v rámci Svátků hudby, pořádaný stejnojmennou organizací pod patronací Václava Hudečka. Když už nemohl proběhnout koncert na pódiu s účastí obecenstva, Václav Hudeček rozhodl, že ho nastreamují a dají na internet. Ohlas byl neuvěřitelný, a tak si pořadatelé řekli, že by bylo škoda publikum o tento koncert ochudit. Místo pocty ke stému výročí narození (11. 3. 1921) to nakonec mohl být docela dobře koncert ke třicátému výročí úmrtí (4. 7. 1992). Že to byl dobrý nápad, ukázala do posledního místečka zaplněná Betlémská kaple.

Ástor Piazzolla patří bezesporu k největším jihoamerickým skladatelům dvacátého století. Studoval hru na bandoneon, která zahrnovala jak americkou hudbu včetně třeba skladeb George Gershwina, jazzovou hudbu včetně Duka EllingtonaCaba Callowaye, tak samozřejmě hudbu rodné Argentiny a jejího tanga. U Bély Wilda studoval také hru na klavír a jeho oblíbenými skladateli se stali Johann Sebastian BachSergej Rachmaninov. Soukromě se také věnoval studiu děl Maurice Ravela, Bély BartókaIgora Stravinského. Ve svých dvaatřiceti letech získal stipendium na studium v Paříži, kde se jeho učitelkou stala Nadia Boulangerová. Je známo, že byla velmi silnou, charismatickou osobností, která věnovala velkou pozornost osobnímu vývoji svých studentů, a tak to byla právě ona, kdo Piazzollu nasměroval zpět na zájem o tango, ale tango nové, osvěžené jeho klasickým a jazzovým vzděláním. Piazzolla se vrátil z Paříže do Buenos Aires a způsobil v tradičně neměnném světě tanga revoluci. Začal psát tango jako samostatnou komorní hudbu, jako koncertní čísla, která už neměla nic společného s tím „lidovým“ tangem jako doprovod pro tanečníky a zpěváky. Piazzolla experimentoval, vkládal do tanga prvky jazzu, elektronické hudby i prvky hudby klasické, včetně té barokní, spolupracoval s básníky a z tanga vytvořil písně, které už nebyly odrhovačky, ale písně blízké spíše romantikům 19. století. Tradicionalisté zuřili a to vedlo nakonec k jeho emigraci. V ní si získal světovou slávu a jeho „tango nuevo“ se rozšířilo na světová koncertní pódia.

Pro koncert v Betlémské kapli se sešla skupina špičkových hudebníků. Na akordeon a bandoneon hrál Ladislav Horák, náš snad nejlepší akordeonista, profesor těchto nástrojů na Pražské konzervatoři, předseda řady porot mezinárodních soutěží a vedoucí mistrovských kurzů v USA i Evropě. Za klavír usedl další špičkový hudebník, Ivo Kahánek, a několik skladeb si přišel se souborem zahrát i Václav Hudeček. Skupinu doplnili dva mladí umělci, houslista Jiří Vodička a kontrabasista Petr Ries, na kytaru hrál Jaroslav Novák.

Koncert zahájila melancholická skladba Adios Nonino (Sbohem, táto), kterou napsal Piazzolla, mimořádně pro klavír, nikoliv pro akordeon, po zprávě, že jeho otec zemřel při dopravním neštěstí. Ač smutné, nemohlo být lepšího zahájení. Ivo Kahánek u klavíru dokázal posluchače doslova ohromit.

Po této sólové skladbě zaznělo v podání celého souboru tango Soledad (Osamění), kde v postupných sólových partech vynikly všechny nástroje. Doprovodilo ji taneční vystoupení Patricie Antar PorákovéJaviera Antara ze školy tanga Tangonexion, tak vzdálené tangu, které nás učili v tanečních nebo které jsme viděli v televizním StarDance. Následovala La Muerte del Ángel (Smrt anděla), kde Piazzolla nejlépe ukázal svou inspiraci jazzem. A také skladba, kde jsme slyšeli bandoneon. Prvky jazzu byly i ve skladbě Contrabajisimo, v níž byla skvěle použita technika cirkulující basové linky, v níž se v úvodní části sólově představil kontrabasista Petr Ries. Třebaže všechno bylo napsáno do poslední noty, hudba vyvolávala dojem toho nejlepšího jam session. Však se také ozvaly na konci pochvalné výkřiky z obecenstva. Poprvé, ale ne naposled. Poté se k souboru připojil Václav Hudeček, aby společně provedli skladbu Oblivion, složenou jako hudební doprovod k filmu režiséra Marca Bellocchia Jindřich IV. Bylo zvláštní vidět Václava Hudečka, kterého známe z provedení těch nejtěžších houslových skladeb, jak si tuto skladbu, kterou lze řadit do vyššího populáru, užíval. Následovala závěrečná skladba první části koncertu, jedna z nejslavnějších – Libertango, skladba psaná pod vlivem elektronického jazzu, která doslova obletěla svět. A znovu mi připadalo, jako bych se ocitl na nějakém jam sessionu, díky výbornému uvolněnému provedení všech hudebníků.

Po přestávce následovaly dvě skladby, které Piazzolla psal jako klasické skladby koncertantní. Concierto para Quinteto je první skladbou na stejnojmenném albu, které vydal v roce 1971. Druhou skladbou bylo Cuatro Estaciones Porteñas (Čtvero ročních období v Buenos Aires). Piazzolla dílo psal v průběhu pěti let a původně jej nezamýšlel jako cyklus. Jako první složil Léto. S odstupem čtyř let přišla Zima, aby se následující rok rozhodl, že dopíše dvě následující období, JaroPodzim, a vytvoří tak soubor čtyř skladeb, které se mohou hrát společně. Na rozdíl od Čtvera ročních období Antonia Vivaldiho, kde jdou roční období za sebou počínaje Jarem, Piazzolla vyžadoval, aby se opus hrál v pořadí Podzim–Zima–Léto–Jaro. S jarem se vše probouzí, vše rozkvétá, vznikají nové touhy. To mělo být vyznění celého cyklu. Bohužel, už léta se cyklus hraje v pořadí od jara do zimy, nikoliv, jak si přál skladatel. Tuto skladbu jsme letos už slyšeli v provedení pro housle a smyčcový orchestr (Jaroslav Svěcený, Josef Špaček), v nahrávce z loňského roku v aranžmá pro Radek Baborák Orquestrina i v provedení Ladislava Horáka s úpravou pro doprovod Komorního orchestru Pražské konzervatoře. Poprvé ale letos celý cyklus, tak jak byl napsán pro kvinteto s bandoneonem, houslemi, klavírem, kytarou a kontrabasem, zazněl až v Betlémské kapli. Fantasticky.

Po mnohonásobné děkovačce nakonec soubor přidal další tango nuevo – Michelangelo 70. Na poslední děkovačku přinesla malá dcerka Jaroslavu Novákovi srdce z perníku. Zasloužili si ho ale všichni.

*******

Foto: Radovan Šubín

Aleš Bluma

Novinář, muzikolog, historik
(1942-2024)

Rodák z Brna, studoval historii, češtinu, hudební vědu a další obory. Více než tři desetiletí strávil v zahraničí, kde převážně působil v oblasti řízení mimo humanitní sféru. Po roce 1990 byl i zpět ve vlasti nejprve manažerem a pak později mimo jiné redaktorem časopisu Ekonom a Literárních novin, kde psal o vědě a kultuře. 



Příspěvky od Aleš Bluma



Více z této rubriky