„Celý název skladby je Adorace Nejsvětějšího srdce Ježíšova (Litanie). Ve skladbě samé je uplatněna biblická symbolika čísla sedm.“

„Nejprve návštěvník viděl před oltářem přehlídku všech možných i málo známých bicích nástrojů, které byly efektně a výtvarně poskládány.“

„Kdo by ovšem předpokládal, že bude zahlcen spoustou decibelů, ten se mýlil. Celý večer byl adorační, a tedy niterný, pohroužený do modlitby a rozjímání.“

Velikonoční festival po Velikonocích, tedy po vzkříšení, přešel do své druhé, radostnější části. Po třech temných hodinkách v jezuitském kostele Nanebevzetí Panny Marie se kostely rozjasnily a dramaturgie festivalu přinesla dokonce světovou premiéru, šitou na míru brněnskému bicistovi Martinu Opršálovi. Ten vystoupil s collegiem složeným ze tří dam, Terezy Horákové, Kristýny Švihálkové a Anežky Novákové, v brněnském kostele svatého Augustina ve středu 20. dubna.

Celý název skladby je Adorace Nejsvětějšího srdce Ježíšova (Litanie). Jak autor Pavel Zemek Novák sám uvádí, skladba je vyústěním práce tří desetiletí. Ke třiceti třem invokacím z Litanie k nejsvětějšímu srdci Ježíšovu jsou přidány ještě dvě. Ve skladbě samé je uplatněna biblická symbolika čísla sedm, což je patrné zejména v metrických septolových motivech.

Samotná instrumentace skladby je překvapivá. Nejprve návštěvník viděl před oltářem přehlídku všech možných i málo známých bicích nástrojů, které byly efektně a výtvarně poskládány. Je jich celkem sedmdesát, třiceti druhů, v popředí bylo osm tympánů a velký buben, na bocích marimba, vibrafon a xylofon, k nim se řadila i celesta a kontrabas, nechyběly malé bubny různých velikostí a neobvyklé činely, včetně dalších menších druhů bicích. V centru dění před oltářem byla velká zvonkohra se zvony a v závěru skladby se přidalo i efektní houslové sólo, kdy houslistka Tereza Horáková byla napůl skryta za zvony. Bicista Martin Opršál si ke spolupráci přizval ještě dvě dívky, Kristýnu Švihálkovou a Anežku Novákovou, což se odrazilo v označení Martin Opršál a collegium. Dívky nastupovaly postupně a každá na jedné straně oltáře obsluhovala množství nástrojů s použitím nepřeberného množství paliček. Velká obrazovka vedle oltáře sloužila k promítání textu, a tedy k orientaci posluchače, aby se neztratil v té změti útočících zvuků.

Kdo by ovšem předpokládal, že bude zahlcen spoustou decibelů, ten se mýlil. Celý večer byl adorační, a tedy niterný, pohroužený do modlitby a rozjímání. Martin Opršál stál dlouhou dobu před zahájením zády k publiku a čelem k oltáři a snad by se jeho počínání dalo nazvat kontemplací. Ve 20.00 hodin se rozezněly zvony kostela a s jejich pomalým ustáváním začal sólista paralelně rozeznívat zvony vlastní. Postupné přelévání zvuků jako by vtahovalo posluchače do jiné dimenze. Jednotlivé invokace jsou krátké, s jednovětým textem, ilustrujícím vztah věřícího k srdci Ježíšovu. Hudebně jde o impresionistický proud hudby, vyzařující spoustu alikvotních tónů, evokující světelné jiskry a který působí efektně i relaxačně, podle využití techniky práce s nástroji, která sama byla neobvyklým zážitkem, stejně jako pozorovat hlubokou a přesnou spolupráci všech zúčastněných, jejich niterné propojení a soustředění.

Před koncertem požádal dramaturg festivalu Vladimír Maňas, aby publikum netleskalo a nechalo v tichu doznít emoce skladby. Totéž udělali i účinkující, kteří na místo úklon publiku stáli v tichu a pokoře tváří k oltáři, aby se po dlouhých minutách hluboce poklonili a v tichu odešli. Publikum mezitím vzdalo poctu umělcům, včetně skladatele, který byl v anonymitě mezi posluchači, tím, že mlčky vstalo. Až po delší době se začali ztichlí lidé rozcházet s tím, že si s sebou odnášeli pokoru v srdci. Byl to vskutku neobvyklý a hluboký zážitek.

*******

Foto: Petr Francán