„Sílu výrazu navodil dirigent již v úvodu, ve vstupní hudbě skladby, až sugestivně silně vyznělo Dies irae a úderně, dramaticky naléhavě vyzněl Sanctus.“

„Radek Baborák si přizval ke spolupráci Pěvecký sbor Čerchovan (sbormistr Marek Vorlíček), jenž se tolik osvědčil při realizaci Dvořákova Stabat Mater v loňském roce.“

„Kvartet sólistů ve svém zvukovém celku – což je zde u Mozarta v koncepci zásadní – zněl vyrovnaně, čehož nebývám tak častým svědkem u těchto hudebních forem.“

Na Velký pátek 15. dubna byl nádherný sál Casina v Mariánských Lázních svědkem nadmíru zajímavého koncertu, na němž zaznělo Mozartovo skvělé finální životní dílo Requiem, posvěcené prožitkem skladatelova velikého utrpení v posledním roce života. K realizaci přizval šéfdirigent Západočeského symfonického orchestru v Mariánských Lázních – Radek Baborák – osvědčený Pěvecký sbor Čerchovan se sbormistrem Markem Vorlíčkem a kvartet sólistů z Opery Národního divadla v Praze, který vytvořili Barbora Perná, Karla Bytnarová, Josef Moravec a Zdeněk Plech. Velkoryse dramaturgicky pojatý koncertní večer byl doplněn skladbami Antona Brucknera a Wolfganga Amadea Mozarta, ač samo veledílo světové hudby – Mozartovo Requiem – by dokázalo naplnit smysluplný večer. O to více byl však koncert na počátku oslav tradičních Velikonoc dramaturgicky bohatý.

Své vrcholné dílo Requiem (opus 626 dle Köchelova seznamu) psal Mozart sice na lákavou objednávku, ale v první řadě pro sebe, jde o skladbu poznamenanou blízkostí smrti. Pochmurné Requiem aeternam i bouřlivé Dies irae vypracoval Mozart ještě podrobně, většinu ostatních částí dokončil ve zpěvních hlasech, jen z Lacrymosa již stačil zapsat pouhých osm taktů, které jeho žák František Xaver Süssmayr musel dále rozvést. Má obrovskou zásluhu, že toto velkolepé dílo Mozartovo dnes známe a milujeme, coby jeden z nejemotivnějších památníků lidského ducha, stojícího na prahu věčnosti. Mozart nejdříve vypisoval při své kompoziční práci hlavní hlasy, poté dopisoval ostatní party. Zde napsal Mozart zpěvní party a číslovaný bas, naznačil způsob doprovodu a hlavní instrumentální partie. Tímto způsobem vypracoval ještě Domine Jesu, Hostias (čísla 8 a 9), zatímco tři poslední věty – Sanctus, Benedictus a Agnus Dei – už nestačil ani naskicovat. Süssmayr zde musel pracovat víc samostatně, kdy mu nemocný mistr do posledních chvil života předzpívával své představy. Ačkoliv je literatura o Mozartovi rozsáhlá, nepodařilo se přesněji rozluštit spletitou otázku míry samostatnosti dokončení díla Süssmayrem. Stejně jako otázku tajemné objednávky díla, bez níž by se byl Mozart ke kompozici zřejmě neodhodlal. Mše za zemřelé tak má u Mozarta dodnes závoj tajemné shody okolností, leč vzniklo mistrovské dílo, s mimořádnou pozicí v celé světové literatuře. Mozart napsal na první stranu partitury rok 1792, kdy hodlal mít Requiem dokončené. Tohoto kýženého roku se však nedočkal, zemřel v prosinci 1791…

Moje pozornost byla pochopitelně soustředěna na koncertě v sále Casina nejvíce na tuto dominantní skladbu Velikonočního koncertu. Může stát sama o sobě, nebo lze volit jinou variantu, před mši za zemřelé postavit vhodná díla menších forem. Asi bych osobně volil jiné kompozice, zůstal bych po celý večer stylově u tvorby Mozarta, ale nejsem dramaturgem koncertů, takže přijímám zvolenou variantu s Antonem Brucknerem jako jednu z řady možných smysluplných koncepcí daného večera.

Mozartovo Requiem, napsané v předtuše smrti, je dílo tragické velikosti. Obdobně jako v Kouzelné flétně je to již jiný Mozart než ten více publiku známý s průzračnou harmonií, zdravým tepem přirozené rytmiky, jedinečnou čistotou faktury a ústrojností stavby. Tragický konec životní cesty Mozarta, tak odlišný od Haydna, varuje před zjednodušeným viděním, jež přehlíží tragické polohy Mozartova díla počínaje již operou Don Giovanni. Vize Kouzelné flétny a Requiem, dvou vrcholných děl, které spolu filozoficky souvisejí, provázely umírajícího génia hudby při přechodu na onen svět. Radek Baborák si byl v interpretačním klíči k dílu, v jeho dešifrování, plně vědom tohoto aspektu, neb to bylo v interpretačním přístupu k dílu možné vycítit. Celková tektonika rozsáhlé formy, zdůraznění dramatismu skrytého v jeho částech, až beethovenovského charakteru, zdůrazněním enharmonické sekvence v Confuntatis, silným dramatickým akcentem na zmenšeném septakordu ve vzpurném výrazu v Domine Jesu, po němž následoval majestátní, až v patosu nastoupivší závěr v Adagiu, to byly neobyčejně silné výrazové momenty v provedení. Stylovost je zde nadmíru obtížná – ryze dle mého názoru – předčí v tomto aspektu náročností jiná známá a rovněž hojně hraná Requiem světových autorů. Pan dirigent Baborák zvolil Mozartem vytčené orchestrální obsazení, upřednostnil basetové rohy v technicky výborném podání Ludmily Peterkové a Jany Lahodné, vyzdvihl roli trombónů, jejichž úloha je v partituře obzvláště důležitá (Diego Gatti z Itálie byl tentokrát jedním z mála hostů v orchestru). Sílu výrazu navodil dirigent již v úvodu, ve vstupní hudbě skladby, až sugestivně silně vyznělo Dies irae a úderně, dramaticky naléhavě vyzněl Sanctus.

Radek Baborák si přizval ke spolupráci Pěvecký sbor Čerchovan (sbormistr Marek Vorlíček), jenž se tolik osvědčil při realizaci Dvořákova Stabat Mater v loňském roce. Jako sbormistr jsem znával tento sbor za svého působení v Plzni. Musím konstatovat, že úroveň, jakou dosáhl pod vedením pana Vorlíčka, je svého druhu zázrakem, jenž nevídám dnes ve sborovém světě často. Ač byl sbor posílen osvědčenými sborovými profesionálními zpěváky z Kühnova smíšeného sboru i Pražského filharmonického sboru (přibližně deset pěvců), samo o sobě by to percentuelně vůči celku sboru nevytvořilo tak příznivý dojem zvukové homogenity, vyrovnanosti jednotlivých hlasových skupin, tónové kultivace, v zásadě solidní intonace i dobře vypracovaného frázování. Hned v Kyrii mne překvapila příjemně lehkost sopránové skupiny v běhavých rychlých místech, které měly i rytmicky přirozený, nehledaný tep. Dobrá technická práce sbormistra v hlasové průpravě je na sboru zřetelně patrná.

Radek Baborák volil citlivě i kvarteto sólistů z Prahy. U Mozarta není mnoho prostoru pro sólové hlasy, nemají zde efektní árie jako v jiných obdobných vokálně instrumentálních formách. Jeden hlas navazuje na druhý, často vytváří souzvuk celého kvartetu. Zmiňoval jsem stylovost, která je u Mozarta vždy oříškem. Hlas musí u pěvce proudit v instrumentální dokonalosti frází, jakákoliv, i menší forze vadí u Mozarta dvojnásobně víc než v jiném stylu. V daném kvartetu mne nejvíce oslovila z tohoto úhlu pohledu sopranistka kulatého, lehkého a neobyčejně příjemného tónu – Barbora Perná. Zaujala od prvního vstupu. V části Tuba mirum, kdy sólové hlasy nastupují od basu, k němuž se krásně druží pozoun, přes tenor a alt k sopránu, se sopranistka uvedla měkce, tónově lehce interpretovanou frází v Andante – Quid sum miser tunc dicturus, quem patronum rogaturus. Zmíněnou posloupnost sól zahajuje sólový bas v podání renomovaného basisty Opery ND v Praze – Zdeňka Plecha. Byl oporou pěveckého kvartetu, podobně jako loni v Dvořákově Stabat Mater. Hlas neobyčejně voluminózní šlechtí promyšlené frázování a kultivace projevu. Kvartet výborně doplňovala v altu Karla Bytnarová, intonačně v ansámblovém zpěvu jistá, hlavní téma Benedictu (Benedictus qui venit in nomine Domini) přednesla ve stylu svrchovaně. Tenorista Josef Moravec je zkušený pěvec. Je zaměřován v poslední době na operních scénách více k dramatičtějším úlohám, Mozart se mi nezdál býti přímo jeho „parketou“ v instrumentálně zcela vyrovnaném toku tónů v některých frázích, nicméně svoji roli splnil se ctí. Kvartet ve svém zvukovém celku – což je zde u Mozarta v koncepci zásadní – zněl vyrovnaně, čehož nebývám tak častým svědkem u těchto hudebních forem.

Orchestr hrál tentokrát bez dosud obvyklých hostů, de facto jediným hostem byl výborný italský trombonista Diego Gatti, jenž se výrazně uplatnil v předchozí skladbě Antona Brucknera. Koncertním mistrem byl domácí houslista Jaroslav Brož, s nikým se v průběhu večera nestřídal a je i zapsán v programu, kde je vytištěno obsazení orchestru.

Západočeský symfonický orchestr se uvedl v programu večera ve smyčcovém obsazení, jak je požadováno Wolfgangem Amadeem Mozartem ve skladbě Adagio a fuga c moll (opus 546 dle Köchelova seznamu). Druhým číslem v první, kratší polovině večera byla zvolena Motetta Antona Brucknera, významného rakouského skladatele romantického stylu, narozeného ve stejném roce jako náš Bedřich Smetana. Dramaturgie zde využila přítomnosti participujícího sboru z Domažlic v Mozartově Requiem a rozšířila tak jeho účinkování na de facto podstatu celého večera. Po velmi známém evergreenu sborových soutěží – Locus iste – s až podbízivou melodií, napsanou pro otevření kostela v Linci (sbormistři zařazují tuto technicky vstřícnou skladbu rádi na soutěžích za styl romantismu, kde není zdánlivě mnoho skladeb a cappella k dispozici), zazněly další dvě zajímavější části: Antiphon – Tota Pulchra es a Ecce Sacerdos Magnus. Spolu se sborem se etablovali zvukově bezvadnou hrou tři trombonisté a renomovaný varhaník Aleš Bárta. V tom tkví specifika v obsazení skladby, u nás dosud z Brucknerova odkazu málo známé. Působila v provedení jistého tónu pozounů, varhan a smíšeného sboru harmonicky bohatě, sbor se zde rozezpíval ke skutečně zvukově vyváženému zvuku hlasů v plném, působivém forte. Významně se zasloužili o přesvědčivé provedení trombonisté – Diego Gatti, Jaroslav Voříšek a Filip Vrajlík.

První část koncertu byla jakousi introdukcí, netrvala ani plných třicet minut a následovala pauza. Ohlas byl u početného publika méně spontánní, než bych očekával, oproti Requiem v druhé části večera. Bylo zřejmé, že publikum přišlo především na Requiem. Potlesk vestoje po Mozartovu Requiem byl plně na místě, výkon měl dramatický nerv, přesvědčivý tah ve výrazu a v kontrastu i klid v lyrických polohách. Obstál i při náročnějším pohledu na stylovou problematiku, u Mozarta vždy jednu z nejobtížnějších. Orchestr hrál v domácím obsazení, bez obvyklých hostů v dechových nástrojích a houslových skupinách. V Mozartově Requiem se rozehrál do zvukové plnosti, jednoty, působil pozitivně i v míře plasticity frázování, v zásadě solidně dynamicky doprovázel sólisty i sbor. V některých místech by jistě neškodilo dostat spodní dynamiku v doprovodech ještě více pod vědomou kontrolu. Sboru zase pomůže ve větší nosnosti pianové dynamiky do prostoru starý dobrý „trik“ – o co více se zpívá v pianu, o to výrazněji vyslovuji konsonanty. Něco jiného by byl ovšem mikrofon, kde je tomu naopak. Akusticky vstřícný sál Casina to víc vyžaduje než mnohé sály jiné, ve větších městech, jejichž koncertní síně nejsou tak dobré v dozvuku do auditoria.

Requiem bylo postaveno panem Baborákem především dramaticky, tempicky uměřeně, s muzikantským citem a důrazem na výrazovou sílu díla. Tomu dirigent i napomohl dvěma dobře volenými výrazovými pauzami, tou druhou po úplném doznění skladby, kdy publikum dobře vycítilo z gesta a postoje dirigenta, že je nutné po posledním akordu zachovat chvíli naprosté ticho… Jakoby poctu všem zemřelým, jimž je dílo vlastně věnováno.

Z dobře navštíveného koncertu odcházelo publikum zjevně spokojeno, interpretace Mozarta zasáhla i mnohé jedince, kteří byli zjevně na symfonickém koncertu poprvé, jak jsem zcela nechtěně zaslechl kolem sebe… Ale není právě v tomto punktu jedna z hlavních estetických funkcí a opodstatnění smysluplné práce orchestru v atraktivním lázeňském městě?

Foto: ZSO Mariánské Lázně